„Joakimem otřásl chlad. Vyhoupl se na nejzazší blok mola a zadíval se pod sebe do černých vod. Tak tady stála. Díky stopám, které byly nalezeny v písku, lze doložit, že Katrine kráčela po molu sama. Potom spadla nebo skočila do vody a krátce nato zmizela pod hladinou. Ale proč? Nedokázal si to vysvětlit. Věděl jen to, že v tutéž chvíli, kdy se Katrine utopila, uklízel ve sklepě stockholmské vily a slyšel do ní Katrine vcházet…“

Na ostrově Ölandu panuje chladné a ponuré počasí a pocity a myšlenky, které zavalují třicetiletého Joakima, nejsou o nic méně tísnivé. Před časem se s manželkou Katrine a dvěma dětmi rozhodl odejít z rušného velkoměsta a přestěhovat se na opuštěný statek Alluden. Ten dříve fungoval jako obydlí strážce nedalekých majáků a jeho základy a krovy pocházejí ze dřeva lodi, která se před staletími roztříštila o útesy. Nedbaje na tradované pověry o neštěstích, která se zde odehrála, se Joakim s chutí pustil do renovace staletého statku. Idylicky prožité dny však přerušilo tragické úmrtí Katrine, jejíž mrtvé tělo bylo nalezeno nedaleko majáků. Chybí známky násilí i motiv, k sebevraždě mladé ženy však nikdo nevidí důvod. Joakim od té doby nenachází klid a jeho myšlenky se stále vracejí ke Katrine. Tak rád by se s ní ještě jednou setkal a rozloučil! Všechno mu ji připomíná, někdy má dokonce pocit, že ho neopustila a po statku ho doprovází. Joakim si ale takové myšlenky zakazuje, protože je považuje za pouhý projev zármutku, který zůstává, ačkoliv se život vrátil do normálních kolejí.

Jednoho dne ho navštíví Katrinina matka, se kterou nikdy neměli příliš vřelý vztah. Její životní styl malířky-umělkyně plný alkoholu, drog a mladých milenců nebyl mladému páru nikdy příliš sympatický. Marianne se mezi řečí Joakimovi zmíní, že s Katrine několik dní před vraždou mluvila o posmrtném životě a setkávání mrtvých lidí na alludenském statku. Skutečnost, že Katrine dobrovolně kontaktovala svoji matku, Joakima velmi překvapí, myšlenkám o posmrtném životě pak nerozumí vůbec. Nikdy se mu o ničem podobném nezmiňovala, Katrine byla silně racionální osobnost, která se nadpřirozenými jevy nezabývala.

Joakim tráví následující dny přemítáním o tom, zda svoji manželku skutečně znal, zda mu netajila i další věci. Pohroužen do myšlenek a zármutku jednoho dne objeví malá dvířka ve stodole. Kolem nich je zameteno, jako by se používala, Joakim však o žádné další místnůstce neví a nemá ani klíč. Opět ho však velice silně ovládne pocit přítomnosti zesnulé manželky a Joakim se rozhodne dostat dovnitř za každou cenu. Pro většinu lidí je smrt finální, ale co když staletý alludenský statek nabízí možnost posledního setkání s Katrine v zapadlé komůrce ve stodole?

Nakladatelství MOBA rozšířilo románem Smršť od Johana Theorina sortiment vydaných severských krimi o další kousek. Nejedná se ovšem o řadovou skandinávskou krimi, jimiž jsou v současné době zaplaveny pulty nejen českých knihkupců. Kniha získala ocenění pro nejlepší švédskou detektivku roku 2008.

Smršť je druhým dílem promyšlené tetralogie, jehož hrdinové bojují s nepřízní osudu – kde jinde než na chladném a ponurém severu. Děj nás zavádí podobně jako v prvním díle na ostrov Öland, který je s pevninou spojen pouze mostem. Ten se v případě nevlídného počasí z bezpečnostních důvodů může uzavřít a ostrované jsou odkázáni pouze sami na sebe.

Johan Theorin ani tentokrát nezklamal a předložil svým fanouškům a milovníkům detektivek vskutku skvělou práci – výbornou zápletku na pozadí typické severské scenerie, gradující děj a překvapivé rozuzlení. Z bravurního vykreslení vnitřního smutku truchlící osoby v kombinaci s pochmurným prostředím získává čtenář intenzivní dojem bezvýchodnosti a sklíčenosti. Stejně jako v prvním díle se ani nyní nesetkáte s větší než minimální mírou násilí. Autor si spíše dává záležet na podrobném vykreslení severské krajiny, charakteristice postav, ale především na precizní zápletce.

Pokud jste v prvním díle fandili starému mořskému vlku Gerlofovi v rozplétání zmizení malého chlapce, v tomto díle opět sehrává zcela zásadní roli při rozuzlení úmrtí mladé ženy. Stejně jako Tilda Davidssonová, která do celého dění vstupuje opět v roli policistky. Možná je mírně na škodu, že se v románu čtenář může ztrácet v množství osob, jejichž dějové linie se protnou až v závěru a pro příběh utopené ženy nemají větší význam.

Detektivka nicméně nabízí slušně propracovaný příběh s tak trochu tajemnou zápletkou. Čtenáři dává autor po celou dobu nepatrné indicie, podle kterých by se sám mohl dopátrat Katrinina vraha, většina z nich ale vede k mylným závěrům. A v posledních několika kapitolách může čtenář díky rychlému sledu zásadních zvratů zažít skutečnou Smršť.