V devadesátých a nultých letech se zdálo, že čtenáři detektivek (zejména těch klasicky stavěných, tady takzvaných whodunitek) se v Česku smrskli na možná sice početnou, ale přesto v mnoha směrech omezenou věkovou skupinu seniorů. Začalo se to měnit až s prvními překlady románů Stiega Larssona a ostatně s celou severskou vlnou, která do evropské krimi vnesla více temnoty a brutality a oslovila i mladší. Ale i severští spisovatelé pěstují mnoho subžánrů, nejsou to jen Nesbøovy nebo Keplerovy akční thrillery. Švéd Johan Theorin (nar. 1963) je možná nejlepším reprezentantem poklidnějších, hloubavějších, přitom neméně napínavých románů.

Jeho limitem se zdá být opakované umisťování děje na nepříliš zalidněný švédský ostrov Öland. Dosud napsal čtveřici detektivních románů, které se zde odehrávají (česky vyšly jako Mlhy Ölandu, Smršť, Zkamenělá krev a Mlýny osudu), ten poslední publikoval v roce 2014 a pak se pustil do jiných žánrů. Nicméně v roce 2021 se na Öland vrátil, opět s detektivkou a opět se svými starými hrdiny; v jednom případě už opravdu velmi starými…

Jedním ze dvou pátračů je totiž opět bývalý námořník a příležitostný pátrač Gerlof, momentálně žijící v domě seniorů. Už musí používat chodítko, ale ještě mu to myslí dobře, a když je potřeba, má seniorský dům k dispozici taxi. Ostatně i oběťmi dvou vražd, které se v průběhu děje stanou, jsou senioři. Ale kdo z mladších ročníků by po takovém zjištění knihu znuděně odložil, udělal by chybu: román Hlasy kostí ničím nepřipomíná slabé a bezkrevné české detektivky pro starší, kterými stejné nakladatelství, jaké nyní vydává Theorina, v nultých letech zásobovalo domácí trh. Naopak jde o mistrně zkomponovaný, propracovaný a napínavý příběh, který se vyhýbá většině klišé whodunitek a přes některé prvky, které už k žánru tak nějak patří, zůstává věrohodný a současný – tedy s vědomím, že se odehrává nikoliv v současnosti, ale v roce 2001.

Theorin ho do tohoto roku asi musel umístit kvůli vysokému věku svého hrdiny, možná díky tomu mohl také více spoléhat na nedigitální prvky a nakonec: iniciační událost se odehrála už ve třicátých letech a od těch leží současnost už přece jen příliš daleko. Tehdy došlo na malém městě k požáru školy, který stál život několik dětí a kariéru a vlastně i budoucnost jednoho učitele. To se ale jako čtenáři dozvíme až později, předtím v úvodních kapitolách sledujeme několik vražd, které vypadají jako nešťastné náhody a policie jim nevěnuje pozornost. Pozornost by nevěnovala ani staříkovi, kterého na pláži zasypala kamenná zídka, kdyby ovšem nedaleko nenalezla starou mrtvolu (či spíše už jen kosti, batoh a zbytky oblečení – odtud název knihy). A vyšetřování zajímá i Gerlofa, protože mrtvý měl oblečen jeho starý svetr.

Oživuje to jednu smutnou událost v Gerlofově životě: v roce 1951 totiž vzplála jeho malá loď, když kotvila na opuštěném místě u Ölandu. Gerlof před vznikem požáru porušil předpisy, když vzal na palubu pasažéra, promočeného tuláka, a kvůli pojistce pak před výslechovou komisí zalhal a jeho přítomnost zatajil. Když se však ukáže, že kostra jeví známky pobodání nožem, začne Gerlof pátrat v minulosti. Snaží se zjistit, kdo byl onen tulák a pak také jak vlastně požár vznikl a jestli ho náhodou někdo nezaložil proto, aby zničil stopy.

Při pátrání vycházejí najevo různé menší poklesky, takže na čtenáře v průběhu celého děje čekají různá dílčí odhalení a při vytváření napětí si Theorin ani nemusí vypomáhat oblíbeným falešným podezřelým. Děj plyne relativně klidně, ale ne nevzrušivě, autor přítomné dění chytře kombinuje s vsuvkami z minulosti, případně dominantní perspektivu Gerlofa a policistky Tildy s občasnými perspektivami jiných lidí, obvykle budoucích obětí. A také skládá velmi odpudivý portrét tvrdého, nelítostného a inteligentního vraha, který své zločiny dokázal nejen chytře spáchat a zakrýt, ale ještě z nich něco vytěžit do budoucna, aniž by kdokoliv pojal podezření. A aby toho nebylo málo, Theorin do celé konstrukce ještě vnáší osobní život obou hlavních hrdinů, tedy Gerlofa, jehož spokojený život ve starobinci naruší namistrovaný konkurent, také bývalý lodní kapitán, ale od vojenského námořnictva, a policistky Tildy, která je nespokojená ve vztahu, hlavně proto, že by na rozdíl od svého partnera chtěla dítě. Román má několik vrstev, ještě také jednu romantickou, v níž se nalezené milostné dopisy ze třicátých let promítají do Tildina osobního života.

Jistěže tu najdeme prvky, které mohly trochu vadit už v klasických whodunitkách: místo aby postavy svá podezření hlásily policii (nebo komukoliv jinému), raději konfrontují vraha, jiné postavy odmítají před policií mluvit, protože se bojí následků, vrah je neobyčejně ostražitý a vždy dobře informovaný a občas mu pomůže i náhoda. Ale to jsou prvky, bez nichž by celá ta rozsáhlá a důmyslně postavená stavba nedržela pohromadě a které k žánru patří, jinak by šlo vše příliš snadno a rychle. A jako novodobý pokračovatel klasické anglické školy, poučenější, napínavější a košatější, funguje román Hlasy kostí skvěle.