Před dvěma lety vyšla na Slovensku práce germanisty a nordisty Milana Žitného Severské literatury v slovenskej kultúre, která se zaměřuje na specifika slovenské recepce severských literatur. Podobnou publikaci nyní mají k dispozici i čeští zájemci. Nordista Ondřej Vimr (nar. 1978) zúročil několikaleté bádání v oblasti překladatelství ze skandinávských literatur a pro knižní vydání upravil svou disertační práci. Ačkoli se Vimr v Historii překladatele na rozdíl od Žitného soustředí více na překladatele a jeho roli ve vydavatelském procesu, jejich zjištění a závěry se do značné míry překrývají. Výraznou odlišností mezi oběma monografiemi je geografické vymezení – zatímco Žitný se věnuje dánské, norské, švédské a finské literatuře, Vimr se zřejmě z důvodu jazykové bariéry a jiného historického vývoje Finska omezuje na tři skandinávské země a okrajově uvádí i Island.

V rozporu s neformálním názvem úvodu „Proč to vše dělám“ čeká na čtenáře hned od počátku poctivá odborná práce, doplněná podrobným poznámkovým aparátem, obrázky a grafy. Úvod sestává z úvah o metodologii, tezí a výzkumných otázek: „Proč překladatel v procesu překladu dělá právě to, co dělá? Jak se jeho postavení v tomto procesu vyvíjelo v čase a proč právě takto?“ (s. 11). Nejdůležitější tezí je tvrzení, že úloha překladatele se v čase nemění, ale jeho skutečné pole působnosti je silně dobově a oblastně podmíněné. Podle této teze autor vymezuje jednotlivé fáze role překladatele v letech 1890‒1950. Tím, že autor výsledky bádání uvádí už v úvodu, de facto nahradil závěr, který v knize nenajdeme (poslední odstavec páté kapitoly, začínající slovem „Závěrem“, nelze při nejlepší vůli za závěr považovat). Z metodologického hlediska spíše představuje možné přístupy než ty, které sám při bádání aplikoval. Dozvídáme se pouze, že kniha „vychází z činitelských sociologizujících přístupů, avšak ve snaze vyhnout se redukci nepoužívá konkrétní sociologickou teorii“ (s. 14). Jasněji se vyjadřuje obálka: „Odpověď autor nalézá heuristickou metodou především skrze analýzu korespondence významných osobností tohoto oboru [...] a uvedení jejich práce do širšího historického kontextu.“

Přestože je počátek publikace vymezen rokem 1890, neopomíjí autor ani dřívější překlady a recepci, kterými se stručně zabývá první kapitola. Zřejmě první překlad ze severských literatur, Malá mořská víla Hanse Christiana Andersena, pochází z roku 1841. Tehdejší překlady vznikaly nahodile, byly pořizovány přes němčinu a nevycházely v knižní podobě. Řídkost překladů však neznamenala, že by skandinávské literatury nebyly v českém (intelektuálním) povědomí přítomné. Zejména májovci se podle autora o skandinávské literatury živě zajímali, otiskovali ukázky a referovali o nových knihách i osobnostech. Časopis Česká včela přinesl v roce 1866 pro nás kuriózní zprávu o sebevraždě norského spisovatele Bjørnstjerne Bjørnsona (1832‒1910). Nekrolog napsal Jan Neruda. Zajímavý fenomén tohoto období představují švédské kratochvilné romány Emilie Flygare-Carlénové a Marie Sophie Schwartzové, které si přes nemilosrdné odsouzení kritiky oblíbily hned tři generace čtenářů.

Po roce 1890 se v překladech ze skandinávských literatur objevuje systematičnost, spojená především s osobností překladatele Huga Kosterky, jenž během své kariéry přeložil úctyhodných 110 titulů. Právě Kosterkova činnost Vimrovi slouží jako východisko pro vylíčení předválečné etapy. V této době se zvyšuje poptávka po knihách v češtině a s novou generací stoupá obliba skandinávské tvorby. Vznikla edice Vzdělávací bibliotéka, v níž vyšli autoři jako Garborg, Kielland, Bang, Hamsun či Strindberg. Autor uvádí, že skandinávské literatury byly ceněny zejména pro sociálněkritické ladění a jako zdroj myšlenek, kdežto jejich estetické kvality se opomíjely. Kolem roku 1900 bylo vzhledem k rozvolněnosti autorského práva a teprve ustavujícího se knižního trhu běžné, že několik různých nakladatelství vydávalo souběžně stejné dílo v různém překladu. Vimr dokládá zapeklitou situaci dopisy, které sami překladatelé adresovali spisovatelům se žádostí o autorizaci.

Po první světové válce vstupuje role překladatele do další fáze – československý knižní trh se profesionalizuje a sílí tlak na kvalitu překladu. Rozhodující slovo při výběru i ohledně konečné podoby překladu má nakladatel, potažmo redaktor. Smlouvy s překladateli umožňovaly v případě nezbytné jazykové korektury strhnout část honoráře. Tohoto ustanovení se využívalo především za hospodářské krize, kdy panovala všeobecná snaha ušetřit. Vycházely reedice starých překladů, překladatelům se snižovaly honoráře a řada nakladatelství zkrachovala. Přesto můžeme meziválečné období považovat za období rozkvětu severských literatur u nás: V letech 1920‒1925 vyšlo v Severské knihovně 18 svazků soudobé skandinávské prózy a ve 30. letech se redaktor Josef Knap v Topičově nakladatelství zasloužil o vznik edice Bílé knihy. Jeho výběr knih do velké míry ovlivnil u nás dodnes platný zúžený pohled na severské literatury jako na realistická vyprávění. Další rolí, v níž se podle Vimra překladatelé spíše zprostředkovaně (až na překladatele a kulturního atašé ve Skandinávii Emila Waltera) octli, byla diplomacie na poli mezinárodních vztahů. Překlad představoval jednu z forem vnitřní propagace a byl součástí bilaterálních kulturních dohod, které Československo uzavřelo s řadou evropských států, zejména se členy Malé dohody a skandinávskými zeměmi.

V souladu s historickým bádáním poukazuje Vimr v období po druhé světové válce (ještě před rokem 1948) na řadu restriktivních opatření. V roce 1945 Svaz českých knihkupců a nakladatelů sepsal tzv. Červenou knížku, která stanovovala poválečný vývoj nakladatelské činnosti u nás. Koordinovala nakladatelské aktivity a upřednostňovala původní českou tvorbu před překladem. Literaturu měla usměrňovat Státní publikační komise, v níž byli zastoupeni nakladatelé, a ediční plány schvalovalo ministerstvo informací. Po únorovém převratu v roce 1948 se na tento systém navázalo, vše se však dostalo plně pod kontrolu komunistické strany. Vydávání knih i překladatelská činnost se octly ve vleku politiky a ideologie. Úloha překladatele se minimalizovala a mnozí překladatelé se do poloviny 50. let, kdy přišlo alespoň částečné uvolnění, odmlčeli. Skandinávští spisovatelé, kteří převrat odsoudili, se v následujícím pětiletí přestali takřka úplně vydávat. Výjimkou byli jen islandský spisovatel Halldór Laxness a především Dán Martin Andersen Nexø, jenž v roce 1951 emigroval do NDR.

Historie překladatele obsahuje řadu zajímavých informací. Kromě již zmíněné kuriózní zprávy o Bjørnsonově sebevraždě jistě zaujme i obsáhlé zpracování mezinárodního nakladatelského projektu Most, který po druhé světové válce připravoval nakladatel Bohumil Janda, nebo osvětlení, proč po převratu nemohla u nás vyjít díla ve Skandinávii vysoce ceněného Aksela Sandemoseho, přestože se jednalo o spisovatele proletářského původu a člena Norské komunistické strany. Zkoumané období je pojednáno systematicky a komplexně, i když se čtenář podstatně více než o samotných překladatelích dozví o proměnách nakladatelské činnosti a knižního trhu v českých zemích ve sledovaném období. Z překladatelských osobností vystupují pouze Hugo Kosterka a Emil Walter, naopak Jiřina Vrtišová, Oldřich Liška, Jan Rak a další jsou v knize zmíněni spíše jen letmo. Bádání se pak zcela vyhýbá otázkám motivace, která překladatele ke studiu a překladu skandinávských literatur přivedla, jak a kde získali znalost jazyka a zda měli i odborné kulturně-filologické vzdělání. Tato témata by se mohla stát předmětem dalšího výzkumu, stejně jako situace překladu ze severských literatur po roce 1950. Přes drobné nedostatky (zejména chybějící závěr) představuje Historie překladatele v oblasti historie překladu bezpochyby důležitý počin, jehož mnohé poznatky a závěry jsou platné obecně, nikoliv pouze v případě skandinávských literatur. Kniha je tak nejen téměř povinnou četbou pro nordisty a translatology, ale také přínosným informačním zdrojem pro všechny zájemce o literaturu a skandinávské země.