Ondřej Vimr je editorem antologie norských povídek Krajina s pobřežím aneb Sto let norské povídky. Tento rozhovor vznikl u příležitosti veletrhu Svět knihy, jehož letošním tématem jsou severské literatury. 

- Bylo 100leté výročí nezávislosti Norska jediným impulsem pro vydání antologie?
- Spíš než impuls to byla schůdná příležitost. Impulsem bylo, řekl bych, samotné čtení. A pak přišla příležitost, a to hned ve dvou slova smyslech. Jednak z hlediska koncepce: sto let je takové příhodné bilanční období. Jednak z hlediska fundraisingu: bez vládní i soukromé finanční pomoci by ta knížka nikdy nevyšla, takže se dalo počítat s větší podporou, než kdyby projekt spadl zčistajasna.

- Je možné vybrat 30 povídek, které by reprezentovaly stoletou povídkovou tradici desítek autorů? Jaký jsi zvolil klíč výběru? Vycházel jsi z existujících antologií, které existují v Norsku? Byl pro tebe důležitý norský literární kánon?
- Těžko. Alespoň ne z hustých křovin norské literatury dvacátého století. Klíčů k výběru bylo hned několik. Hlavně to musely být dobré povídky. Kánon pomáhal u starší literatury, tak do šedesátých let. U literatury mladší byl klíč trochu jiný. A to hned ze dvou důvodů. Za prvé je jasné, že kánon současné literatury je protimluv. Za druhé to byl fakt, že z norské tvorby posledních čtyřiceti let do češtiny není až na ojedinělé výjimky přeloženo nic, co by kdy opravdu hýbalo tamější literární scénou. Živoucí legendy norské literatury (bez ohledu na to, jestli kdy vstoupí do norského kánonu) jsou u nás neznámé. Buď si je čeští nordisté zaškatulkovali do příhrádky socrealistů a o jejich další tvorbu se už moc nezajímali (případ Daga Solstada), nebo o nich jednou pro vždy prohlásili, že jsou to moc velcí experimentátoři, pročež jsou nepřeložitelní (případ Kjartana Flogstada), anebo - a to je největší kámen úrazu - nakladatelé prostě o norskou literaturu mají mizivý zájem.

- Říká se, že všechny antologie jsou jednostranné, nereprezentativní, omezené, zavádějící. Souhlasíš s tímto názorem? Má smysl vydávat antologie, nebo je lepší soustředit se na dílo určitého spisovatele?
- To záleží na tom, co si pod "reprezentativností" představujeme. Jsou dva druhy reprezentace: syntagmatická a paradigmatická. Každé přeložené dílo z našeho pohledu nějakým způsobem reprezentuje celek, z něhož bylo vybráno. Tak je k nám v posledních asi padesáti letech norská literatura běžně uváděna. Překladateli se z různých důvodů líbí nějaká knížka a podaří se mu ji prosadit u nakladatele - pak se pro nás tato kniha stává reprezentací norské literatury. To ale ještě neznamená, že tato kniha - nebo výběr dostupný na našem trhu - je reprezentativní na ose paradigmatické, tj. že má v celkovém obraze norské literatury stejně výsostné místo jako ve výběru, který u nás norskou literaturu reprezentuje. Například u nás velice populární a hojně reprezentované dílo Josteina Gaardera - aniž ho chci nějak napadat - zkrátka není reprezentativní z hlediska paradigmatu, z hlediska toho, co norskou literaturou opravdu hýbe. Mnoho norských literárních vědců i kritiků nad popularitou Gaardera v zahraničí kroutí hlavou: jaktože prorazil, vždyť na tom jeho psaní vlastně zas až tolik není. Naproti tomu třeba Hanne Orstaviková, která je rozhodně velmi charakteristická pro jeden proud norské tvorby posledního desetiletí, u nás vyšla jen jednou - a můžeme za to být rádi. Z tohoto hlediska byla průřezová antologie norské povídky musem. Nabízí čtenáři kromě zábavy i určitý pokus o paradigmatickou reprezentaci norské literatury 20. století - a já musím věřit, že je to dobrý pokus. Když máme představu o celku, daleko snáz se nám vybírá, na jakého konkrétního spisovatele se pak chceme soustředit. Antologie tak může představovat určitý refereční bod.

- Každá z povídek je samozřejmě jiná, ale lze povídky jako celek nějak charakterizovat? Má norská povídková tvorba nějaký společný znak? Neznalému čtenáři pravděpodobně přijdou povídky poněkud temné.
- Ponurost a temnost severské literatury je otřepané klišé, které má málo co společného se skutečností. Záleží na úhlu pohledu, na tom, jaký si chceme utvořit obraz severu, a taky na tom, co kdo (a jak) četl a co je přeložené. Souvisí to právě s onou syntagmatickou reprezentací norské literatury u nás. Jediným opravdu společným prvkem povídek je to, že jsou přeložené z norštiny, i když i to je dost sporné, když oba dobře víme, že norštiny jsou dvě.

- Další otázka souvisí s otázkou předchozí. Dá se v dnešní době mluvit o národní literatuře? Lze říci, že norská literatura je jiná než česká nebo americká?
- Proč by se o ní nedalo mluvit? Ale proč by se o ní mluvit mělo? A jak by se ní mělo mluvit? V jakých souvislostech?

- Myslíš, že tato antologie může být impulsem pro překlady některých zastoupených autorů? Kteří by to, podle tebe, měli být?
- Možná – vše záleží na nakladatelích, protože se nedá rozhodně říct, že by se o severskou literaturu mezi sebou prali, opak je trpkou pravdou. A hledat se nemusí jen mezi nejmladšími autory, ale i mezi autory staršími nebo zesnulými. Třeba Sigurd Hoel rozhodně patří mezi živé autory minulosti. Nebo si dokážu představit nový překlad Duunových Lidí a živlů, nové vydání Garborgových Umdlených duší, nový překlad Hamsunova Hladu atd. Z povídkářů by rozhodně stál za to současný svérázný Hans Herbjornsrud, severský magický realista. Z romanopisců Dag Solstad devadesátých let, nepochybně Jon Fosse, možná i Jan Kjaerstad. Ale nemělo by se vybírat jen z autorů zastoupených v antologii. Kultovním spisovatelem dnešního Norska je Thure Erik Lund. Za pozornost stojí Trude Marsteinová nebo... a takhle bych tady mohl vyjmenovat celou řadu dalších jmen, ale proč, když pro českého čtenáře jsou to - doufám zatím - jen nicneříkající shluky písmenek.