Popatřme na Maďary

„Popatřme např. na Maďary. Že jsou našimi pokrevními nepřáteli, nesmí nás mýlit; právě od nepřítele je nejlépe se učit.“ Takto vyjadřoval roku 1881 český postoj ke svému jihovýchodnímu sousedovi Josef Holeček. Během první světové války pak T. G. Masaryk a E. Beneš brojili proti slovenskému útlaku prováděnému „mongolskými“ Maďary“ a v meziválečném období se u nás někdy o Maďarech psalo jako o „asiatské sběři“, která prý „po staletí řádila k vyhubení slovanského živlu“; Karel Kálal dokonce nesmlouvavě, přímočaře a bez servítků vyhlašoval: „Na takový hnusný národ nesmí slunce svítit, Maďaři zmizí z povrchu země dřív, než jak předpověděl Palacký.“ (A v téže době v Maďarsku funguje organizace nazvaná Liga národů utlačovaných Čechy.) Kálalova slova se nevyplnila, vzájemné antipatie od té doby do jisté míry vyvanuly, ale stejně je namístě se ptát: Mohou být pro nás dnes Maďaři i něčím více než národem, v němž podle převažujícího současného mediálního obrazu především silně vzrůstá antisemitismus a protiromské nálady, národem vedeným nacionalistickým premiérem?

Pražský veletrh Svět knihy, na kterém bylo Maďarsko hlavním hostem, pro to udělal, co mohl. Představil zde četné maďarské spisovatele od Pétera Esterházyho, jenž na veletrhu prezentoval v českém překladu dlouho očekávaný pandán ke svému opus magnum Harmonia caelestis s názvem Opravené vydání, přes románovou prvotinu Krisztiny Tóthové Akvárium po prozaický debut maďarsky píšícího slovenského rodáka Gábora Kálmána, kterého uváděl Jan M. Heller, a seznámil návštěvníky s výsledky práce tamních vědců, zvláště těch, které se týkají našich společných kulturních dějin. Zdůrazněno tak bylo to, že „vědomí středoevropské identity je naší společnou zkušeností se světem, který z důvodu vzájemného prorůstání kultury a tradic obou národů zanechal v našich literaturách často velmi podobný otisk“. A Martin C. Putna hledal v úvodu k antologii maďarské katolické literatury ještě hlubší analogie: „Obě země obklopeny koldokola hradbou hor, jakoby tak již přírodou vyzvány k vytváření jednoho celku z toho, co je uvnitř. Obě se hlásící k odkazu a ochraně národního patrona, svatého vládce, obě symbolicky ztotožňujíce stát se světcovou korunou: Co je pro Čechy koruna svatého Václava, to je pro Uhry koruna svatého Štěpána. A když se v průběhu dějin trhal celek toho, co je uvnitř hradby hor, národ se i dál dovolával hradby-koruny duchovní: v Čechách po Mnichově té svatováclavské, v Uhrách po Trianonu té svatoštěpánské." Zdůrazněme ale, že do Prahy přijeli autoři spíše liberálně orientovaní, kteří ve svých dílech nehlásají žádný orbánovský návrat k tradičním „autenticky maďarským“ hodnotám. I do češtiny pak byly přeloženy varovné antiutopické texty předjímající apokalyptickou vizi budoucího Maďarska jako policejního státu, ovládnutého pravicovými extremisty.

Návštěvníci se na veletrhu také mohli dozvědět (a i nyní si můžou také přečíst v několika publikacích, které k příležitosti konání veletrhu vyšly) například o tom, jak se vůbec v Maďarsku vyvíjel obraz Čecha – článek nese příznačný název Od přidrzlého Čecha do čela žebříčku oblíbenosti (český „obraz Maďara“ takový radikální obrat zatím nezaznamenal). Mohli se nechat poučit o tom, jaká byla česká recepce maďarské literatury v 19. století (včetně toho, jakým způsobem Češi pro svoje potřeby adaptovali a ideologicky reinterpretovali některá díla maďarských autorů). A během mimořádně vtipné debaty se mohli seznámit i s novou monografií věnovanou Jánu Kollárovi, ve které její autor, bohemista Róbert Kiss Szemán, osvětloval, čím se Pešť a Budín přičinily o české národní obrození a v čem bychom zřejmě měli korigovat stereotypy o Herderově vnímání Slovanů. Přítomen byl také prof. Putna, který nedávno vydal komentovanou Slávy dceru.

Minimálně pro tento pořad, ale i o dalších (třeba pro prezentaci publikace Osobnosti Lidových novin. Životní příběhy lidí, kteří vytvářeli nejstarší český deník (1893–1989)) opravdu neplatí, co na adresu letošního veletrhu zaznělo v jistém velmi kritickém článku, totiž že na něm údajně šlo „hlavně o specializované debaty a setkání lokálního významu“.

Z dalších vystoupení pak za delší zmínku stojí minimálně také prezentace László F. Földényiho, který představil svoji knihu Melancholie: její formy a proměny od starověku po současnost. Na knize je přitom až nápadné, že se v ní erudovaný autor zabývá velmi širokým kulturním kontextem, jen ten vlastní, maďarský, téměř ostentativně vynechal. Během debaty ale sám autor připustil, že asi není náhoda, že tato kniha byla původně napsána v maďarštině, stejně jako „hymna sebevrahů“ má tentýž původ. Jedno z možných vysvětlení poskytl Polák Krzysztof Varga v knize Guláš z turula, v níž podotýká: „Pro Maďary je jejich jinakost zdrojem hrdosti, ale je to hrdost nešťastná. Být Maďarem znamená prokletí.“

Rozhodně to ale neznamená, že by se maďarská účast nesla v nějakém melancholickém či depresivním duchu. Naopak. Maďarský stánek sice nevypadal na první pohled nijak nápadně, po vstupu dovnitř jste v něm ale mohli prožít, řečeno s klasikem, podivuhodné věci. Za pomoci osudového hodu míčem si tam každý mohl vybrat „svého“ autora (ovšem maďarského), u něhož pak volbou oblíbeného čísla vybral stranu, ze které mu byla přečtena ukázka. Na pódiu v centru hlavní haly se pak střídaly ukázky folklorních tanců s divadelním představením PLASTIKON. Během něj skupina herců ztvárnila formou pantomimy komprimovaný děj několika děl světové literatury¹, například Malého prince, Hamleta, Starce a moře, Kafkovu Proměnu, Hrabalovy Postřižiny (a jako přídavek Červenou karkulku). Scénář k těmto výstupům pomáhali vytvořit současní maďarští spisovatelé, například Péter Esterházy. Úspěšné a divácky vděčné představení bylo připraveno najatými českými herci, kteří na místní podmínky adaptovali koncept, jenž se před několika lety poprvé uplatnil na kulturním festivalu v Kapolcsi. Minimálně v tomto bodě se od Maďarů – a tentokrát snad už ne jako od „nepřátel“ – skutečně můžeme učit, a to tomu, jak literaturu zprostředkovávat nejširšímu okruhu potenciálních čtenářů, i těch budoucích.

Literatura online

V rámci programu Literatura online se letos na veletrhu představilo několik literárních portálů, mezi nimi v padesátiminutovém pořadu také iLiteratura.cz. Vystoupili za ni Jovanka Šotolová, Jan Lukavec, Pavel Mandys, Magda de Bruin Hüblová a Ivana Srbková. Prezentace různých titulů měly odlišnou formu: přátelské setkání s příznivci (Portál pro českou literaturu) či happeningová přednáška (Blazni.cz), při níž byli posluchači kvůli její údajné „suchosti“ kropeni vodou. Převažovala ovšem spíše vystoupení věcná.

Jednotlivé weby se ovšem značně lišily třeba v tom, jak se stavěly či vymezovaly vůči bulváru. Kultura21.cz si zakládá na tom, že informuje jen o hodnotných knihách a žádná „bulvární“ kniha se na její stránky nedostane, naopak Dagon byl v nadsázce prezentován jako portál, kterému zůstává ono „pokleslejší“ čtivo. V případě iLiteratury zaznělo, že se tento časopis zabývá jak knihami a tématy nejváženějšími, tak i těmi marginálnějšími či lehčími; přičemž nerozhoduje téma, ale způsob zpracování: bulvárně se dá pojednat i o Franzi Kafkovi, a naopak informačně bohatý a analytický článek se – doufejme – dá napsat třeba i o erotickém bestselleru.

Kromě toho se v rámci tohoto bloku pořadů představila také Národní knihovna ČR nebo SČKN se svými projekty přístupnými na webu. Velmi úspěšně přitom u nás na svých stránkách prezentuje literaturu Městská knihovna v Praze, která mimo jiné nabízí kompletní dílo Karla Čapka. Z opačného hlediska, totiž z pohledu vydavatele, na tento fakt ale narazila pražská zoo, která při příležitosti otevírání nového pavilonu čínských velemloků znovu vydala Válku s mloky, avšak mnoho kupců se nenašlo. Naopak jako dobrý nápad se snad dá hodnotit to, že do jednoho výklenku pavilonu budou umístěna křesla a k nim sluchátka, ve kterých bude Čapkův román přístupný jako audiokniha.

Fantasy & sci-fi

Stejně jako vloni, i letos byl samostatný blok pořadů věnovaný Fantasy & sci-fi. V něm se objevila opravdu pestrá a snad až divoká směs témat. Například v čem se oba žánry navzájem liší (přítomný literární vědec přitom překvapivě tvrdil, že pro něj je magie zcela pochopitelná, zatímco vědě, zvláště v podání některých sci-fi autorů, nerozumí); zdali existuje cosi jako vesnický román se špionážní zápletkou; anebo proč sci-fi není či nemusí být „brak“ – mimochodem podnětnou interpretaci třeba Frankensteina a jeho monstra podává ve své zmiňované (velmi seriózní) knize o melancholii Földényi.

Zájemcům o psaní se pak dostalo třeba poučení o tom, jak důležitý je začátek každé prózy a jaký je rozdíl mezi úvodem číslo jedna („Pršelo už několik dní a déšť stále neustával“) a úvodem číslo dvě („Pršelo už několik dní, takže hlavičky utopených dětí vyzvedla stoupající hladina až do prvního patra domu“). A kupříkladu spisovatelka Františka Vrbenská se zamýšlela nad tematikou fantastických prvků v díle Bohumila Hrabala. Vyzvedla přitom jeho schopnost „generovat extatické příběhy: pábení, které posunulo Bohumila Hrabala samotného mezi legendy. Pábení ze střepů reality vytváří zázračný kaleidoskop.“ Dodejme, že s veletrhem spojená výstava Momentky z Hrabalovy galaxie konaná v Maďarském institutu dobře dokumentovala právě spisovatelovu legendarizaci až mytizaci, v úvodním zamyšlení autora výstavy Tamáse Asztalose se český spisovatel „na křižovatce otevřených hlubin a výšek“ setkává s alegorickým Pánem Času (a hrabalovskému kultu v Maďarsku byl na veletrhu věnovaný samostatný pořad, Maďarsko by se podle něj prý mohlo jmenovat „Hrabalsko“).

Další témata, z nichž některá měla i svojí formou někdy opravdu dost blízko k bulváru, snad už jen výčtově: duchové, kteří se snaží – komplementárně k „našemu“ vyvolávání duchů – vyvolávat „lidi“ a bojí se toho. Ďáblové v oblecích a peklo umístěné v mrakodrapu (Vánoční příběh). Dáda Patrasová a zombie povstavší z hrobů na Olšanech; předpokládaný ostřelovač ve Veletržním paláci mstící se za zničení pušky při natáčení filmu Choking Hazard. Historie symbolu svastiky a citáty z Mein Kampfu. Vyprávění o křtu knihy zpestřeném přítomností prostitutů (Hot Boys).

Skuteční prostituti ani ostřelovači sice na veletrh nedorazili, mezi návštěvníky se ale procházela postava Össeana, jakási chodící reklama na Mycelium od Vilmy Kadlečkové. A v sobotu do areálu výstaviště zavítala skupina necelých dvaceti postav ze Star Wars. Na rozdíl od velkých německých veletrhů ovšem nešlo o běžné návštěvníky, ale o členy Czech Garrison of the 501st Legion, „ryze dobrovolnické kostýmové organizace sdružující kostýmy ,záporáků‘ ze světa Star Wars“. Na svých webových stránkách prohlašují, že se pod heslem „i záporáci mohou být hrdinové“ navíc věnují „charitativní činnosti na místní i celonárodní úrovni – svými kostýmy se snažíme rozdávat radost a pomáhat těm, kteří neměli v životě tolik štěstí“. To je dost ambiciózní cíl, nesporné ale je, že na holešovické výstaviště vnesli jisté oživení a zpestření a alespoň vzdáleně mohli dát českým návštěvníkům možnost pocítit něco z atmosféry veletrhů v Lipsku či Frankfurtu...
 

1. Podobně jako před časem kniha 90 klasických knih pro lidi v kalupu. ^zpět