Maďarsko si nese z minulosti několikanásobně specifickou výbavu: jazyk, kterému nikdo jiný než jeho obyvatelé nerozumí a jehož psaná podoba působí až hrůzostrašně; spletité dějiny kultur a etnik, které na jeho území zanechaly svou genetickou výbavu; nutnost volby mezi Východem a Západem – ať již v dobách habsburského nebo sovětského panství; tradované kolektivní charakteristiky jako nacionalismus, sklon k přesvědčení o vlastní nadřazenosti, ohnivou krev a rytmus v těle… a také příchuť Orientu díky přímému dotyku s tureckou říší, a ovšem vynikající kuchyni. Jak vědí nejen čtenáři neoficiální bible středoevropanství, gigantického cestopisu-eseje Dunaj Claudia Magrise, podle slov knížete Metternicha začíná hned za vídeňskou Rennweg Asie. To by dnes již patrně nikdo netvrdil, ale úvahy a pochybnosti o středoevropské identitě jsou živé i v současné době, která spíše než všeobecnostem přeje individualitě a pojmy jako „duše národa“ nebo „Volksgeist" považuje trochu cynicky za romantické konstrukce nebo muzeální exponáty.

Pokoušet se o portrét národa je sice ošemetné, pokusy se však stále vyskytují. Patří mezi ně i Guláš z turula polského autora Krzysztofa Vargy. Turul je mytický pták, kříženec orla s husou, který údajně předchůdce dnešních Maďarů dovedl do dunajských rovin. Zdá se, že už v titulu prózy je přítomna katachréze až svatokrádežná – tak významný symbol, a maso na guláš? Ale taková je ta kniha celá: jednotlivé kapitoly nesou názvy jako „Pečínka z Horthyho“ nebo „Salám ze svatého Štěpána“. Vargův humor je nelítostně ironický, ale zároveň laskavý a trochu obdivný, jakoby až závistivý. Všechny ty zmíněné stereotypy, neřku-li klišé, jsou tu podrobeny zkoumání, uvedeny na pravou míru (třeba s tou ohnivou krví nebo s tureckým vlivem to není tak jednoznačné) a do kontextu maďarských dějin, což pro autora znamená téměř výhradně dějiny vojenské – přesněji řečeno: dějiny maďarských porážek. Vítězství se v těchto dějinách vyskytlo naposledy někdy ve středověku. Mezi porážkami je největší Trianonská mírová smlouva z roku 1920, dějinná rána, v jejímž důsledku Maďarsko přišlo o dvě třetiny území a obyvatelstva a z níž se nevzpamatovalo dodnes. Varga napsal výtečnou, žánrově synkretickou prózu, ve které spojil to nejlepší z cestopisu, eseje, svérázného gastronomického průvodce, autobiografie a historického výkladu.

Když v češtině vyjde dílo na téma „Maďar Polákovýma očima“, první spontánní reakcí jistě u nejednoho čtenáře bude myšlenka na to, co by asi tak mohl dělat třetí, když se dva perou – nebo si aspoň vyměňují postřehy o národních stereotypech a z velikých postav dějin chtějí připravovat pokrmy. Je nutné zdůraznit, že Guláš z turula vypovídá mnohem více o Maďarsku a o Maďarech než o polském vnímateli. Na toho jsou naopak zaměřeny poznámky pod čarou českého překladatele, který pokládá za vhodné vysvětlovat pouze polské, a nikoli maďarské reálie, což je trochu škoda, protože čtenáři, který maďarské dějiny, literaturu a místopis podrobně nezná, by se přínos četby znásobil. Tak například jestliže se tu mluví o tom, že „místo, které nese název Vérmező neboli Krvavé pole, je pro pomníky revolucionářů svým způsobem ideální“ (str. 57), stálo by za to vysvětlit, že dotyčné Krvavé pole je dějištěm popravy uherských jakobínů z roku 1795, a že tedy krev tu byla skutečně už dříve než název.

Nejcennější pro české publikum je Guláš z turula tam, kde lze se souhlasným pokyvováním hlavou společně s autorem nacházet ty jevy, které utvářejí specifika střední Evropy dnešních dnů, nikoli tedy jen ty, které její totožnost zakládají historicky a symbolicky. Ponechávám čtenáři, aby si nalezl ty své; mezi mé favority patří dva: fenomén (neexistující) „Turul-Coly“, jímž se tvůrcům z reklamní agentury „podařilo současně odkázat ke dvojímu druhu pout, jež svazují dnešní postkomunistickou společnost: globální kapitalismus, který eliminuje všechno, co je originální, a ve svém důsledku směřuje k unifikaci, a národní tradici, od níž se země v této části Evropy nedokáží oprostit“ (str. 12) – a české kofoly; a ovšem mírně iritovaný, mírně pobaveně blahosklonný pohled na turisty ze západní Evropy, kteří se míjejí s podstatou střední Evropy proto, že se spokojují s turistickým pozlátkem předražených „tradičních“ cikánských krčem (a s „kafkovskou“ atmosférou zlaté Prahy), protože se obávají, že na tom „divokém Východě“ žijí jen špatně oblečení nevzdělanci a na každém rohu tu hlídkují agenti tajné policie. Ale kdo ví: možná, že i tohle je klišé.