Už při vstupu do hlavní haly výstaviště, v němž přední místo zaujímala expozice Úřadu pro úřední tisky Evropských společenství, bylo na prvním pohled patrné, že hlavním tématem letošního pražského knižního veletrhu byla evropská literatura, oficiálně „27 ze 27 / Evropa v literatuře - literatura v Evropě“. Veletrh letos získal statut Oficiální doprovodné akce českého předsednictví v Radě EU a jedním z těch, kteří ho zahajovali, byl také bývalý místopředseda vlády pro evropské záležitosti A. Vondra.

Veletrhu se účastnila opravdu pestrá paleta spisovatelů z mnoha evropských zemí, představena zde byla nově zaváděná Cena Evropské unie za literaturu (EUPL). Udělovat se má během následujících tří let, pokaždé více tvůrcům z různých zemí. Příští rok by tak oceněných mohlo například být 12. Jejich součástí také bude cena pro známou evropskou literární osobnost nazvaná „Evropský literární velvyslanec“ udělovaná na jeden rok. Úkolem ceny je „zaměřit pozornost na tvořivost a rozmanitost bohatství současné evropské literatury, podpořit oběh literatury v rámci Evropy a povzbudit v jednotlivých státech větší zájem o literaturu ostatních evropských národů“. Pro, toho, kdo nemá rád takovouto řeč oficiálních politických deklarací, se ovšem nabízely i alternativní akce: třeba recitace Evropské ústavy ve verších, což nebyla mystifikace jako Entropa, ale skutečný projekt přes 40 evropských básníků. Jeho cílem bylo na motivy jednotlivých článků ústavy „vytvořit její stínovou (slunečnou?)“ verzi, aby se „debata o základních principech jednotné Evropy dostala tam, kam patří, do veřejného prostoru svobodných občanů, kterým nechybí fantazie“. Připomeňme ovšem, že to nebyl první podobný pokus o společné dílo evropských spisovatelů, už roku 2003 vyšla kniha Europa schreibt: was ist das Europäische an den Literaturen Europas?: Essays aus 33 europäischen Ländern, v níž se zdůrazňovalo, že „nejzřetelněji evropské rysy vyvstávaly v literatuře. Toto umění s největší schopností reflexe vždy hrálo rozhodující roli v kultivaci Evropy“. Za Čechy do knihy přispěla D. Hodrová, která se v ní rozepsala o tom, jak si představuje „Bytost Evropu“: „obklopenou neviditelným mentálním tělem utkaným z myšlenek, vzpomínek, témat, motivů, iluzí, snů, úzkostí, obsesí a traumat, jež této panně nebo spíše dámě neurčitého věku kdy bloudily hlavou, jež zakoušela a jež splétala v příběhy osobní i kolektivní, dávné i současné“. Právě v této souvislosti mne ze všech výše zmíněných veletržních akcí nejvíce zaujala prezentace učebnice dějin evropské literatury Lettres européennes: manuel d'histoire de la littérature européenne. Jejími editory jsou Annick Benoit-Dusausoy a Guy Fontaine, vědecký expert při Radě Evropy a profesor evropské literatury na Akademii v Lille, jenž publikaci uváděl. Kniha je výsledkem spolupráce evropských univerzit a mapuje vývoj evropské literatury od středověku po současnost, úvod k ní napsala bývalá prezidentka Lotyšska a její překlady se chystají v Polsku, Řecku, Lotyšsku a Portugalsku. G. Fontaine nabídl na veletrhu knihu několika českým nakladatelům, ale vzhledem k náročnosti projektu není zatím jasné, zda a kdo publikaci vydá. Kniha je to přitom vskutku úctyhodná, nejen proto, že má 860 stran, ale hlavně díky svému opravdu velmi širokému rozkročení: první kapitoly pojednávají o nejrůznějších kulturních vlivech, které Evropu spoluvytvářely: řecko-latinský, židovsko-křestanský, byzantský, ale také keltský, „arabsko-andaluský“ a vlivy „mimoevropské“ (vztahy s Indií, Čínou či Amerikou spojené s konstrukcemi exotiky a ušlechtilých divochů). Evropská literatura je v knize pojímána velkoryse: patří do ní i spisovatelé ruští, arménští, gruzínští, či někteří turečtí (zastoupení jednotlivých národních literatur se tedy nekryje s členstvím v EU). V závěrečné kapitole je ke každému státu přiřazen jeden současný spisovatel, za Česko je to M. Kundera, jehož jméno se objevuje i na obálce celé knihy, patrně proto, že nadmíru splňuje kritérium „evropanství“, ale současně je jeho jméno dostatečně známé francouzskému publiku. Výjimku z onoho pravidla jeden stát - jeden spisovatel ovšem tvoří státy vícejazyčné: takže Belgii v oné kapitole zastupují spisovatelé dva, Švýcarsko dokonce tři. Politicky není zcela korektní, že svého autora zde má také Monako, ovšem San Marino už ne. To samozřejmě píšu s velkou nadsázkou, protože podobný výčet toho, co vše v knize chybí, by mohl být nekonečný a jeho sepisování mi nepřipadá příliš účelné. Přirozené u publikace podobného typu je asi i to, že u nefrancouzských autorů se i při zběžném listování dají najít četné překlepy a chyby; u Werfela si sice domyslím, že myšlen je Franz a ne Hans, jak se v knize na jednom místě uvádí, ale třeba u spisovatelů pobaltských republik takovou chybu - alespoň já - nejsem schopný odhalit. Podstatněji mi snad scházela jen zmínka o důležité knize Evropská literatura a latinský středověk od Ernsta Roberta Curtia, pro pochopení evropské literatury zásadní dílo¹, i když se týká především antiky a středověku. Jinak jsem byl ovšem příjemně překvapen tím, kolik je v knize zastoupeno českých spisovatelů: pozornost je věnována Janu Husovi jako jedné z pěti výrazných osobností středověku (vedle Danta, Petrarky, Boccaccia a Chaucera), verše V. Nezvala jsou v příslušné kapitole citovány česky a francouzsky jako příklad evropského surrealismu; četní další Češi se pak vyskytují roztroušeni v jednotlivých kapitolách. Už jejich samotné zapojení do kontextů jako neorealismus (Poláček, Olbrachtův Nikola Šuhaj loupežník, Hrabal) či nepřítomnost Čechů v takové kategorii (existenciální román) může být v lecčems podnětné pro studium české literatury, ale i pro prohlubování vědomí hlubších souvislostí evropské kultury.

Určitou část Fontainovy knihy zaujímalo pojednání o židovsko-křesťanském dědictví. Jeho nositelem je na prvním místě Bible, a právě této knize byla na veletrhu letos věnována zvláštní pozornost. Ředitel České biblické společnosti Pavel Novák v rámci pořadu Bible 100x jinak představil armádní Bibli „v maskáčích“; Bibli, která může měnit obal; nové dětské Bible, Audio Bibli či Bibli na internetu. Karmelitánské nakladatelství zde propagovalo první české vydání Jeruzalémské Bible, ke kterému by mělo dojít na podzim. Samostatný stánek pak měla Bible 21, mediálně úspěšný bestseller. Součástí kampaně byla podle mne diskutabilní tvrzení Alexandra Fleka, pod jehož vedením vznikal překlad Bible 21, že ekumenický překlad bible z 60. a 70. let je prý nesrozumitelný, a proto bylo třeba pořídit nový. Ovšem chápu, že každý se musí nějak vymezit vůči svému předchůdci, a obecně čím širší nabídka překladů, tím lépe. Stále přitom v počtu překladů zaostáváme za (západním) zahraničím: na moji otázku, zdali se chystá také obdoba německé a anglické „politicky korektní“ Bible, jsem se dozvěděl, že určitě ne. Jen A. Flek připustil, že v jejich Bibli se například na některých místech používá místo výrazů „bratři“ slova „sourozenci“, což prý především lépe odpovídá originálu, a politické korektnosti tak B21 dosahuje jen místy, nepřímo a nechtěně. Každopádně by byl takový, jakkoli sporný překlad dobrou reklamou, zvláště za situace, kdy u nás znalost bible není nijak vysoká, což se ukazuje jako problém i při studiu literatury². Pavel Novák navíc připustil, že i když po roce 1989 byla ČBS do škol zvána a o osvětu ohledně bible byl zájem, věci se začaly rychle komplikovat aktivitami „různých jiných subjektů“ a pracovníci školství nabyli značné ostražitosti, protože je pro ně těžké rozlišit, zdali se v příchozím neskrývá třeba „Badatel Bible“, což je starší název pro členy sekty Svědkové Jehovovovi, kteří se ovšem pod svým pravým jménem nikdy nepředstaví.

Vedle toho měl ovšem veletrh i další programy: Města 1989; Fantazie a kreativita; Literatura a vzdělání; Svět knihy ve filmu, Vaříme s knihou. Na veletrhu se letos objevily i některé nové subjekty, například internetová encyklopedie Wikipedie, jejíž zaměstnanci názorně předvedli úpravu hesla a ukládání změn, a to i za pomoci publika. Během prezentace děkovala ředitelka veletrhu D. Kalinová této encyklopedii zato, že právě na ní našla všechny potřebné informace, které si potřebovala zjistit o A. Vondrovi, zato já jsem se na ni kvůli veletrhu díval na různě zpracovaná hesla o evropské literatuře. Zjistil jsem, že na české Wikipedii heslo chybí, někde existuje pouze jako nadpis sdružující odkazy k jednotlivým národním literaturám (francouzská verze), jinde naopak jako obsáhlé plnohodnotné heslo (španělská Wikipedie). V anglické verzi je do evropské literatury zahrnuta také literatura ruská, česká a polská, ale třeba slovenská ne, a to ani v odkazech. - Zcela poprvé se veletrhu účastnilo brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), což je název, který někomu může připadat asi tak podobně vypovídající jako třeba zmiňovaní „Badatelé…“, ovšem na svých stránkách CDK otevřeně deklaruje, že k jeho hlavním cílům patří připomínání „nezastupitelnosti křesťanských hodnot patřících k základním zdrojům evropské civilizace“ a že se zabývá mimo jiné „otázkami významu náboženských hodnot v současné společnosti“. CDK v minulosti vydalo řadu publikací o evropské identitě, například Kulturní a duchovní kořeny Evropy: za obrození evropského člověka nebo Evropa a její duchovní tvář. Stánek mělo Centrum společný s Polským institutem, protože na veletrhu prezentovalo tři nové tituly polských autorů³. Ostatně právě Polsko by mělo být hostem příštího Světa knihy. - Letos se ovšem této cti dostalo Ruské federaci, což D. Kalinová nedávala do protikladu k onomu evropskému programu, protože podle ní „ruská literatura je významnou součástí evropské literatury“ (v čemž ovšem víceméně panuje shoda). Četné pořady byly věnovány výročí N.V. Gogola, ruské literární emigraci v Československu, největší pozornost ale vzbudil Sergej Lukjaněnko, autor slavných a úspěšně zfilmovaných Hlídek, i tím, že odvolal všechny akce určené pro české publikum. Mne ovšem v souvislosti s ním nejvíce zaujalo to, že těsně před konáním veletrhu česky vyšel a na veletrhu byl prezentován výborný „kulturologický sborník“ Hlídka jako symptom. Soudobí ruští estetikové, sociologové, psychologové a filmoví vědci, jako například Boris Groys (česky zatím bohužel jinak nepřekládaný), v něm Hlídky a hlubší pozadí jejich fenomenálního ruského úspěchu rozebírají z nejrůznějších hledisek, diskutováno je i téma specifického ruského „eurasijství“ a otázky přináležitosti ruské mentality k východnímu myšlení, které „na rozdíl od západního není monistické, ale dualistické: člověk je v něm neutrální, cosi jako trám v toku tao, jak to hlásá čínská filozofie.“ Většina autorů sborníku ovšem zastává názor, že Hlídky jsou především „prvoplánová reklama na současnou federální vládu“, že „propagují a rozdmychávají vyloženě fašizoidní návyky ve vztazích mezi lidmi i ve společnosti jako celku, a zastírají a legitimizují tak činy naší skrznaskrz zkorumpované moci“. Lukjaněnkova tvorba je tak chápána jako literární zrcadlo společnosti, která se kvůli špatným zkušenostem z 90. let a nezdaru ruských demokratických reforem vrací ke klasickému modelu ruského autoritářského státu se značně imperialistickými sklony. Je nutné připomenout, že politické a společenské dění, které Lukjaněnko, podle překladatele knihy L. Dvořáka i ve skutečnosti příznivec „vlády pevné ruky“, popisuje na symbolické rovině, může český čtenář najít vylíčeno ve dvou knihách, které loni vyšly česky a které před politickým směřováním současného Ruska silně varují: Nová studená válka, aneb, Jak Kreml ohrožuje Rusko i Západ od Edwarda Lucase a Tma na úsvitu: nástup ruského zločinného státu od Davida Sattera. Jejich poselstvím je i to, že tváří v tvář současnému vládnoucímu ruskému režimu by Evropa měla být silná a jednotná. Satter svoji knihu na veletrhu osobně podepisoval, ale příliš velkému zájmu publika se, pokud jsem mohl pozorovat, bohužel netěšil, stejně jako na obecnější rovině četní evropští politikové přehlížejí svědectví, které podobné knihy přinášejí. Jeden takový se vyskytoval i na veletrhu: Václav Klaus, který zde podepisoval svoje knihy (podle organizátorů to byla vůbec první návštěva českého prezidenta ve funkci na veletrhu). Mně se ho podařilo zastihnout ve chvíli setkání s českým europoslancem H. Fajmonem, který mimochodem pilně publikuje v CDK. Fajmona jsem se ptal nato, jak se ze své pozice v Evropském parlamentu dívá na evropskou literární cenu - vyjadřoval se značně (euro)skepticky, podobné ceny označoval za pouhé umělé pokusy jednotlivých intitucí EU o zviditelnění, a poukazoval přitom nato, že i na veletrhu byla EU reprezentována jednak vydavatelstvím EU, jednak zcela nezávisle na tom stánkem Evropského parlamentu - což je pravda. Pravda je i to, že na moji otázku, co si myslí o jednotné učebnici evropských dějin, mi na veletrhu mladý historik a autor učebnic historie Václav Fronk odpověděl: „Je otázka, do jaké míry se s učebnicí, kterou napíšu já jako Čech v evropském duchu případně ztotožní Švéd, Španěl, Ir, Rumun, každý národ má svůj pohled, nakonec hrozí přísně korektní vyvážený konstrukt, který budou emocionálně odmítat všichni svorně, a to pak bude ta skutečná evropská učebnice...“ To už je docela blízko Článku 20 Evropské ústavy ve verších: „Tento článek zaručuje nezcizitelné právo na odcizení / pro ty, kteří si to přejí“⁴. Ovšem jak ukazuje Andersonova kniha Představy společenství, již na Výstavišti v hojném počtu nabízelo nakladatelství Karolinum, každé společenství vzniká a do jisté míry i funguje jako mentální konstrukt. Pokusy o takovéto konstruování společné evropské identity se jeví jako směšné a absurdní, fascinující, potřebné i chvályhodné současně.

1. Curtius je zmiňován jen v souvislosti s Balzakem. ^zpět
2. https://www.reflex.cz ^zpět
3. R. Legutko, bývalý tajemník v Kanceláři prezidenta L. Kaczyńského a autor jedné z uváděných knih, ve své knize Ošklivost demokracie v eseji Antikundera kriticky píše o výše zmiňovaném spisovateli. Předevěím ale zesměšňuje „intelektuální zbabělost“ těch Evropanů, kteří si dobře uvědomují, za co Evropa vděčí křesťanskému dědictví, ale nemají odvahu se k němu přiznat. - Tato zbabělost je jistě rozšířená a politováníhodná, úplně stejně jako opačné snahy ministra Romana Giertycha, kterého Legutko vystřídal na postu polského ministra školství, vyloučit z literárního kánonu (povinné četby na polských školách) díla, která tomuto křesťanskému dědictví odporují. Právě dobu vlády bratří Kaczyńských uváděl Guy Fontaine jako odstrašující příklad zasahování politické moci do oblasti literatury i jako důkaz toho, že i dnes je literatura důležitým prostředkem pro zachování svobody a demokracie. ^zpět​
4. P. Manent, autor vydaný v CDK, ovšem podobné snahy ironicky komentuje: „evropská zvláštnost spočívá (údajně) v obvzláště velkodušné otevřenosti lidské všeobecnosti nebo univerzálnosti; ať už si o hodnocení naší velkodušnosti myslíme cokoli, je jasné, že Evropu zmiňujeme jen proto, abychom ji zrušili!“ ^zpět