Slovo Nova v názvu nemá nic společného s konotacemi, které má v českém prostředí. Označuje se tak zvláštní odrůda vína, u níž při kvasném procesu vzniká nejen etanol, ale také životu nebezpečný methylalkohol. Skutečně existuje a ve světě prózy Gábora Kálmána, maďarského autora narozeného ve slovenských Nových Zámcích (1982), který za tento svůj prozaický debut dostal v roce 2012 cenu Sándora Bródyho, má na své konzumenty zničující účinek – ztrácejí schopnost mluvit souvisle a blekotají nesmysly.

Krátká próza se prezentuje jako „fakticky ucelený román“, ale přece jen jde o označení poněkud přemrštěné, zvolené zřejmě spíše z důvodu literární prestiže. Máme před sebou sbírku jedenácti relativně uzavřených kapitol, které však na druhou stranu nelze odbýt označením za solitérní povídky. Jsou totiž vzájemně provázané návratnými motivy, jež bývají pokaždé trochu jinak nahlíženy – z perspektivy jiné postavy, jiného časového bodu – a tím pádem také trochu jinak nasvíceny, neboť jsou vyzdviženy pokaždé jiné z jejich stránek. Celek tak drží dobře pohromadě, vypravěč drží děj pevně na uzdě, nenechává ho meandrovat a nutí čtenářovu pozornost, aby se soustředila na to podstatné. Poměrná útlost sbírky je v tomto případě kladem.

Jestliže nálepka „román“ nefunguje z důvodu rozsahu a kompozice, ještě „horší“ je to se splněním dalšího charakteristického znaku románu coby epického žánru, a tím je vnitřní vývoj postav. Svět, který Gábor Kálmán popisuje, je dosti statický. Je to prostředí fiktivní venkovské obce jménem Jasná Hôrka, ležící kdesi na středním Slovensku a potýkající se se zcela reálnými ekonomickými a sociálními problémy, jak je mnoha podobným vesnicím přinesla pozdní fáze minulého režimu. Největší devíza prózy je líčení života ve vesnici, kde všechno funguje tak nějak provizorně, kde ani komunističtí plánovači neuspěli s programem pozvednutí venkova (pars pro toto: narychlo postavená betonová školní budova se po několika letech vlastní vahou bortí a po uzavření slouží k průzkumnickým výpravám part kluků a jako zázemí pro milenecké párky). Vesnické prostředí je uzavřené samo do sebe a podobně jsou na tom obzory místních obyvatel: „Uvažovali tak, že za tabulí s místním názvem už není život“ (s. 97), shrnuje to trefně autor. Práce a peněz moc není, kdo mohl, ten utekl, kdo nemohl, utápí život v alkoholu. V zimě často zapadají všechny přístupové cesty sněhem a pak nezbývá, než čekat, „aby uplynul den, týden. Aby skončila zima, roztál sníh nebo aspoň přijely družstevní traktory, vysvobodily je a odklidily sníh z cest. Potom mávli rukou, oj, načo, protože si uvědomili, že by beztak nešli nikam. Tak či tak by byli jen seděli v letní kuchyni páchnoucí česnekem u mizerných železných kamen, čas od času by do nich hodili lopatu uhlí, hleděli jeden na druhého a na krucifixy na zdech. Na kraj sedlo mlčení a vše pronikající nuda“ (s. 43). K celkově tíživé atmosféře přistupují ještě dva fenomény: vytrvalá polopohanská pověrčivost obyvatel a resentimenty z minulosti, jejichž kořeny tkví až v době nepřehledných partyzánských bojů ve zdejších horách na konci světové války. Ze všech těch ďábelských ingrediencí se rodí alkoholismus, brutalita, sexuální chování, které má k láskyplným vztahům daleko. Celkový obraz je dost deprimující.

Jak už bylo naznačeno, stojí líčení tohoto prostředí hlavně na popisech. Autor má vynikající smysl pro detail, je podrobně seznámen s reáliemi života na vesnici, které věru nijak neidealizuje. K mým osobním favoritům patří motorová vozidla, tedy auta a autobusy, které dnes již na silnicích potkat nelze, ale v Jasné Hôrce a okolí plní svou dopravní funkci až do úplného zničení; v celkovém obrazu prostředí mají pozoruhodnou ozvláštňující, nikoli však zcizující roli. Gábor Kálmán s minuciózní přesností popisuje, z kterých částí dveřní výplně se dere ven skelná vata, kde se odchlipuje popraskané gumové těsnění a jak jsou zaoblené tvary kliček na stahování oken (ano, auta je v sedmdesátých letech minulého století opravdu měla). Zajímavé také je, že v maďarském originále jsou některá slova, syntagmata i celé věty uvedeny v „původním znění“, tedy slovensky. Síla detailu dává přesvědčivě zapomenout, že to, co čteme, není autobiografický záznam, ale fikce. Na tomto pozadí pak Gábor Kálmán skicuje několik lidských dramat, většinou různých banálních nedorozumění, snah o pomstu nebo návratů kleteb z minulosti, jakých je plno na každé vesnici a které představují vlastně jediné epické prvky ve sbírce.

Prostředí dusného „normalizačního“ socialismu si cestu do středoevropských literatur hledá jen pozvolna, nejspíš proto, že ve srovnání s hrůzami let padesátých vlastně tak úplně není o čem psát. Tematika „malých lidí“ na okraji společnosti je naopak středoevropanské téma par excellence. Gábor Kálmán k oběma tematickým osám přistupuje velmi střízlivě, nesnaží se ani po hrabalovsku hledat nějakou poezii periferie, ani v souladu se soudobými návraty „vesnické prózy“ (v uvozovkách, protože termín je to dnes úplně jinak příznakový než v případě literatury 19. století) neusiluje romanticky budovat nové kvazimytické syžety odkazující k paměti krajiny nebo aktualizovat ty staré. V rámci současné maďarské literatury – alespoň té, která k nám přichází v českých překladech – představuje tento slovenský (nikoli jazykově, ale původem a volbou) hlas dost výjimečný, a to právě výběrem (dnes již) historického období a prostředí. Vezmeme-li si na pomoc estetickou „klimatologickou“ teorii, můžeme říci: Velkou uherskou nížinu doplňuje Jasná Hôrka.