Za jednu ze základních vlastností jak tvorby, tak životních postojů básníka Josefa Suchého (1923–2003) pokládali mnozí hodnotitelé jeho děl tíhnutí k idyle. Nikoliv snad jako rezultát nevýbojného ducha či nedostatku kreativity, ale co úběžník estetických a etických norem, v jichž rámci píše své verše. Několikráte jsem k tomu podotkl, že ovšem za nejkvalitnější pokládám z jeho prací takové, v nichž byla tato idyla ohrožována, narušována a následně vybojovávána – a to jak na okolnostech vnějších, mimoliterárních, tak také vymezováním se vůči novějším uměleckým směrům a postupům (expresionismu, existencialismu, intuitivnímu surrealismu ražby nejspíše demlovské). Kde tedy tíhnutí ke klidu děje se pod napětím. A přece nevím, zdali jsem měl úplnou pravdu, zdali (a to platí také pro ony výše zmíněné kritiky) nebylo lze použíti též vlastního termínu básníkova – použíti dokonce ve smyslu několikerém. Pro nejnovější zpřítomnění jeho umění hodí se totiž náramně slovo rovnováha.

Josef Suchý byl na straně jedné komunistickým režimem (na konci 40. let a v letech padesátých; oficiálně však smí publikovat od druhé půle šedesátých let XX. století) pronásledovaným a zakazovaným básníkem, na straně druhé součástí oficiálního kulturního provozu normalizačních let (pracovníkem brněnského regionálního nakladatelství – vracejícím však do literatury několik tehdy zapovězených jmen, mj. svého přítele Jana Skácela). Básníkem výrazné duchovní orientace (na niž věru nikdy nezapomíná), ale také zajímavým prozaikem – dědicem Demlovým (velice výrazně například v Eliášově světle). Lyrikem prózy – epikem „krátkých řádků“. Člověkem (přes dlouholetý pobyt v jihomoravské metropoli) hluboce zakotveným v krajině zrodu a dětství (tedy na Vysočině, jejíž přírodní reálie do jeho řádků prosvítají hloubkou symbolů) – vidoucím daleko přes hranice svého prostoru a času v objevných, zasvěceně komentovaných překladech (zejména z němčiny a lužické srbštiny).

O rovnováze můžeme v souvislosti s poslední zatím knižní prezentací Suchého tvorby hovořiti tedy plným právem (několikráte). Zasvěceným znalcem (nejen) Suchého díla (ale také širšího kontextu české poválečné katolické literatury) Jaroslavem Medem a básníkovou dcerou Ivanou Srbkovou připravený výbor nazvaný Slzy věcí tak zdárně supluje neexistující zatím její souborné vydání (ze svazečků často již čtenářům nedostupných) tím, jak se snaží představit Josefa Suchého ve všech fázích jeho tvárného vývoje básnického. Snad s výjimkou závěrečné Křížové cesty, jež by snad mohla svojí výraznou tvarovou sevřeností představovati zajímavý protipól širokodechému epizujícímu verslibrismu básníkových delších textů, zde nic podstatného nechybí. Nejen ohledy na čtenáře, ale též nepietní pohled na umělecké kvality básnického snažení Josefa Suchého vedly pořadatele k tomu, že jsou zde nejhojněji zastoupeny ukázky ze sbírek, které představují zřetelné kvality uvnitř vývoje celé české poezie poválečné: ať již jde o prvotinu Žernov, jež nesměla v roce 1949 dorazit na knihkupecké pulty a po roce 1989 patří ke tvůrcovým nejvydávanějším a čtenáři i kritikou nejvyhledávanějším opusům, tak i verše z let padesátých a šedesátých – až po přelomovou sbírku Ve znamení vah.

Prostoru se dostane také obsáhlé ukázce z prozaického Eliášova světla – tištěné ze druhého vydání, doplněného o v 70. letech zakázanou zmínku o Jakubu Demlovi (důležitou pro pochopení a uchopení Suchého uměleckých snah). A nejen to: textu anteponovaný Suchého převod z Rilkových Zápisků Malta Lauridse Brigga je vlastně přiznáním, kolik toho mají společného nejen výše uvedený text, ale vůbec celá ta generace českých básnících katolíků narozených kolem roku 1920 s německy píšícím – v Čechách narozeným – expresionistou. Škoda jen, že se nedostalo také na další Suchého prózy (obsažené například v knize Dům u jitřního proutí) či překlady (za mnohé mu vděčí v tomto punktu česká sorabistika). Tady se ovšem na hledání rovnováhy mezi potřebou nového zpřístupnění a možným rozsahem svazku nepodílejí úvahy o kvalitách uměleckých...

Rovnováhu bylo potřebí nalézti také mezi aspiracemi na širší čtenářské přijetí nově vydaného výboru ze Suchého tvorby a vědomím, že jde o básníka neprávem poněkud stojícího ve stínu svých známějších kolegů a přátel – že bude zkrátka potřebí Suchého život a tvorbu komentovat poněkud obšírněji (neexistuje zatím knižní monografie tomuto tvůrci zasvěcená a čtenáři veršů většinou nevlastní sborníky z konferencí: onen věnující se Josefovi Suchému nese název Černá a bílá pravda). Domnívám se, že byly velmi vhodně vybrány ukázky z recenzí a studií věnovaných Suchého tvorbě (přede všemi stůjž zde výstižné podání tvůrčího profilu z pera Kožmínova), Jaroslav Med svým doslovem nejen že uvádí čtenáře do tajů Suchého psaní, ale také v něm jaksi kondenzuje několikerý předchozí vlastní pohled. Mnohé o Suchého kreativním a zejména lidském ustrojení pochopíme z přetištěného rozhovoru (u nějž bych přivítal uvedení jména spoluautora) s básníkovou dcerou Ivanou Srbkovou. A čtenáře jistě může ku četbě motivovati tolikéž až stroze civilní, přece však výsostně působivý výtvarný rukopis Milivoje Husáka.

Nemohu se však ubránit dojmu, že toto vše je pro mne pořád ještě málo. Totiž: pamatuji se, jak rád čítával jsem v pozdně normalizační Lidové demokracii Suchého kulturní publicistiku. Dobře jsou mi známy jeho zasvěcené komentáře dění v Srbské Lužici. Kéž by někdo příště vzpomněl také těchto stránek z tvorby velikého a skromného básníka!