Dovedu si představit, jak Miéville přišel na ideu napsat Kolejmoří. Někam jel vlakem – jako přesvědčený marxovec jistě využívá tento proletářský způsob dopravy, byť by si díky úspěchu svých knih už jistě mohl pořídit Aston Martin. Hleděl oknem ven, když vyjížděl z nádraží, jak se koleje splétají do hustých uzlů kypících výhybkami a zase se rozvětvují, jak některé končí překvapivě slepě, ale většina jich ubíhá do dalekého neznáma, kříží se, běží chvíli vedle sebe, chvíli přes sebe, je jich moc a všude po nich něco jezdí nebo na nich cosi stojí a rezaví, dávno zapomenuté majitelem a snad i účelem, pozoroval, jak všude kolem a nad kolejištěm bují hrozivé ocelové konstrukce neznámých funkcí, většinou patinované časem, poničené, svědkové technické revoluce, kteří tu zůstanou, i kdyby jejich tvůrci vymřeli. Viděl řídké ostrůvky půdy mimo koleje, nasáklé oleji a špínou, mrtvou trávu, úhor, občas nějaký vybydleně vyhlížející domek. Homo politicus v něm se jistě domýšlel, co krve a potu stálo vybudovat takovou kolejovou síť, sloužící primárně vykořisťovatelským obchodním cílům a jen tak bokem také lidem, aby se dostali z místa na místo.

V mysli, jakou Miéville oplývá, začaly ty koleje žít vlastním životem. Najednou viděl, kam možná vedou, k čemu by také mohly sloužit, kdyby a až… Alternativní svět podivné dystopické a snad postkatastrofické budoucnosti začal nabývat zřetelných obrysů. Stačilo je už jen hodit na papír.

Možná si v tom vlaku četl Bílou velrybu svého skorojmenovce.

Snadné to asi nebylo, takové knihy, jaké píše Miéville, by zlehka nepsal ani sebevětší génius. Je to znát na jejich propracovanosti, nemluvě o gejzírech nápadů, ale i na struktuře vět, na pečlivě a neomylně vybíraném lexikálním výrazivu. Musí to být dřina jako řemen. A on ji věnuje dětem.

Kolejmoří je skutečně kniha pro mládež, přesně řečeno pro „young adults“, jak jim říká trh, tedy pro mladé dospělé – sami si vyberte, co pod tím cítíte. Ať je to cokoli, kniha není pro ty mladé čtenáře, kteří dnes čtou upírské romance a městskou fantasy a – bez urážky – není ani pro Potterovy odchovance. Na to je příliš náročná. Chce to slovník, encyklopedický i jazykový, aby vyzněla každá nuance toho složitého textu naditého neologismy, zvláštními větnými strukturami, ba i atypickými znaky. Náročná četba i pro dospělého a málo záleží na tom, že hrstka klíčových hrdinů jsou děti.

Vyrostly v prazvláštním světě, který je sám o sobě těžký k pochopení. Umírající, možná už zemřelá Země, byť ještě osídlená – lidmi, ale převahu, minimálně početní, nad nimi získávají nepochopitelné živočišné druhy, nebezpečné, dravé, zrozené snad tady, možná ale také původem odkudsi shora. Nebo zdola? Dole převážně žijí, pod zemí, mezi kolejemi, z nichž převážně a hlavně se skládá onen neuchopitelný svět. Po kolejích se jezdí z jednoho městského ostrova usazeného bezpečně v kolejišti na druhý. Všude jinde je nebezpečno. Trochu to připomíná moře.

Koleje vedou všemi směry, kam oko dohlédne a kam vlaky dojedou. Jezdí jich po nich hodně a neustále, od zásobovacích přes vojenské až po malé soukromé, na krátké vzdálenosti i na mnohotýdenní výpravy. A také tam jezdí lovecké vlaky, skoro se chce říct harpunářské. Protože způsob, jakým loví mezi kolejemi místní faunu, pozemní i podzemní, připomíná námořní lov. To je onen zmíněný Moby Dick, Bílá velryba, evidentní, přiznaná a často zrcadlová Miévillova inspirace. Hrdinka knihy, kapitánka tzv. krtkovlaku, celý život pronásleduje nepolapitelného krtkouna, což je největší živočišný druh v tomto světě a tento exemplář je z něho nejzavilejší a nejzákeřnější. Kapitánku kdysi dávno připravil o končetinu – o ruku, nikoli o nohu, a ona se nejmenuje Achab, ale skoro tak: Abachat – a od té doby je poutá krevní msta, nenávist odhodlané ženy a divokého zvířete, na život a na smrt. Jeden z mladých hrdinů pracuje v jejím vlaku jako pomocník.

Lov na mstivé zvíře nese dějový a dramatický náboj, avšak není pro knihu nejdůležitější, leda jako působivá alegorie. V loveckém vlaku Médés si projedeme část světa Kolejmoří, abychom zjistili, že je vlastně nekonečná, že kolejiště nevedou odnikud nikam, zato pokrývají celý svět. Legenda však praví, že někde koleje končí. Nikdo se tam ještě nedostal. Nikdo neví, co by na tom konci našel, kdyby se tam dostal. Snad se o to nikdo nepokusil i ze strachu z nejistoty. Až tři mladí hrdinové knihy se tam vydají.
Najdou tam vysvětlení existence jejich nepochopitelného světa? Najdou. Je stejně podivné jako sám ten svět. Bizarní. S odérem autorova světonázoru, ale s tím nic nenaděláme, to snad leda lobotomie. Dlužno dodat, že v postapokalyptické vizi, v níž lze vycítit i vliv Stalkera bratrů Strugackých, nepůsobí ani příliš rušivě. Svět, který Miéville stvořil, je tak zvláštní, že v něm vedle krtkounů mohou žít i Marxovy teorie kapitalismu.

Děti, máte se na co těšit. Ta kniha je bez nadsázky úchvatná.