Angličan s neobvykle znějícím jménem China Miéville patří navzdory svému relativně nízkému věku (nar. 1972) k největším hvězdám fantastické literatury – tedy soudě podle reakcí kritiky a počtu nejrůznějších žánrových ocenění a nominací. Prorazil se svým druhým románem Nádraží Perdido (2000, č. 2003), kterým dal jasně najevo, jak daleko má k zavedeným stereotypům fantasy, hororu a science-fiction. Nádraží Perdido a pak i všechny následující knihy míchají všechny tyto žánry dohromady a vytvářejí uhrančivou směsici, které rádi podléhají i zkušenější čtenáři. Autorovi je přitom jedno, jestli se pohybuje na fiktivní vzdálené planetě Bas-Lag anebo v nějakém městě pozemském, nejčastěji pak v Londýně. Po několika málo úvodních stránkách se totiž brzy ukáže, že ono pozemské město má své tajuplné a nečekaně rozsáhlé zásvětí, plné magie a podivuhodných bytostí.

V Krakenovi se toto zásvětí začne vyjevovat ve chvíli, kdy z jednoho londýnského muzea zmizí krakatice, onen obrovský hlavonožec z hlubin, s nímž se většina z nás setkala ve Verneově románu 20 000 mil pod mořem; respektive její neživé tělo naložené ve formaldehydu. Kromě policie po ní začne pátrat také několik významných figur onoho magického podsvětí a svou pozornost zaměří na nic netušícího kurátora Billyho, který měl krakatici i zbytek sbírky mořských obludek na starosti. A tak Billy chtě nechtě musí začít s některými prapodivnými bytostmi bojovat a s jinými, které nejsou prapodivné o nic méně, zase spolupracovat. Nejprve zvolna a pak již velmi rychlým tempem se rozebíhá honička: speciální oddíl policie pro nevysvětlitelné úkazy a mnoho magickými silami vládnoucích padouchů honí Billyho a jeho kamaráda Danea, přičemž další mu nabízejí „výhodnou“ spolupráci. Slibují si od toho, že je zavede ke krakatici, a to i proto, že Billymu se občas zdají prorocké sny a zdá se pravděpodobné, že je s krakaticí, která je jedním podzemním kultem uctívána jako božstvo, nějak mysticky propojen. Aby to bylo dostatečně výhrůžné, Londýn dle všech náznaků spěje k apokalypse, jen nikdo neví, kdy nastane, co ji spustí a jaký bude její průběh a rozsah.

Miéville už je dosti zkušený vypravěč, takže honičku prokládá vzpomínkami a vysvětlováním, ale také brutálními vraždami vedlejších postav. Střídá vypravěčské perspektivy, rád užívá kurzívu ke zdůraznění významu slov a vše chce završit velkolepým finále. Trochu přitom nezná míru – takže jestliže překombinovaná zápletka nemusí nutně vadit, několikrát nastavované vyvrcholení už budí přinejmenším rozpaky. Navíc se ukáže, že ona hrozivá apokalypsa se vůbec konat neměla, že měla spíš metaforický smysl, přičemž záměr jejího osnovátora byl dosti pošetilý. Závěr románu je neuspokojivý: v tom smyslu, že neodpovídá nastaveným očekáváním.

Miéville umí zvládnout to, čeho se odváží málokterý spisovatel: sledovat nekoordinované záměry několika důležitých (soupeřících) figur, které se překrývají a jdou proti sobě, a dovést je k závěru, v němž se původní plány všelijak zašmodrchají a výsledkem je cosi neočekávaného pro všechny. Zároveň jako by neměl zcela jasno o pravidlech svého fantaskního světa. Sám to (bezděky, nebo úmyslně?) shrne v závěru, když Billy rekapituluje „obrovský komplot, v jehož detailech zela spousta děr“. S narůstajícím počtem stránek knihy se totiž ukazuje, že Miéville neví (anebo to nechce prozradit a radši nasadí nějakou akci), kdo, kdy a proč může kouzlit, odkud se vzaly některé bytosti a jaký mají události v magickém světě vliv na ten nemagický. Když se něco takového odehrává na vzdálené planetě, nějak se to dá překousnout, v současném Londýně však lze oprávněně vyžadovat poctivější vysvětlování. Kouzlo, jímž Miéville čtenáře knihy držel v napětí a dychtivosti, vyprchá dříve, než by mělo.

Do té doby je to však kouzlo neobyčejně silné. Spočívá v mimořádné obraznosti tvůrce, který se neopakuje ani ve svém sedmém románu a na scénu až marnotratně přivádí úctyhodné množství neobyčejných bytostí a jevů. Jen k těm nejvýraznějším: padouch („Teťák“) zakletý do mluvícího tetování na zádech nebohého pankáče, odkud však dál ovládá svůj gang. Vátí, sympatická bytost ze záhrobí, která se vtěluje do soch a figurek. Londomanti, čarodějové, kteří si umějí podmanit hmotu města a přeskupují celé ulice. Moře jako myslící entita a mocnost, která má v magickém Londýně vlastní velvyslanectví. Vůbec nejvtipnější je rozsáhlá stávka, kterou svým pánům vyhlásili familiáři, jejich malí (obvykle zvířecí nebo hmyzí) magičtí pomocníci: odbory snad zatím ve fantastické literatuře použil jen Terry Pratchett. Ale opět: škoda, že se Miéville více soustředí na boje mezi stávkujícími, stávkokazy a najatými gangstery než na potenciální problémy, které může stávka nadělat mezi mágy.

Kromě zahlcení prapodivnými obludami Miéville překrývá fabulační nejistotu ještě barvitým jazykem. Občas se sice zdá, že jeho záměrem je kromě snahy o originalitu také malé dočasné zmatení čtenáře (třeba místo obvyklého „čarovat“ používá výraz „grifovat“), v každém případě se ale může pochlubit podmanivým stylem, v němž se mísí slang podsvětí s odbornými výrazy z biologie, mystické pojmy s vtípky z detektivní drsné školy a mnoho dalších nesourodých inspirací.

Miéville patří k těm autorům, jimž člověk snadno propadne, když se s nimi setká poprvé. Každé další shledání je pak tím prvním ovlivněno. Ba dokonce možná ne skutečným dojmem z knihy, ale vzpomínkou na něj, začasté idealizovanou. A pak od autora vyžaduje víc, než s čím je ochoten se spokojit u jiných; a méně odpouští. Kraken je přesně tou docela dobrou knihou, která vysoká očekávání úplně nenaplňuje.