Když se u nás řekne „fantasy“, většina nezasvěcených si vybaví dominantní dílo J.R.R. Tolkiena či novější, čitelné, byť už hodně pohádkové příhody malého čaroděje Harryho Pottera. Ale dobrodružství Tolkienových hobitů jsou jen jedním pólem základů žánru fantasy – tím druhým je nepochybně úchvatná trilogie Gormenghast z pera Mervyna Peaka. Ostatně je s podivem, že současná vlna zájmu o tento žánr literatury dosud, vyvolaná masovým, zaslouženým, i když občas trochu hysterickým a obscénním úspěchem potterovské ságy, nevynesla českým čtenářům překlad Peakova mistrovského díla – ale ono ani v anglicky mluvících zemích nemá na růžích ustláno, na rozdíl od monumentálně zfilmované tolkienovské ságy se mu dostalo jen skromného zfilmování BBC.

O to pozoruhodnější je to, že se nám dostává do rukou román, který je hrdým pokračovatelem této druhé linii. Román Nádraží Perdido anglického autora Chiny Mievilla, který nedávno vydalo plzeňské nakladatelství Laser, je právě takovým dílem. Je to temná apokalyptická vize odlidštěného světa, jež kromě Mervyna Peaka zcela explicitně navazuje i na antiutopický román Alasdaira Graye Lanark.

Nádraží Perdido je teprve druhým dílem Miévilla, ovšem nade vši pochybnost ukazuje, že před sebou máme spisovatele neobyčejného talentu a invence.

Portrét Londýna jako jednoho pekla
Děj knihy je situován do metropole Nový Korbuzon. Lépe řečeno, fiktivní Nový Korbuzon určuje souřadnice knihy a místy se dokonce stává jednou z postav. Již po několika stránkách je jasné, že Miéville vystavil tuto fiktivní metropoli podle Londýna – je to centrum finančního světa (a tudíž světa jako takového), je to město, které na jedné straně dokáže nabídnout úžasný luxus, na druhé straně nepředstavitelnou bídu, město plné beznaděje, ale zároveň živého, inspirativního a povýtce nebezpečného vědeckého výzkumu. Dominanty města už nejsou věže kostelů, jako je tomu u jiných „londýnských autorů“ (Peter Ackroyd, Iain Sinclair), ale komíny mamutích továren, městem protéká namísto řeky jedna velká stoka zanesená odpadem z továren a rytmus noci neurčují noční kluby, nýbrž hukot sléváren.

Je na první pohled jasné, že toto není nějaká futuristická představa Londýna – nikoli, Miéville se vrátil zpět až k Dickensovi, půjčil si od něj obraz počátků moderní doby a ten v hyperbole projektoval do budoucnosti. Jeho román tak není představou budoucnosti, spíše kritikou minulosti – prostřednictvím antiutopie ukazuje minulost jako něco, co nemohlo mít budoucnost. A přesto mělo. Nový Korbuzon je totalitní stát ve státe. Řád je zde určován absolutistickým parlamentem plným zkorumpovaných politiků, jimž jdou na ruku brutální policajti a kteří společně uskutečňují odvěký sen všech tyranů – mají pod „kontrolou“ vše: průmyslovou výrobu, obchod, umění, armádu, ale i bezdomovce či prostituci.

Ohňostroj imaginace
Tolik tedy antiutopie. To by ovšem nebylo na knize to nejzajímavější. Antiutopií bylo napsáno spoustu a mnohé z nich jsou možná lepší než ta Miévillova. Jenže Miéville vyniká svou invencí – jeho vyprávění je jedna velká surrealistická báseň, Nový Korbuzon není jen antiutopickým ztvárněním Londýna, ale stává se i jedním velkým cirkusem, obludáriem, v němž vedle sebe žijí ty nejpodivnější rasy. Nejpodivnější kříženci lidí a jiných živočichů zaplňují životní prostor a vytvářejí vlastní hierarchie.

Miéville je jedním z prvních autorů, jemuž je podařilo obrátit proces inspirace – dosud literatura podobného žánru poskytovala inspiraci počítačovým hrám; zde máme román, který se odvážil inspirovat se imaginací počítačových her. A i když kniha by pod rukou zkušeného redaktora klidně mohla být o polovinu kratší a stejně působivá, jde o skutečně pozoruhodný úspěch.