Fantastické literatuře u nás v posledních dvou letech dominuje rodák z Norwiche China Miéville: obě jeho rozsáhlé knihy zvítězily v hlasování Akademie sci-fi, fantasy a hororu. Nádraží Perdido loni, Jizva letos. Čím to?

Nejprve poznamenejme, že překladatelé a publicisté sdružení v akademii po letech, kdy se u nás vydávala hlavně klasická díla z této literární oblasti, rádi objevují dosud neznámá jména a v předchozích letech podobně opakovaně oceňovali Neila Gaimana nebo Neala Stephensona. Miéville je oběma podobný v tom, že rázně narušuje stereotypy fantastických žánrů a že se k němu bez obav mohou uchýlit čtenáři, které triviální schémata sci-fi, fantasy a hororu nudí. Trojice žánrů nebyla zmíněna náhodou: oba Miévillovy romány obsahují prvky ze všech. Pro snazší orientaci bývají přiřazovány k fantasy, patrně proto, že se tu čaruje a bojuje chladnými zbraněmi či nanejvýš křesadlovými pistolemi. Obvyklému fantasy příběhu o udatném rekovi, který porazí mocného mága, se ovšem Nádraží Perdido a Jizva vůbec nepodobají; hrdinové nejsou ani udatní, ani nevyhrávají. V Nádraží Perdido se setkáváme s podsaditým vědcem Izákem, jenž se potýká se dvěma problémy: jak pomoci orlomuži Jagharkovi, aby poté, co byl za trest zbaven křídel, mohl znovu létat, a jak zbavit město nepolapitelných nočních přízraků, jejichž řádění bezděky sám zavinil. Můry nakonec poráží, ale Jagharek zůstane bez křídel a Izák, pronásledovaný půlkou města, musí emigrovat a zanechává za sebou množství mrtvých, zraněných či nevyléčitelně nemocných přátel a pomocníků. Hrdinkou Jizvy je překladatelka Bellis, jejíž loď přepadnou piráti. Pasažéry na rozdíl od kapitána a jeho pobočníků nepovraždí, ale odvlečou je do plovoucího města Armada, odkud se marně snaží uniknout. Bellis postupně proniká do sociálních a politických struktur Armady a rozvíjí i sabotuje její kolumbovský tajný plán. Po sérii nezdařených pokusů zvrátit směřování Armady, které zdecimují město i Bellisino okolí, ovšem přichází na to, že byla jen loutkou v soukolí jiných zájmů. Armada cíle nedosáhne a není jasné, zda je to dobře nebo špatně.

Oba romány se vyznačují nevídanou směsicí bizarních bytostí. Miéville si pro příběhy vymyslel svět Bas-lag, který připomíná pokřivený svět lidský, plný špinavých brlohů a zákoutí, hnisu, krve i odpadků, bídy a násilí pouličního i politického. Jen tu najdeme podstatně víc kouzel a fantastických ras: cheprijky mají lidské tělo a hmyzí hlavu, anofelové jsou humanoidní komáři, voďanojové amébní vodní tvorové, kaktusíci oživlé kaktusy a podobně; všichni na témže stupni inteligence jako lidé. Tvoření oblud Miévilla baví evidentně nejvíc a Nádraží Perdido tím do značné míry trpí, utápí se v nekonečných odbočkách a popisech, které nakonec nikam nevedou. Podobně marnivě zachází s historií Bas-lagu a jeho největšího města Nový Krobuzon: mnohokrát s něčím začne, ale už se k tomu později nevrátí. Z mnoha naznačených linek obvykle dokončí jen tu hlavní, ostatní se nenápadně vytratí. Příliš se nezdržuje vysvětlováním, proč věci v jeho fiktivním světě fungují právě takto; příčiny ho nezajímají. Místy rezignuje na logiku a spoléhá, že čtenáři na stovkách stran zapomenou. Kardinální nedostatek kazí dojem z Jizvy: kde obyvatelé velkoměsta uprostřed oceánů berou pitnou vodu pro sebe, rostliny a dobytek? Nicméně jsme v jeho světě, kde vládnou pravidla, o nichž má tušení (občas vskutku ne více) jen autor a toho banální detaily zajímají pouze občas.

Miéville zatím (Nádraží Perdido napsal, když mu bylo 28 let, Jizvu o dva roky později) není natolik důmyslný konstruktér, aby vše zvládl, zvláště při tak velkolepém rozsahu obou knih, na druhou stranu změť ras a jejich sídel, tajných nauk i spolků, principů vědy a magie se mu rozrůstá tak košatě, že zůstáváme stejně uhranuti. Nakonec: události do sebe zapadají jen v žánrových knihách, ve skutečnosti se při pátrání či bádání setkáváme s mnoha zbytečnými informacemi a příběhy; na dohledávání jejich pozadí nám nezbývá čas ani síly. Neboli pohledem čtenářů fantastické literatury můžeme Miévillovo bezcílné větvení považovat za nedostatek, pohledem čtenářů dejme tomu Salmana Rushdieho, Irvina Welshe nebo Jáchyma Topola naopak za věrný odraz lidského pachtění se všemi zbytečnostmi, omyly a nicotnostmi.