Podle Gershoma Scholema, prvního profesora židovského mysticismu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, „neexistuje nějaká mystika vůbec, ale jen různé mystiky“. Český kunhistorik Pavel Kalina se v novátorské knize Umění a mystika zaměřil vesměs na katolickou mystiku, a co je důležité, s ní spjaté umění. Zachycuje vizualizaci mystické zkušenosti, zejména vizí, do podoby iluminací v rukopisech (vybírá ty, které nejsou pouhou ilustrací, ale prostředkem k prohloubení mystického prožitku), malířských a sochařských děl. Svým textem upozorňuje na zapomínanou skutečnost, že obraz doprovázel většinu mystických tradic. Přitom v nových edicích mystických textů výtvarná složka často chybí.

Svou výpravnou cestu počíná ve 12. století u iluminací k vizionářskému dílu středověké mystičky Hildegardy z Bingen a končí mystikou v abstraktním umění. Zdařile tak naznačuje rozpad tradiční křesťanské mystiky v jednotlivé osobní symboliky, související s výměnou umělce-řemeslníka za umělce-individualistu, jakým byl slavný grafik a básník William Blake. A se současným stavem, kdy „církev vytěsnila mystiku do dějin“ a „umění se stalo náhražkovým náboženstvím“ není zřejmě příliš spokojen, když v závěru volá po nové církvi a novém umění, které si vytvoří.

Nejpoutavějšími a zároveň nejrozsáhlejšími oddíly jsou ty věnované období středověku a baroka. Tehdy byla mystická zkušenost pravděpodobně schopna se nejzdařileji začlenit do společnosti a je možno ji zkoumat tak, jak ji chápe Kalina, tedy jako sociální jev. Přitom ani u jedné z nejslavnějších vizí sv. Terezie z Ávily, v níž jí anděl proklál srdce hořícím zlatým šípem, nemůže s určitostí říct, že byla vize přijímána s takovou důležitostí, jako dneska. Což má co do činění s dobovým postavením žen, jejichž vize byly považovány spíše za dílo ďáblovo. Jelikož mají ženy v oblasti evropské duchovní tradice nezastupitelný podíl, Kalina genderové hledisko do knihy sem tam propašovává. Správně upozorňuje, že apoštol Pavel zakázal ženám vyučovat v církvi, ale ne vhled do Božích tajemství.

Kalina v knize především ukazuje mystiku jako inspirační a tematický zdroj pro evropskou kulturu. Věnuje se zejména vlivům na výtvarné umění, které dokládá mnoha příklady konkrétních zobrazení, ale i širšími tendencemi. Např. důraz františkánského hnutí na asketickou zbožnost a jejich vztah k tělesnosti měl vliv na zobrazování Krista, pojímaného jako vítěze nad smrtí. Kristovo tělo se nově stalo hmatatelným dokladem jeho utrpení. Ale zmiňuje i účinky na literaturu. Vize církví přisuzované apoštolům se často týkaly Onoho světa, v literatuře je mistrně ztvárnil Dante Alighieri. A toto téma je aktuální dodnes v díle Zeptej se táty zesnulého Jana Balabána. Odkazy na současnou kulturu, které se v Kalinově textu sporadicky objevují, jsou dobrým tahem, kterým téma přibližuje čtenáři.

Tak je to i v případě ozřejmění davového hnutí tzv. flagelantů. Sebebičování dnes chápeme jako patologický jev, proto tento motiv použil i Dan Brown pro zápornou postavu. Ve středověku bylo rozšířené pojetí jednoty duše a těla. Snaha o původní kontext je pro Kalinu v celé knize velmi důležitá, nabádá k vidění optikou dobového života a víry. To všechno pro lepší pochopení často negativně pojímaných jevů doplňuje interkulturním zakotvením a soudobými vědeckými poznatky výzkumu změněných stavů vědomí. Podobně se staví i proti tradovaným konceptům, např. 18. století není úpadkem, ale rozvojem náboženství jako je východoevropský chasidismus.

Důležitým prvkem jsou vzájemné až fascinující nejisté vlivy působení obrazu a textu, obrazu a vizí. Znalost běžné zkušenosti s obrazy ovlivňovala vize a vize pak ovlivňovaly způsob, jakým byl život světce nebo světice vizualizován. U sv. Brigity Švédské je pravděpodobné, že její vize trpícího Krista, kterou uzřela v dětství, je inspirována návštěvou kostela. Tato její vize pak byla zase zobrazena v Dürerových ilustracích k textu Zjevení.

Když Kalina píše o tom, jak umělci ztvárnili mystickou zkušenost vizionářů, naráží až příliš často na úskalí „nesnadného sňatku“ mystiky a umění. Mnohdy jeho výklad končí úvahou, že nad projevem mystiky převážil vliv výtvarné tradice a obecnější tendence doby. Např. Pieta zřejmě vznikla vývojem určitých obrazových či sochařských typů a nemá základ v mystickém textu. Ani Michelangelovy pozdní kresby si nezaslouží aplikaci mystiky, jsou dány tématem, objednávkou, tradicí, ne invencí autora. Mystika se tady ukazuje jako těžko rozpoznatelná a odhalení vtělení mystické zkušenosti do díla je pak spíše osobním rozhodnutím.

Vizuální téma si žádá ilustrace, tady čtenář nebude ošizen. Součástí knihy je bohatá barevná obrazová příloha, přičemž některé barokní grafiky jsou zde podle tiskové zprávy reprodukovány vůbec poprvé. Téma umění a mystika není příliš prozkoumáno ani v zahraničí. Pavel Kalina se role průkopníka ujal s obrovským rozhledem a nabídl mnoho dílčích témat a analýz, přičemž ani nemohl vypovědět všechno. Nabídl za to řadu inspirací k dalšímu zpracování, už jen srovnání s rolemi obrazu v jiných mystických tradicích. A svým dílem přes jisté zápolení s předmětem bádání přispěl ke zmapování bílého místa obrazové kultury.