Po několikaletém čekání v překladatelčině šuplíku na sklonku roku 2013 konečně vyšel český překlad dnes už kultovního norského románu Muž, který miloval Yngveho (Mannen som elsket Yngve). Jeho autor Tore Renberg (nar. 1972), který do roku 2003, kdy kniha v Norsku vyšla, psal převážně knihy pro děti, se právě díky tomuto románu dostal do širokého povědomí nejen norské veřejnosti a zařadil se mezi nejúspěšnější norské spisovatele. Na Muže, který miloval Yngveho později navázal dalšími tituly, jež spojuje postava hlavního hrdiny Jarleho Kleppa. Nejoceňovanějším ze série je kromě prvního dílu jeho přímé pokračování Kompani Orheim (Společenství Orheimových, 2005).

Řada spisovatelů touží napsat román své generace. V norském kontextu jsou příkladem generačního románu Beatles od Larse Saabyho Christensena, kterého v češtině taktéž vydává nakladatelství Doplněk v edici Současná evropská próza. Kde je však Christensen se svým až sentimentálním líčením 60. let 20. století příjemně starosvětský a dobrodružství titulní čtveřice jsou víceméně neškodná, tam Renberg obnažuje odvrácenou stranu dospívání na přelomu 80. a 90. let, podkreslenou drsným jazykem plným vulgarismů, a hlavní postavu ukazuje v nemilosrdném světle. Jarlemu Kleppovi je sedmnáct, hraje na kytaru a zpívá v punkrockové kapele a snaží se odlišovat od ostatních – účesem, oblečením, názory i hudbou, kterou ztotožňuje s životním stylem. V radikálních názorech na společnost ho do velké míry ovlivňuje nejlepší kamarád Helge Ombo, pocházející z rodiny angažovaných komunistů. Sám Jarle se potýká s maloměšťáckou morálkou, dědictvím z dob, kdy jeho spořádaní rodiče patřili ke střední třídě. Pro matku Sáru bylo dlouho nemyslitelné, že by se rozvedla s manželem alkoholikem, přestože ji dlouhá léta psychicky terorizoval. I když se Sára k rozvodu nakonec odhodlala a nyní žije ve vlastním domě jen se svým synem, strašák všehoschopného Terjeho Orheima, u něhož Jarle po rozvodu pravidelně tráví víkendy, se nad rodinou stále vznáší.

U Renberga stejně jako u Christensena hrají důležitou roli dobové reálie a hudba. Svá líčení zasazují oba na reálná místa – zatímco Christensen se pohybuje po osloských ulicích, Renberg vyrostl v západonorském Stavangeru. Vykreslení atmosféry se neomezuje jen na místopisné údaje, ale zahrnuje i historické události a zachycení nezaměnitelného ducha doby. Ten oba autoři do značné míry charakterizují tehdejší hudební tvorbou. Jarle spolu s bubeníkem Helgem a baskytaristou Andreasem hraje v kapele Mathias Rust Band, pojmenované po německém amatérském letci, který v roce 1987 přistál v Moskvě poblíž Rudého náměstí. Písničky, které vyjadřují jejich radikální postoje a ostře kritizují soudobou norskou společnost (v čele s největším hitem Piča satan anarchy komando), si členové kapely skládají sami. Doufají, že se jim brzy podaří domluvit veřejné vystoupení v jednom ze stavangerských klubů.

Jarle si nemůže na nic stěžovat. Školou prochází bez problémů, pro svou matku Sáru představuje to nejdražší na světě, na večírcích paří s kamarádem Helgem a užívá si sex s přítelkyní Katrine. Všechno mu vychází až do chvíle, kdy do školy nastoupí nový student – Yngve Lima z Haugesundu. Jarle je zamilovaný do Katrine. Líbí se mu dívky. Nesnáší maloměšťáckost a spořádanost, kterou Yngve svým původem i chováním zosobňuje. Přesto od prvního setkání na školním dvoře nedokáže Yngveho vypudit z hlavy. Doufá v náhodná i cílená setkání. Yngve hraje tenis, a tak Jarle, demonstrativní nesportovec, zatouží po tomtéž. Začne se chovat zcela iracionálně, v rozporu se vším, co dřív hlásal: „Nový Jarle stál v garáži a v oblečení do deště pumpoval duše. Slyšel jsem, jak déšť bubnuje do střechy, a nemyslel jsem na Helgeho, nemyslel jsem na Katrine, na muziku, na pivo ani na sex. Myslel jsem na Yngveho“ (s. 47).

Yngve je krásný a křehký, nejspíš s ním není všechno v pořádku. Jarle to cítí a snaží se při budování svého přátelství s Yngvem našlapovat opatrně, přesto jeho jednání připomíná spíš živelní pohromu. Brzy je jasné, že rodící se vztah nemůže dopadnout dobře. Na Katrine si nejdřív vybíjí frustraci z nemožnosti se Yngvemu fyzicky přiblížit, později ji i Helgeho zanedbává. Jarleho lži, iracionální zamilované jednání, nevyzrálost a sobeckost vyvrcholí v absolutní katastrofu. Je jen škoda, že ve chvíli, kdy se čtenář ptá, jestli je vůbec možné se z takovéto situace ještě vyhrabat, posunuje se příběh vpřed v čase a pak náhle končí. Nedůvěryhodně působí také fakt, že by se Jarle nezajímal o Yngveho další osud.

Román si získal popularitu hned z několika důvodů. Zejména mladší generaci přitahuje svým expresivním jazykem, bezprostředním líčením problémů spojených s dospíváním a bojem s autoritami. Renberg vsadil na populární, aktuální a kontroverzní témata – punkrockovou hudbu s provokativními texty, protestní postoj vůči všemu a všem a problematiku homosexuality. Podstatnější je ale pocit zamilovanosti, která přesahuje hranice norem konzervativní společnosti. Homosexualitou jako takovou se Renberg příliš nezaobírá, a jak se ukazuje v dalších románech, Jarle je řečeno jazykem románu „na holky“. I když nad Jarleho jednáním čtenář nejednou nesouhlasně zakroutí hlavou, při vzpomínce na vlastní dospívání se nelze ubránit sympatiím a pochopení. Jarle má mnoho záporných, ale i kladných vlastností, jeho postava je komplexní a živá. Proto se Jarle Klepp – i díky pokračování série a svému rusovlasému filmovému představiteli Rolfovi Kristianovi Larsenovi (film v českém prostředí nesl název Mladí rebelové) – stal výrazným hrdinou současné norské literatury.

Ačkoliv jednotlivé knihy ze série o Jarlem Kleppovi lze číst zcela samostatně, znalost každé další z nich prohlubuje vykreslení postav a pochopení jejich jednání. Vzhledem k tomu, že Renbergovy knihy spíš zhltnete, než přečtete, nezabere celá série ani mnoho času. Snad tedy tato pokračování (i další Renbergova tvorba) vyjdou v češtině.