V nedávné době vyšel český překlad románu Beatles (Doplněk 2009, překlad Jarka Vrbová) norského spisovatele Larse Saabye Christensena (1953), který je prvním dílem bildungsrománové trilogie odehrávající se v Oslu převážně devadesátých let dvacátého století. Saabye Christensen napsal odlehčenou generační výpověď, která se točí okolo ústředního hrdiny, jenž si postupně, těžkopádně a bolestivě uvědomuje vlastní nedostatečnost, sebeklam. Beatles (1984) byl (a i po čtvrt století po napsání stále je) román v norských kruzích natolik úspěšný, že Christensena vyprovokoval ke dvěma pokračováním. Další spisovatele vyprovokoval k následování. Jedním z pretendentů je o generaci mladší Tore Renberg (1972). Způsob, jímž v loňském románu Charlotta Isabela Hansen (2008) variuje Saabyeho Christensena, odkrývá některé charakteristické rysy a neduhy části současné mladé norské literatury. 

Renbergův román je třetím volným pokračováním čtenářsky úspěšné bildungsrománové série s ústřední postavou jménem Jarle Klepp. V románu Kompani Orheim (Společenství Orheimových, norsky 2005) se v roce 1972 narodí manželům Orheimovým syn Jarle. Bezproblémové dětství je později vážně poznamenáno neutěšeným vztahem k otci, který propadá alkoholismu. V závěru románu se Jarle rozhodne zcela zbavit dědictví svého otce a nechá si změnit příjmení na dívčí příjmení své matky - Klepp. V románu Mannen som elsket Yngve (Muž, který miloval Yngveho, norsky 2003 - tedy napsán jako první; v roce 2008 úspěšně zfilmován) je dospívající náctiletý Jarle Klepp členem rockové skupiny, která se ale začne rozpadat, protože se Jarle skamarádí s novým spolužákem Yngvem, k němuž projeví i citové pouto, a ostatním kamarádům přestává věnovat pozornost. Pro Renberga je charakteristické zdůraznění časového ukotvení vyprávění, ve Společenství Orheimových jsou to 70. a 80. léta obecně. V koncentrovanějším Muži, který miloval Yngveho tvoří historickou oponu románu pád berlínské zdi.

Román Charlotta Isabela Hansenová se odehrává přibližně v rozmezí dvou týdnů na podzim roku 1997. Jarle Klepp studuje v Bergenu na univerzitě a píše diplomovou práci z filozofie. Akademická půda je celý jeho svět; udržuje povrchní sexuální vztah se starší kráskou z filozofie Herdis Santremo. Jednoho dne (v den smrti princezny Diany, n. b.) dostane policejní předvolání, podle něhož má podstoupit testy DNA na potvrzení otcovství. Jarle Klepp se dozví, že je otcem již téměř sedmileté Charlotty Isabely Hansenové, kterou počal náhodou v opilosti na večírku v roce 1990 (odehrává se v Muži, který miloval Yngveho). Nato mu matka dítěte Anette Hansenová napíše, že pojede na dovolenou a potřebuje, aby se o dceru na týden postaral. Začíná tak týden, během něhož se Jarlemu mění celý dosavadní život a během něhož je Jarle v nečekané pozici otce nucen definitivně dospět. Události se řetězí jedna na druhou: Jarle se vyrovnává s tím, že milenku mu přebral jeho o generaci starší školitel, dozvídá se, že matka Charlotty Isabely se právě bouřlivě rozchází se svým mužem, což je skutečným důvodem dceřiny návštěvy. V témže týdnu dívka slaví sedmé narozeniny, na něž se nečekaně dostaví též Anette. Román tak spěje k celkovému vzájemnému souznění: Jarlemu dcera otevřela oči a rozšířila obzory.

Tore Renberg (znám především jako autor literatury pro děti a mládež) se zde ukazuje jako zkušený a zručný vypravěč. Příběh je vyprávěn jednoduše, přesvědčivě, svižžně, přehledně. Témata nové zodpovědnosti, nuceného dospívání a náročného budování umělého otcovského vztahu jsou uchopena s výstižností a lehkostí. Tyto klady knihy jsou však též jejími největšími a zásadními zápory. Protože Renberg je právě a pouze zkušený a zručný vypravěč-řemeslník. Román ničím nepřekvapí, nenadchne a celkově působí tuctově. Je vysmýčený a vyleštěný, bez jediné zákruty, bez zaváhání, bez hloubky. Rozměr generační výpovědi je naznačen v několika chvatných pasážích popisujících dobové generační kulturně-společenské znaky, které se vzhledem k perspektivě pokročilého studenta filozofie snaží usazovat do širších souvislostí, nutno dodat vcelku neinvenčně (smrt princezny Diany, fenomén Tamagoči apod.). Pimprlové divadélko s dokonalými kostýmy, do nichž jsou však oděny mechanické postavičky bez duše. Všechny problémy se jako zázrakem řeší, hrdinové prozírají, v pravý okamžik (jenž navíc rezonuje s nějakou trefnou historickou událostí) si uvědomují své chyby, nepřátelé se stávají přáteli, vše spěje ke zdárnému konci, k němuž to také dospěje. V žádném případě román ale neurazí, jedná se o kvalitní leč spotřební čtivo (pro [stále] dospívající mládež). Úspěch zaručen. Nakladatel spokojen. Ale v porovnání se Saabey Christensenem (alespoň co se románů Beatles a Poloviční bratr týče) je to spíše parodie.