Nedaleko norského Stavangeru sídlí v domě na předměstí stěhováci. Mají krásnou novou dodávku, zaměstnanecký stejnokroj a jednou týdně se scházejí k snídani na pravidelnou poradu. Stěhují ale zřídka; daleko častěji kradou, vydírají a kšeftují s ilegálně nabytým zbožím. Vede je Jan Inge, sebestředný tlusťoch, posedlý televizními horory. Svou podnikavost projevil už v útlém věku: kamarádům pronajímal vlastní sestru za balíček marlborek. Jednoho dne se na stěhováky obrátí Pal, slušný, spořádaný chlapík, který však vězí až po uši v problémech. Žena ho opustila, hazard ho stál všechny úspory a dvě dospívající dcery na něj pohlížejí jako na neschopného ňoumu. Chtěl by někde sehnat milion. Co nejdřív. Jan Inge pro něj vymyslí jednoduchý plán, takzvanou „klasiku“, jak tomu s oblibou říká…

Tore Renberg, dnes třiačtyřicetiletý norský spisovatel a hudebník, v Česku zatím příliš známý není. Román Tak zítra (Vi Ses i Morgen), vydaný před několika dny v nakladatelství Argo, je jeho druhým literárním počinem, který se dočkal překladu do češtiny. Autor už napsal řadu úspěšných titulů, divadelních her i knih pro děti. Jeho Muž, který miloval Yngveho (česky 2013, Mannen som elsket Yngve), zasazený do období kolem pádu berlínské zdi, byl v roce 2008 dokonce zfilmován.

Čtenář po několika stránkách zjistí, že Tak zítra není jen jedna ze zaměnitelných severských detektivek, kterých jsou před Vánoci knihkupectví plná. Jistě, obálkou i anotacemi se snaží svézt na vlně zájmu o skandinávskou krimi, ale ve skutečnosti má ambice daleko vyšší. Jak ostatně sám autor prozradil, na počátku byl román Tak zítra jen několikastránkovou psychologickou studií šestnáctileté dívky, která jde tajně na rande za svým milencem. Tore Renberg postupně přidával další a další postavy a úhly pohledů, až se z jednoduché povídky stal plnohodnotný román. Je přitom zajímavé sledovat, jak se v něm původní jádro téměř ztratilo a bylo odsunuto na vedlejší kolej; román ho pozřel a bylo nahrazeno jiným, dramatičtějším příběhem. Zůstal však původní styl vyprávění: každá kapitola je líčena očima některé z postav, které čtenář nahlíží do vědomí. Spolu s tím se svižně mění i dynamika příběhu a jazyk; dobře vychovaná dospívající dívka vnímá své okolí výrazně jinak než prostoduchý kriminálník trpící hyperaktivitou.

Tak zítra stojí na pomezí thrilleru a černé komedie. Brzy totiž vyjde najevo, že gang kriminálníků je ve skutečnosti banda čtyř zoufalců s dosti omezenými schopnostmi cokoli spáchat. Hyperaktivní Rudi nedokáže ani na okamžik zmlknout, jeho partnerka Cecílie mu pořád vytýká nedávno přejeté morče, Tong bručí v base a jejich kápo Jan Inge sleduje manažerská motivační videa na YouTube a snaží se gang řídit jako nadnárodní korporaci včetně porad a teambuildingových večerů. Bohužel je sám tak tlustý, že se po domě raději pohybuje na invalidním vozíku.

Značná část knihy se věnuje právě vzájemnému soužití kriminálníků, a to v tarantinovsky užvaněných kapitolách, ve kterých se vlastně nic neděje, ale přitom jsou velice zábavné. Příkladem budiž bizarní scéna, v níž banda stěhuje klavír, aby získala alibi pro večerní akci. Během stěhování jim ale stará paní prozradí, že klavír je starožitný kousek s obrovskou hodnotou, a mezi kriminálníky začne němé dohadování beze slov, zda klavír raději místo stěhování rovnou neukrást.

Druhá dějová linie sleduje skupinku teenagerů a s podsvětím je spojena jen volně. Obě linie se sice na několika místech letmo setkají, ale vlastně se navzájem příliš neovlivní a nebylo by těžké vést pomyslný řez tak, aby se Tak zítra rozpadlo na dvě samostatné knihy s vlastními postavami, zápletkou i vyvrcholením. Společný mají jazyk, onu hustě cool krutopřísnou mluvu plnou angličtiny a citátů z filmů a songů, která se řítí vpřed jako vozík na horské dráze a v Renbergově světě je společná pro dospívající teenagery a duševně nedospělé gangstery. Fanouškům vzdáleně připomene Anderse de la Motte a jeho HP, hlavního hrdinu trilogie Game, Buzz a Bubble. Dějová linie mladistvých se vedle groteskního světa kriminálníků zdá kupodivu temnější a méně komická. Šestnáctiletá Sandra se zamilovala do staršího kluka s pochybnou pověstí, kterého se bojí celé okolí, a její láska by pojala galaxii. Jeho přístup k ní je naproti tomu, ehm, poněkud fyzický, a když se mu do zorného pole dostane jiný objekt zájmu, začne děj směřovat ke katastrofě.

Vytýkat se knize dá v první řadě rozsah. Prvních tři sta stran představuje dlouhou, i když zábavnou expozici pro závěrečných sto padesát a některé úvodní kapitoly by se daly proškrtat, aniž by utrpěl příběh nebo charaktery postav. Tak zítra nikdy vyloženě nenudí a v žádné pasáži nezpomalí, čtenář však snadno získá dojem, že ta horská dráha, na kterou nastoupil, už třetí den nezastavila a každou zatáčkou prosvištěl nejmíň stokrát. Erotické scény, zpočátku příjemně dráždivé, časem začnou působit lacině a podbízivě, aniž by děj kamkoli posouvaly.

I přes tyto drobné nedostatky je Tak zítra osvěžující, velmi čtivý a zábavný titul, který dokazuje, že severská krimi nejsou jenom Stieg Larsson, Jo Nesbø a jejich napodobovatelé. Přináší navíc i prvky pro žánr neobvyklé: neprvoplánový černý humor, dialogy, nadhled, detailně propracovanou psychologii postav a zřetelnou ambici přiblížit se „umělecké“ literatuře. Rozhodně to však není ani akční střílečka, ani detektivka. Spíš netradičně pojatý thriller, kterému by mohli dát šanci i ti čtenáři, kteří se jinak thrillerům vyhýbají.