Za posledních 2000 let tam 34krát vtáhli dobyvatelé, 22krát byl obležen, 18krát znovu vybudován a 11krát se v něm vystřídalo vládnoucí náboženství. I tímto způsobem charakterizuje izraelský lékař a novinář Gil Yaron (* 1973) centrální předmět své knihy Jeruzalém, stře(d)t světa. Historicko-politický průvodce. Autor působí jako blízkovýchodní korespondent německého listu Die Welt a dalších periodik a rozhlasových stanic, pravidelně publikuje v izraelském deníku Ha’arec. V knize se projevuje jako zkušený novinář, který umí vyprávět a složitou historickou a teologickou problematiku dokáže celkem dobře ilustrovat na názorných příkladech. Vzděláním ovšem autor není historik a nejvíce jej zajímá současnost. Kniha obsahuje i popis několika tematických vycházek s odkazy na příslušné kapitoly, takže může posloužit i jako velmi fundovaný bedekr. Český překlad je navíc opatřen důkladným a obsáhlým doslovem České země a Jeruzalém, který osvětluje české stopy ve „svatém městě“, ale současně i to, jak koncept „nebeského Jeruzaléma“ ovlivnil budování staré Prahy.

Yaron se ve své – u nás prvně vydané – publikaci pokouší sledovat „široké spektrum světových dějin, zvláště pak blízkovýchodního konfliktu, právě skrze Jeruzalém, který jako by byl jakousi skleněnou čočkou, v níž se sbíhají různé paprsky“. Ukazuje, že téměř „každá budova tohoto města je spojena s vývojem světové politiky nebo klíčovými událostmi blízkovýchodního konfliktu“.

Český název knihy je slovní hříčka odkazující k tomu, že například už John (de) Mandeville (snad 1300–1372) Jeruzalém prohlašoval za střed jak geografický, tak duchovní: „Když chce někdo něco oznámit, nechá to otevřeně vyhlásit ve středu města… Stejně tak ten, jenž byl králem celého světa, musel zemřít v Jeruzalémě, který je středem světa.“ Současně titul poukazuje na to, že konflikt, který tam dnes probíhá, má celoplanetární význam, protože se mimo jiné stává záminkou krvavých teroristických útoků po celém světě. Je totiž „noční můrou mírumi­lovných správců. Toto město, o něž se vedou boje, je nejzranitelnější slabinou blízkovýchodní mírové politiky, zlomovým bodem, v němž se státníkům nedaří učinit svá přání skutečností.“ Autor sleduje historické kořeny i současné projevy tohoto sváru, které zpětně působí na radikálně odlišné interpretační verze historie města u židů a muslimů (v menší míře křesťanů). A líčí rovněž, jak se rozdělení promítá do každodenního života dnešních obyvatel, například v podobě jakési akustické války, v níž muezzinové zesilují intenzitu amplionů na minaretech, aby přehlušili židy a křesťany, kteří na oplátku reagují hudbou, vyzváněním či zpěvem v ulicích. Od roku 1987 je město také roz­děleno co do elektřiny: „Mezi arabskými a židovskými čtvrtěmi Jeruzaléma téměř neexistuje elektrické spojení.“ Elektrický proud navíc umožňuje vystopovat dělicí čáry i uvnitř židovské komunity. „Národní židovský“ proud totiž naráží během pátečních večerů na odpor ortodoxních židů. Ješivy v této době přepínají na vlastní elektrickou síť. Používají generátory, aby nepoužívaly „nesvatou“ elektřinu, kterou během šabatu vyrobili židé pracující v národní elektrické společnosti. Vzájemná nesvornost židů přitom v autorově podání občas nabývá dosti humorných podob, například když ortodoxní židé protestovali proti umístění sochy Michelangelova Davida kvůli hrdinově nahotě. Nakonec byla na jejich nátlak vybrána kopie jiného, cudnějšího Davida od Verrochia. Zvláštně ovšem působí i mnozí křesťanští věřící, kteří, jak už u nás referoval například Břetislav Tureček, ve městě propadají „jeruzalémskému syndromu“: muži se v tomto poblouznění většinou pokládají za Jana Křtitele, ženy za Pannu Marii. Nebezpeční jsou hlavně sami sobě, jako jeden z pacientů, který skočil ze zvonice, neboť doufal, že vzlétne k nebi.

V onom hlavním „střetu“ přitom Yaron nestraní tak výrazně jedné straně jako Dore Gold, ale spíše odsuzuje extremisty na obou stranách konfliktu. Lituje toho, že zvláště po druhé intifádě z roku 2000 pro obě skupiny shodně platí, že „sousední národ začal být opět nenáviděn a nahlížen prizmatem stereotypů“. Na straně Palestinců i Izraelců je i proto stále méně těch, kteří vědí, jaký význam město má pro jejich protějšek. I když autor město zachycuje v jeho proměnlivosti, to, co zůstává jeho stálým rysem, je podle něj jeho paradoxnost či dichotomie. Zatímco pro mnohé reprezentoval to „nebeské“ nebo byl věrným obrazem ráje, to, co se v něm odehrávalo, bylo podle Yarona naopak „pekelné“.

Jeden z mnoha českých poutníků, kteří do Jeruzaléma zavítali, Martin C. Putna, před lety shrnul svoje dojmy v knize Svatá země: dvě tisíciletí křesťanského putování: kameny a příběhy (Dokořán, 2009) takto: „Pouť je pohodlná, rychlá a bezpečná. Hopskoč do letadla, hopskoč z letadla, hopskoč autobusem z letiště v Tel Avivu do Jeruzaléma, hopskoč Boží hrob a Via Dolorosa, hopskoč Betlém a Jericho… Pouť do Jeruzaléma se stala standardizovaným, globalizovaným, masovým produktem… Že i při tomto způsobu ,putování‘ budí v křesťanských poutnících hluboké duchovní prožitky – to je zřejmě největší zázrak, který se ve Svaté zemi každodenně odehrává, největším důkazem, že svatost Svaté země trvá.“ Zdá se, že podobnou víru či naději v sobě opatruje i Yaron, který v závěru publikace opakuje výrok Bena Guriona, že „kdo v Izraeli nevěří na zázrak, není realista“. A dodává: „Snad tedy můžeme být optimističtí, vždyť kde jinde by byla božská událost pravděpodobnější nežli v Jeruzalémě?“ Je to ovšem naděje držená navzdory většině aktuálních skutečností, jež autor tak přesvědčivě líčí.