Sexuální život v období belle époque byl už zčásti osvobozený od příliš svazujících konvencí. Skutečně ale jen zčásti: stále platila dvojí morálka, jiná pro ženy, které se měly vdávat jako panny a coby manželky se chovat cudně a zdrženlivě, jiná pro muže, jimž společnost erotické vyžití dopřávala. Získat sexuální zkušenosti měli především před vstupem do manželství, ale i pak bylo jejich okolí ochotno – s ohledem na imperativ cudné a zdrženlivé manželky – nad nějakou tou avantýrou přimhouřit oko.

V „novém“ demografickém režimu, k němuž neodmyslitelně patřily pozdní sňatky, byl styk s prostitutkou jednou z mála společensky tolerovaných forem sexuality neženatých mužů, kterým jejich materiální poměry nedovolovaly si vydržovat milenku. Tolerován byl i u mužů ženatých, a to nejen u těch, kteří se dočasně ocitli bez své stálé partnerky. Navzdory protestům několika intelektuálů, prvních feministek a lidí, jimž mravnost nesloužila jen jako konvenční maska, společnost prostituci trpěla. Ve srovnání s onanií či homosexualitou, před kterými varovaly bez rozdílu všechny lékařské, pedagogické i náboženské autority, byla prodejná láska považována – paradoxně – za méně škodlivou. Ještě v meziválečném období převládal názor, že „pohlavně vyspělý muž, maje volit mezi onanií a prostitucí, rozhodne se pro prostituci jako přirozený úkoj pudu“. Vyskytly se i názory, že prostituce „kanalizuje“ sexuální agresivitu mužů, a je tudíž prostředkem, který brání násilným sexuálním zločinům.

Celý text ukázky v PDF