Při psaní knihy o proslulé baronce Sidonii Nádherné z Borutína, o které již vyšlo několik publikací, televizní dokument, a dokonce je jí věnována naučná stezka, Alena Wagnerová „objevila“ také jejího staršího bratra Johannese. Prostřednictvím knihy Bol lásky prodejné: ze života Johannese Nádherného a jeho milostných družek se baron dostává do širšího povědomí v souvislosti s nejstarším řemeslem – prostitucí.

Obrázek o prostituci v období jejího největšího rozkvětu na přelomu 19. a 20. století je ovlivněn ikonami tzv. belle époque. Plakáty Alfonse Muchy, dostavba Eiffelovy věže v Paříži nebo zaoceánský parník Titanic jí vedle bohatých rób a promenád dodávají punc něčeho až krásného, tak vzdáleného dnešnímu světu prostituce. Už označení láska prodejná nebo služebnice lásky, které se k ní vážou! V povědomí se mísí obraz proslulých pařížských luxusních nevěstinců a dramatický příběh Tonky Šibenice, ať už z původního Kischova dramatu, nebo z filmové podoby, kterou vtiskl příběhu o prostitutce, která strávila noc s vrahem před popravou, Karel Anton. A jsou to právě téměř výhradně beletrie a osobní dokumenty, ze kterých se můžeme cosi dozvědět o zlatém věku prostituce v českém kontextu.

Bol lásky prodejné to potvrzuje, ale zároveň ukazuje, že i v těchto oblastech lze najít nové zdroje. Kniha vznikla na základě unikátní sbírky dopisů pražských prostitutek z let 1900–1910 adresovaných Johannesu Nádhernému, které česko-německá spisovatelka a publicistka Alena Wagnerová objevila v jeho pozůstalosti. O vztahu Johannese k pražským lehkým ženám vypovídá už to, že jejich lístky v češtině, němčině nebo francouzštině, plné pravopisných chyb, nevyhazoval, ale zakládal k ostatní korespondenci. V knize jich je v podobě faksimilí a přepsaných textů ukázáno hromady; posilují autentičnost, pošmáknou si na nich i grafologové. Mimo to na nich Wagnerová ukazuje dobový styl, používané fráze a sentimentální vyděračská klišé jako těžkou nemoc a blížící se smrt odesílatelek.

Johannes Nádherný je představen jako člověk idealistický a až euforicky citlivý, s vysokou sociální inteligencí, která se projevovala i ve vztahu k jeho sexuálním partnerkám. Jeho osobní filozofie byla ovlivněná německým filozofem a psychologem Franzem Brentanem. Do popředí staví svobodu individua, a přestože pro něj byly prostitutky individuální lidské bytosti, nedá se mluvit o rovnosti. Střetávání tradičních hodnot a ducha moderny ukazuje Wagnerová i na jeho vztahu k náboženství. Odsuzoval katolickou církev jako instituci, čímž se dostával do pří se svou matkou. Patřil mezi ty, kdo usilovali o uzákonění civilního sňatku. Povaha ho často nutila do postoje zanechat styků s prodejnou láskou, se kterou se začal setkávat ve svých šestnácti letech. Na jeho příkladu Wagnerová názorně ukazuje dobové sociální zvyklosti. Deset let mezi dosažením sexuální zralosti a založením rodiny byla doba, ve které se muži neměli kde sexuálně vyřádit, protože jejich budoucí družky pro ně byly z důvodů morálních zásad nedotknutelné. Zástupnou roli hrály nevěstince. S postupnou industrializací se sexualita odtrhávala od reprodukční funkce a mohla se tak stát coby individuální potřeba zbožím. Autorka tady, i na jiných místech, když např. používá termín romantická láska, ukazuje sociologickou znalost, která příjemně uzemňuje snahu o subjektivní psychologické domyšlení pocitů Johannese a jeho milenek.

Největším přínosem knihy je poodhalení pražského erotického polosvěta z jiného netradičního úhlu. Wagnerová vypichuje příkladné ženské osudy, ať už profesionálních prostitutek, žen, pro které byla prostituce přivýdělkem, nebo těch, které se do Johannese zamilovaly, zkrátka milostných družek. Na základě jejich milostných lístků doslova oživuje neznámé ženy, jako byla Bětuška Frišová. Tři dopisy, které po ní zůstaly, jsou jedinou stopou po její existenci. Na osudu Mařky Novákové ukazuje možnosti, které měla žena, pokud se nenarodila jako milostpaní. Mohla pracovat jako vykořisťovaná dělnice, komandovaná služebná nebo prostitutka. Z nevěstinců se tak ženy a dívky, pokud jim někdo pomohl zaplatit dluh, jako Johannes Mařce, často vracely zpátky. Zajímavý je osud Maďarky Pirošky-Anušky, která nechápala svou lásku jako projev poddanství a v jednom z dopisů se zmiňuje i o dítěti, snad Johannesově. Autorka odkrývá milostný příběh s Adéle, která přišla na Johannesův rodný zámek Vrchotovy Janovice jako společnice jeho matky a sestry pro francouzskou konverzaci. Na židovské dívce Hedwig Rosenzweigové, která spáchala sebevraždu, ukazuje nešťastný typ ženy v přechodu mezi tradicí a modernou. A dochází až ke vztahu ke svobodné mladé ženě Lie Palantové. Při tom se zmíní i o Johannesově velké lásce k Valentině Mladotové, aniž by však tuto poznámku na okraj nějak blíž rozvinula či odkázala na jednu z dalších kapitol, kde se jí bude věnovat. Byla to sousedka z Červeného Hrádku, ale než mohlo dojít k sblížení, chtěnému z obou stran, Johannes zemřel. Snad na srdeční selhání, nebo to byla sebevražda. Jistě tomu nepřidala ani jeho nemoc, nakazil se syfilidou. Na jeho osudu se dá ukázat i rostoucí míra pohlavních chorob, temná stránka styku s kněžkami lásky.

Z lístků a jiných osobních dokumentů, jako jsou deníky a Spemannův umělecký kalendář, se Wagnerové daří vytěžit co nejvíce informací. A zbytek se snaží citlivě vyvodit se snahou o kontext. Např. odpověď na otázku, co Johannese lákalo na nevěstincích. Dovozuje, že to byla chybějící srdečnost ve vztazích v jeho společenské třídě. O kalendáři a jeho autorovi bohužel poskytuje kusou informaci, přitom obsáhlejších poznámek, které se váží k osobnostem zmíněným v textu, je v knize dostatek. Kalendář je zdrojem heslovitých poznámek, vedle jmen prostitutek, nevěstince či pronajímatele bytu, kde došlo ke styku, se v něm objevují jména známých osob, se kterými se Johannes setkal. Např. Max Švabinský, který kreslil portrét Sidonie, a Josef Ženíšek, autor ženských portrétů, jenž Johannesovi zřejmě zprostředkovával setkání s dívkami. Mimoto vypovídá i o jeho bohatých společenských aktivitách, jakými byly např. návštěvy českého národního divadla. Wagnerové tyto poznámky umožňují dobře přiblížit dobový obraz Prahy a společnosti, ve které se pohyboval snad i o rok starší Franz Kafka. Autorka se dlouhodobě zabývá osudy Mileny Jesenské, Kafkovy přítelkyně, a tak se ho snaží často vsunout i do své nové knihy. Na poli dohadů je její polemika o možném setkání s Kafkou, navštěvovali totiž stejný nevěstinec U Šuhů v Benediktinské ulici.

Kruh i text Aleny Wagnerové se uzavírá, když Sidonie najde zalíbení v Karlu Krausovi, podobném Johannesovi. Nedílnou součástí knihy je však také esejistická studie historičky Mileny Lenderové o podobách prostituce v čase barona Nádherného, která uzavírá publikaci v ucelenou výpověď a s hlavním textem souzní i díky návazným zmínkám o Johannesovi. Zajímavostí je, že na toto téma nedávno v edici Zmizelá Praha vyšla kniha Nevěstince a nevěstky, dokreslující téma množstvím dalších historických fotografií.

Bol lásky prodejné s dívčí tváří z minulosti na přebalu má příjemný archaický nádech. K čtivosti navíc přispívá k očím vlídný papír. Obsah je psaný často až vzletným stylem, který jako by se přizpůsoboval době, o které pojednává – staré noční Praze prvního dvacetiletí 20. století –, a to s grácií vlastní autorce.