Spisovatelka, překladatelka a publicistka Alena Wagnerová (nar. 1936) je známá svými výbornými biografickými knihami o Mileně Jesenské, rodině Nádherných nebo Kafkových a rovněž svými pronikavými postřehy o rozdílech v postavení žen v komunistických a západoevropských zemích. Zatím možná méně známé jsou její reportáže, i když už v případě první knihy pro dospělé Neohlížej se, zkameníš (Naše vojsko, 1968), jíž byla spoluautorkou, šlo o jakousi historickou reportáž o Předvoji, odbojové organizaci mladých komunistů na konci druhé světové války. A reportáže na různá společenská a historická témata vlastně píše po celý život, ač to někdy i odborníci, kteří se tímto žánrem zabývají, přecházejí. O to je záslužnější, že nedávno vyšel výbor z jejích textů z let 1965 až 2018.

Knize Literární reportáže dominují témata střetů a setkávání – Čechů a Němců, případně Němců a arabských uprchlíků v nedávných letech. Další reportáže předjímají současnou ekologickou krizi. Závěrečné kapitoly jsou intimnější a osobnější: jedna zachycuje, jak se v průběhu autorčina života měnilo a prohlubovalo její chápání a vnímání brněnské vily Tugendhat, další líčí rezidenční spisovatelský pobyt autorky v Broumově, kde se „hrdinkami“ reportování stávají i místní ovce, s nimiž se ironicky i pokorně ztotožňuje: „Bylo obvykle půl sedmé, když jsem je počítala, ale to ony už si posedaly, pokaždé na jiném místě, ale spolu a klidně přežvykovaly svou snídani, ještě než já jsem začala přežvykovat nad svými texty.“ 

I když autorka vždy psala o událostech obecně celkem známých, dokázala je podat z nekonvenčního úhlu pohledu. V případě květnového pražského povstání z roku 1945 tolik nelíčí boje povstalců, vše vnímá hlavně prizmatem manželek, které za oněch dnů ovdověly. (Dodejme, že o ovdovělé ženy se zajímala dlouho před sepsáním úspěšné knihy Hornické vdovy Kamily Hladké.) Wagnerová přibližuje, jak dlouhý byl někdy proces, než si její hrdinky uvědomily nebo se na vlastní oči přesvědčily, že jejich muž je už definitivně mrtvý. A co v jejich případě znamenalo bojové heslo „Věrni zůstaneme“? „Čemu máme být věrni? Člověku, myšlence, ideálu, životu žitému nebo obětovanému? Ale věrnost je možné pochopit také docela doslovně: jako obrázek na stěně a úděl vdovy se třemi dětmi. Úděl samoty až do konce života. Vedle těch, kteří život mění, tu musí být vždycky také ti, kteří jej přijímají tak, jak přichází.“ 

Nesentimentálně, ale citlivě a výstižně dokáže vystihnout i to, jak se pak Němci a Češi vyrovnávali s válečnými traumaty, která byla nejen podobná, ale vlastně i společná. I když každý jaksi přirozeně ta svoje pokládá za závažnější, nebo dokonce jediná reálná: „Vlastní mrtví a vlastní křivdy jsou vždycky o tolik důležitější, váží o tolik víc než mrtví a škody těch druhých. Ty mohou být vždycky velkoryse přehlédnuty. Stejně tak, jako pro toho muže, který střelbou do davu německých uprchlíků oplakával svou ženu umučenou v koncentračním táboře, byla důležitá jenom smrt jeho ženy, vidí zase ti druzí, často až do dneška, jenom své mrtvé, pohřbené podél jedné pohraniční silnice.“ Sugestivně a s velkou lítostí ukazuje, jak v dějinách jedna nespravedlnost střídá druhou, třeba jak žluté židovské hvězdy po válce našly „svou tak věrně žákovskou kopii v německých bílých páskách“.

Jinými dvěma skupinami, jimiž se autorka zabývá v kapitole Fyzikové aneb deset dní, které neotřásly světem, jsou studenti a studentky fyziky z 60. let. V souvislosti s nimi řeší například dnes už nepříliš aktuální námitky proti koedukaci. Některé její poznámky ale mohou být platné stále. Jak ironicky komentuje, ani koedukovaná kolej neskončila v morální zhoubě sexuálních orgií, jak se kritici obávali. V jistém smyslu skoro naopak: „Muži na kolejích se shodují v tom, že ranní pohled na dívky, běhající v pyžamech s rozpuštěnými vlasy po chodbách“, je zbavuje odvahy k ženění. 

Atmosféru totalitních režimů autorka přibližuje různě: například z hlediska spořádaných německých občanů, kteří mají na dohled nacistický koncentrační tábor, ale oni dělají, že nevidí; nebo v životním příběhu komunisty pronásledovaného Slováka, který se dlouhé roky skrývá v kůlně z prken a klád.  

V líčení často hraje významnou roli krajina. K příběhu zmíněného Slováka Wagnerová poznamenává, že si nedovede představit, že by se něco takového odehrálo třeba v harmonické jihočeské vesnici. Patří prý právě do slovenského podhůří: „Šlehneš bičem, a jsi v horách, šlehneš bičem, a stojíš v rovině. Protiklad mezi horizontálou a vertikálou tu není ničím překryt, je stále ještě plný syrové dynamiky. A stejně tak vesnice odpovídá drsnému přírodnímu optimismu té geologicky mladé krajiny.“ (Dodejme, že jistý sedlák se podobně skrýval v jedné obci v Brdech skoro 19 let.) Poklidnější je podle ní atmosféra Broumova, který „se nevnucuje, je prostě zde a dává možnost žít praktický, činný a dělný život v duchovním rámci“.

Jinde Wagnerová líčí, jak člověka dokáže ovlivnit architektura. Zmíněnou vilu Tugendhat prý tato brněnská rodačka v dětství vnímala jen jako nevzhlednou „bednu“. Mnohem pozdější návštěva interiéru jí pak ale doslova vyrazila dech: „Byl to prostor jako zjevení, prostor, který na člověka kladl obrovské nároky a nutil jej k mobilizaci všech vnitřních sil, chtěl-li v něm obstát, a přitom jako by ho tímto nárokem zároveň osvobozoval.“ V návaznosti na to pak rozvíjí úvahy, jak se asi majitelům žilo v prostorách, které „svou velkorysostí sotva dovolují projevy slabosti nebo malichernosti, jako je třeba hádka nebo spor“. 

Jednotlivé texty jsou často ukončeny elegantní pointou spojenou s citátem některého literárního klasika. Autorčino vyjadřování se současně nevyhýbá expresivnosti a patetičnosti, když se snaží až urputně pojmenovat a co nejpřesněji vystihnout vnitřní zápasy a dilemata svých hrdinů a to i tak, že jejich vnitřní svět umělecky dotvoří. (V knize Ženy o ženách poeticky říká, že ji osobně přitahuje prostor mezi fiction a non-fiction, přecházení jednoho v druhé, „estetické prostory, které se otevírají za fakty“.) 

Sama Wagnerová pochází ze silně věřící evangelické rodiny v Brně, která podle Jakuba Orta „spojovala protestantismus s masarykovskými demokratickými hodnotami“. Minimálně v jednom ze starších textů je tak možná poněkud (protikatolicky) zaujatá, a to když tvrdí, že ve třicátých letech u nás bylo katolictví „většiny mladých lidí mechanické a matrikové“, zatímco „příslušnost k evangelické církvi se obvykle spojovala s živým náboženským vědomím“. Podle historika a sociologa náboženství Zdeňka R. Nešpora se ale tehdy rozvíjely nové formy evangelické zbožnosti mladých, stejně jako nové formy římskokatolické. Stejně tak historik Jaroslav Šebek tvrdí, že právě ve třicátých letech nastal velký rozkvět mnoha katolických mládežnických spolků, které se snažily šířit liturgickou a duchovní obnovu (namátkou Legio Angelica, Studium catholicum, Katolická akce, Sdružení katolické mládeže a další), a z nich se pak rodily osobnosti českého poválečného katolicismu. 

V nedávném textu z Broumova mohla Wagnerová v tomto duchu psát o tom, jak tam „zlí“ katolíci roku 1618 zbořili protestantský kostel, což posloužilo jako jeden z podnětů k zahájení stavovského povstání. Motivu se ale nechopila, stará nepřátelství už nechává stranou a místo toho ekumenicky oceňuje dílo tamních benediktinů, kteří dokázali „činnou pozemskost spojit s duchovním vzepnutím“. 

V tomto směru kniha možná naznačuje jakýsi autorčin vnitřní vývoj a celkově přináší výborné texty. I když jde v některých případech o reportáže více než půlstoletí staré, dodnes působí poutavě, naléhavě, dramaticky a živě. Svazek důrazně připomíná, že Aleně Wagnerové náleží v dějinách – tolik podceňované – české reportáže mimořádné místo. Knihu by ale měli číst nejen odborní zájemci o tento žánr, ale i ti, které prostě zajímá význam prostoru, který obýváme, či obecně současný svět s jeho etnickými konflikty a ekologickými problémy.