Vznešeně znějící slovo „poetika“ je již od antiky definováno různými způsoby. Valná většina nám dnes dostupných slovníkových příruček se omezuje na obecně přijatelné definice, které sice nikoho neurazí, ale málokomu něco hmatatelného sdělí. Po přečtení Poetického Cikháje se spíš zdá, že se jedná o tolik potřebnou hůl, o kterou se potřebují někteří učenci opřít. Nicméně poetika v tradičním smyslu má i svou odvrácenou tvář. „Kdo chce psa bít, vždycky si hůl najde,“ a tak se prospěšná hůl – poetika – v minulosti často stávala mocnou zbraní v ruce těch, kteří se sveřepě drželi mnohdy tradičně určovaných pravidel.

Čtrnáct příspěvků obsažených v Poetickém Cikháji, spatřivším světlo světa u příležitosti prvního monotematického cikhájského setkání v Brně v roce 2010, se potýká s konceptem poetiky na mnoha úrovních a v různých oblastech. Na první pohled různorodá kvantita a kvalita příspěvků v jejich pestrosti přesvědčivě vystihuje fakt, že „poetiku“ v její celé šíři a hloubce nelze snadno uchopit. Přes nevelký rozsah zkoumané knihy se máme možnost setkat se zásadními až exemplárními texty, které vhodně problematizují naše učebnicové vnímání „poetiky“. V předkládaných statích jsou rozebírány tyto jazykové oblasti (pořadí dle uvední ve sbírce):

Současná strukturalistická bádání jsou jádrem textu Tomáše Hoskovce Poetika a filologie. Vladimír Svatoň ve svém příspěvku Žánry – výzva a trauma poetiky zkoumá společného historického jmenovatele poetiky a tím jsou pro něj žánry. O faktu, že i encyklopedické práce o poetice mají svou poetiku, pojednává stať Ondřeje Sládka Encyklopedie poetiky a poetika encyklopedií. Vyučovací proces na VŠ je centrem zkoumání Michala Křístka v textu Poetika v rámci VŠ kursů stylistiky: Možné způsoby propojení teorie a praxe. Následují příspěvky z historicky či jazykově podmíněných oblastí, tedy latina v příspěvku Martina Bažila České překlady z latinského básnictví, středověk v textu Soni Žákovské Poetika středověké poetiky, anglická literatura ve stati Lukáše Kovala Poetika jako základní princip Shaftesburyho filosofie, čínská literatura v textu Oldřicha Krále Poetický slovník klasické čínštiny, taiwanský román v příspěvku Radka Pěluchy Poetika moderního čínského (taiwanského) románu Jia bian, japonská literatura u Zdenky Švarcové Reflexe japonských básnických obrazů a též ruská literatura u Evgenie Tumanové Volný verš v ruské versologické tradici a současné básnické praxi. Poetický Cikháj uzavírají příspěvky k versologii v textu Roberta Ibrahima a Petra Plecháče Teorie verše ve stopovém množství, k jazyku z pohledu lékařského v příspěvku Oldřicha Vinaře Jeden svět, nebo dva? a k rehabilitaci formy jako nosného prvku díla ve stati Přemysla Ruta Významné mlčení formy.

Zastavme se na chvíli u tří textů (sic!), které jsou podle mého soudu z celé knihy nejvýznamnější.

Prvním je stať Tomáše Hoskovce s názvem Poetika a filologie, která je zároveň úvodním textem Poetického Cikháje. Hoskovcův text se nese v duchu renesance sebevědomé filologie, která by se podle něj měla zbavit vměšování jiných věd a své spekulativní povahy a měla by se pokusit co možná nejzodpovědněji uchopit konkrétní text. Hoskovcovi je cizí poněkud omšelá distinkce mezi literárněvědným a jazykovědným zkoumáním. V textu velmi vhodně rehabilituje pozapomenutá témata pražského strukturalismu jako například Mukařovského sémantické gesto či bipolárně pojatý jazykový znak. Jako důkaz stálé živosti strukturalistických myšlenek uvádí kromě jiného strukturální sémantiku, jejíž příklady jsou přiléhavé a působivé. Úvodní stať vhodně zastřešuje celou sbírku, velmi působivě aktualizuje strukturalismus a jeho vazby k poetickému zkoumání. Jako „sebevědomý filolog“ hledí Hoskovec se vztyčenou hlavou a s nadějí do budoucnosti.

Druhým textem je přibližně v polovině knihy uvedená stať Poetický slovník klasické čínštiny Oldřicha Krále, který nás uvádí do složitých, ale zajímavých kulturních, jazykových a literárních odlišností čínské klasické literatury. Rovněž Králův pohled je pražskostrukturalistický, čemuž odpovídá systematičnost argumentace. Autor této stati nás staví před o hodně složitější úkol, než je „pouhá“ definice „poetiky“: máme možnost uvidět zcela jiný svět, než je ten náš. V čínské kulturní tradici je drtivá většina jazykových či literárních prvků definována zcela jinak než v naší tradici a tento rozdíl nám částečně umožňuje poznat náš vlastní svět z pozice uvědomělé nesamozřejmosti. Oldřich Král se zhostil úkolu přemostit propast mezi námi a klasickou čínskou literaturou s odvahou, soustavností a srozumitelností.

Třetím budiž jeden ze závěrečných příspěvků Poetického Cikháje – stať Jeden svět, nebo dva? Oldřicha Vinaře. Tento příspěvek je zajímavý především tím, že uvádí jazyk do souvislosti s  lékařským pohledem na fungování lidského těla a zejména mozku. K zásadním zjištěním v textu patří, že lidské jednání a reakce jsou ve své podstatě jen málo vědomé a z velké části jsou určovány geny a tím, co jsme se již naučili dříve. Vinař se též pokouší překlenout propast mezi přírodními vědami a těmi humanitními, respektive mezi „langue“ a „parole“. Podle autora je člověk silně determinován povahou a funkcí jazyka. Oldřich Vinař opakuje často tradované tvrzení, že hranicemi lidského myšlení je jazyk, slovo coby důkaz vnitřního života člověka, který je sdělitelný navenek. Je možné s tímto determinismem nesouhlasit, s ohledem na jiné lidské projevy ne striktně jazykového charakteru, jako je hudba, malba nebo zpěv a též s ohledem na to, že o lidském mozku a jeho fungování toho stále víme málo. Čtenáře v této souvislosti mohou napadnout koncepty, které nepatří do světa vědeckého pozitivismu, jejichž existenci ovšem nelze popřít: jedná se třeba o slova „nevýzpytné“ a „nevýslovné“. Pokud čtenář zůstane u zkoumání víry, může se též například ptát, jak nejlépe popsat slovy vnitřní pochody „kajícníka“?

Poetický Cikháj je výbornou knihou pro váhání na rozcestí. Tak jako se díky ní můžeme ujistit o poctivém a procítěném úsilí mnoha generací o uchopení „poetiky“, zcela zřetelně z ní vyplývá celá problematičnost takového uchopení v současnosti a též jasný úkol pro nás, abychom se o to v budoucnosti pokusili s jistým celistvým přístupem, který by přebrodil vymezení daná tradicí a klasicky pojatými vědami. Není nic lákavějšího a nesnadnějšího zároveň. Měli bychom se pokusit zapomenout, že tou holí – poetikou – lze kohokoliv bít, a naopak se rozpomenout, že – pokud dobře uchopena – nám naopak může pomoci se opřít či přidržet v loďce plující nekonečnými a občas rozbouřenými vodami literatury.