Literárního festivalu Měsíc autorského čtení 2013 se zúčastnil také rakouský autor Josef Haslinger, který četl ze své poslední knihy Jáchymov, zpracovávající životní příběh legendárního československého hokejisty Bohumila Modrého.

iLiteratura: Co vás na začátku kariéry přimělo k tomu, že jste začal psát?
Josef Haslinger: Je nutné odlišovat potřebu psát a potřebu své texty zveřejňovat. Když mi bylo šestnáct, seznámil jsem se s mladými básníky, kteří psali moderní nerýmovanou poezii a za své vzory považovali Rilkeho a Celana. Já je začal také číst a právě na základě obdivu k těmto autorům jsem začal psát. Samozřejmě bylo důležité i to, že mi tyto autory někdo doporučil. Sám od sebe bych se neodvážil začít je číst. To, že jsem psal básně, mě také nějak odlišovalo od spolužáků ve třídě a byla to pro mě velká výzva. Ale že jsem se psaní nadále věnoval, bylo dáno i tím, že nebylo nic jiného, v čem bych byl dobrý a v čem bych se mohl nějak zlepšovat. Zčásti jsem psal básně pro holky, protože jsem jim chtěl imponovat, ty básně jim věnovat... Ale ne každou holku ulovíte na básně. Některé vůbec nezajímají a hledají spíš pořádného chlapa, co za to umí vzít. Ale jiné to mají rády a ty mi vždycky připadaly mnohem zajímavější.
Zlom spočívající v tom, že člověk chce své texty i někde publikovat, je hodně důležitý. Najednou má každé slovo váhu. Člověk začne vlastní texty číst a vnímat úplně jinak. Začne se potýkat s tím, jak text bude vnímat někdo, kdo vás a váš život vůbec nezná. Náhle se díváte na text cizíma očima a všímáte si, jak je nedostatečný. To, o čem měl být, tam vlastně vůbec není, nebo jen v náznaku. Fáze čtení textu „cizíma očima“ je pro mladé začínající autory velmi užitečná. Je něco jiného psát si sám pro sebe a chtít publikovat. Spousta lidí jenom píše, často i literárně zajímavě, například deníky, ale nezamýšlejí to někde publikovat.

iLiteratura: Četlo se u vás doma hodně?
Josef Haslinger: Ne, vůbec. Doma jsme neměli ani žádné knihy. Pocházím z rodiny sedláků z Weinviertelu, což je hned za hranicemi s Českem.

iLiteratura: Cítíte v sobě někdy selský původ?
Josef Haslinger: Ano, rozhodně. Vlastně čím jsem starší, tím víc. Ale ne v tom smyslu, že bych se chtěl stát zemědělcem. Jak člověk stárne, má obecně čím dál větší tendence zahradničit a hrabat se v zemi, ale to s tím nesouvisí. Cítím v sobě stále větší touhu být samostatný a nezávislý, touhu mít něco jako vlastní hospodářství.

iLiteratura: Ale to se vám jako spisovateli rozhodně povedlo.
Josef Haslinger: Ano. Původně jsem se měl stát farářem. Tak zněla moje domluva s matkou, a proto jsem šel studovat gymnázium. To tehdy nebylo běžné, a zvlášť ne u nás na vesnici. Už tehdy bylo jasné, že náš statek převezme starší bratr. Prostě buď převezmete statek, nebo se stanete farářem. Další možnost byla vyučit se na automechanika, což by mi asi šlo, protože jako dítě na statku se toho spoustu naučíte. Statkář, farář, automechanik – to byl můj tehdejší horizont možností. Pak jsem tedy studoval klášterní střední školu ve Zwettlu a bydlel na internátě. Tam jsem získal vzdělání a začal se intenzivně zabývat literaturou.

iLiteratura: Často se o vašich dílech konstatuje, že jsou napsána „nerakousky“ a že jste výrazně ovlivněn americkou literaturou. Souhlasíte s tím?
Josef Haslinger: Americkou literaturu mám rozhodně rád a hodně jsem z ní přečetl, ale až když jsem v Americe sám byl, což bylo teprve v roce 1989. Můj první román ovšem vyšel v roce 1980 a tehdy jsem americkou literaturu vůbec neznal. Ale například román Ples v opeře (1995) jsem vymyslel právě v Americe, kdy jsem hodně četl americké romány, čili jisté paralely tam lze najít. Nedá se však říct, že by v Rakousku existoval nějaký jednotný styl – jsou tu naštěstí různé proudy a vlivy. V sedmdesátých a osmdesátých letech hrály důležitou roli dva literární časopisy, které prezentovaly různé přístupy k literatuře: časopis Manuskripte s redakcí ve Štýrském Hradci a vídeňský časopis Wespennest. Manuskripte představoval literaturu experimentující s jazykem – mimochodem velmi významný proud rakouské literatury, je totiž velmi překvapivé, že ta tendence kritického a experimentálního nahlížení na jazyk byla tak silná. Wespennest, v jehož redakci jsem pracoval, zastupoval starou klasickou realistickou tradici s levicově laděnými politickými tendencemi. Já sám sebe jako spisovatele chápu jako pokračovatele tradice literatury vyprávějící příběhy v klasickém slova smyslu, navazující na tradici románů 19. století, ale i na další vlivy, například na způsob vyprávění Josepha Rotha.

iLiteratura: Vaše poslední kniha Jáchymov (2011) se zabývá významným českým tématem: osudem hokejisty Bohumila Modrého, který byl v padesátých letech vězněn v jáchymovských dolech. Jak jste se o této látce vůbec dověděl?
Josef Haslinger: V roce 1988 byla ve vídeňském divadle Kulisse uvedena moje politická revue Velký pátek, 1. května (Karfreitag 1. Mai). V inscenaci hrála jedna česká herečka a tanečnice žijící ve Vídni, Blanka Modrá. Díky tomu jsme se seznámili a ona mi vyprávěla o osudu svého otce. Pak jsme zůstali v kontaktu, o otci často mluvila. Chtěla, abych o něm něco napsal, protože si velmi vážila mých knih. Ale pro mě tohle téma bylo zprvu cosi velmi vzdáleného. Cizí země a jazyk, komunismus, hokej, historické téma – říkal jsem si: O tom nemůžeš psát, jen by ses blamoval.
Před sedmnácti lety jsem ale přijal profesuru v Lipsku a od té doby neustále jezdím autem na trase Vídeň – Lipsko. Projíždím Českem a rozhodl jsem se, že tu zemi nebudu brát jen jako nějaký tranzit, ale že to tu chci i trochu poznat. Moje babička totiž pochází z Brna, takže mi ta země nemůže být úplně cizí. Navštívil jsem pár míst, až jsem se jednoho dne ocitl v Jáchymově. Byl jsem tam v muzeu, kde byla mimo jiné i malá expozice věnovaná pracovnímu táboru. A já vlastně moc netušil, o co jde. Potom jsem zavolal Blance Modré a ona řekla: Ano, to je přesně ono. A od té doby jsem se cíleně věnoval rešerším, načetl si knihy ke stalinismu, komunismu a českému hokeji, prohlédl si znovu Jáchymov a vyhledal lidi, kteří o tom něco vědí. Dokonce jsem sám začal hrát hokej. Pozoroval jsem hlavně brankáře – co dělá, jak se chová. Samozřejmě jsem taky vedl hodně rozhovorů s Blankou, která mi vyprávěla o své rodině. Poté, co jsem měl nasbíráno spoustu materiálu, jsem začal konečně psát.

iLiteratura: V románu je dobře propracovaný kontrast mezi nakladatelem a tanečnicí, které spojuje krutý osud hokejisty Modrého. Jaký byl váš záměr?
Josef Haslinger: Postava nakladatele je v románu kvůli autenticitě. Potřeboval jsem někoho, kdo se příběhem zabývá zvenčí. Já sám jsem ten román psal jako outsider a měl jsem potřebu to v románu nějak dát najevo, zachytit to, jak jsem se tématem zabýval já sám a jaké fáze to mělo. Ale mít tam postavu spisovatele, který rešeršuje, mi připadalo hloupé. Vymyslel jsem tedy rámec, ve kterém nakladatel jede do Jáchymova proto, aby se léčil, a poznává bývalou tanečnici, jejíž otec Bohumil Modrý si v jáchymovských dolech naopak totálně zničil zdraví.

iLiteratura: Byla Blanka Modrá s románem spokojená?
Josef Haslinger: Ne, vůbec ne. Nechtěla, abych napsal román, přestože věděla, že román píšu. Ten koncept s nakladatelem jí nevyhovoval, protože to je smyšlené a s její rodinou to nemá nic společného. Očekávala, že napíšu v podstatě monografii, ve které bude autenticky zachyceno, co mi vyprávěla. Samozřejmě ten román četla jako jedna z prvních, ale nadšená z něj rozhodně nebyla a náš vztah to poznamenalo.

iLiteratura: Jak reagovala na knihu rakouská veřejnost? Toto téma pro ni muselo být naprosto neznámé.
Josef Haslinger: Kniha měla velmi dobré recenze jak v Rakousku, tak v Německu. Téma je neznámé, existuje pouze několik specialistů, kteří o tom něco vědí. Na čteních jsem pak potkával pár lidí, kteří trochu tušili, mimo jiné i rakouského hokejistu, jenž Modrého osobně potkal. V poválečném období Rakousko v hokeji nebylo tak špatné jako v současnosti, takže bylo obávaným soupeřem. Vůbec téma Československa bylo v Rakousku dlouhá léta naprosté tabu. Co se v té zemi děje za hrůzy, vlastně nikoho nezajímalo. Já jsem vyrůstal pětatřicet kilometrů od hranic s Československem a bylo to pro mě něco jako konec světa, rodiště mé babičky, zašlá rakouská historie. Občas, když u nás byla nějaká návštěva, jsme jezdili k hranicím, ukázat jim to jako něco tajuplného. Taky mi utkvělo v paměti, že v roce 1968 – to mi bylo třináct – zavládla obrovská panika: když vojska Varšavské smlouvy obsadila Československo a Rusové jsou tak blízko, mohli by obsadit i Rakousko. V té době byly také posíleny vojenské hlídky, ale ne přímo v pohraniční oblasti, aby to Rusy neprovokovalo, spíše v blízkosti hranic, takže například v okolí naší vesnice byli všude vojáci. Nedovedu si představit, co by se dělo, kdyby k nám Rusové opravdu vpadli. Tak vřelé přijetí, jakého se dočkali nacisté, by je asi nečekalo.

iLiteratura: Působíte v Lipsku na Německém literárním institutu. Co se tam díky vám změnilo?
Josef Haslinger: Začal jsem tam učit v roce 1995, kdy jsem se právě vrátil z Writer’s workshopu z Iowy. Měl jsem tedy čerstvou zkušenost s americkým způsobem výuky tvůrčího psaní a mohl ji tak okamžitě předat dál. V té době se totiž vedení institutu něco podobného snažilo zavést. Základní rozdíl spočívá v tom, že studium na amerických institutech odlišuje žánry, studenti se hlásí na studium psaní prózy, poezie nebo non-fiction, zatímco u nás v Lipsku se studuje jeden obor, který všechny tyto žánry sdružuje. Každý si tedy může vyzkoušet různé žánry a proplouvání mezi nimi je velmi svobodné. Já konkrétně jsem se snažil zavést jiný americký fenomén, a sice že studenti a vyučující mezi sebou mají velmi úzký vztah. Tedy že ty semináře nejsou vyučování, ale v pravém slova smyslu „dílny“. Panuje velký respekt na obou stranách, ale také otevřenost, díky čemuž je snadnější o textech diskutovat do hloubky. Považuju za důležité brát naše studenty spíše jako mladé kolegy, kteří dělají totéž co já – věnují se psaní a prodělávají tvůrčí vývoj stejně jako kdysi já. Člověk netuší, s kým má co do činění – možná s někým, kdo bude jednou mnohem úspěšnější a slavnější.

iLiteratura: Hovoříte se studenty o svých knihách?
Josef Haslinger: O tom s nimi nemluvím, tedy nikdy bych sám nezačal. Ale někdy se stane, že když mi něco vysvětlují, tak se na mé knihy odvolávají. Ale pouze zřídka. Mé knihy nikdy nejsou tématem mé výuky.

iLiteratura: Každý rok se na lipský literární institut hlásí kolem 600 zájemců o studium. Kolik z nich je nakonec přijato ke studiu?
Josef Haslinger: Na bakalářské studium to bývá kolem dvaceti. Máme také magisterské studium zaměřené na psaní románu. Tam se hlásí kolem stovky studentů, přijato jich bývá asi pět. Je ale nutné říct, že většina těch, kteří vystudují bakalářské studium, v magisterském studiu nepokračují. Bakalářský program je poměrně rozsáhlý a náročný. Většinou jej studenti ukončují s hotovým románem, bylo to tak v případě našich velmi úspěšných studentů Juli Zeh nebo Clemense Meyera. Nejde totiž ani tak o to, sbírat kredity a co nejrychleji zakončit studium, ale napsat něco, co bude vstupenkou do světa literatury, respektive na knižní trh. A to často trvá roky. K čemu vám je, když můžete říct, že jste diplomovaný spisovatel, pokud za sebou nemáte žádné publikované knihy a opravdové úspěchy? My jako vyučující jim žádné zaměstnání zprostředkovat nemůžeme, i kdybychom chtěli. Proto je během studia nabádáme, ať zkoušejí zveřejňovat kratší texty, posílají je do soutěží, pomalu poznávají literární trh, protože víme, že mnohdy trvá roky, než člověk prorazí. Staré patriarchální struktury, kdy starý spisovatel vzal svého studenta pod křídlo a doporučil jej v nakladatelství, které vydává jeho díla, jsou dávno passé.

iLiteratura: Od května 2013 jste prezidentem německého PEN, přitom jste Rakušan.
Josef Haslinger: Funkce v PENu se neřídí státním občanstvím, ale členstvím. Už sedmnáct let žiju a pracuju v Německu a jsem několik let členem německého PENu. V Rakousku bych PEN vést nemohl, protože jsem byl členem Grazer Autorenversammlung, Štýrskohradeckého sdružení autorů, což byla organizace založená proti rakouskému PENu. Přestože se navenek na mezinárodní úrovni toto sdružení snažilo být rakouským PENem, nepochodilo. Ta funkce mi byla nabídnuta, já se do ní nijak nehrnul, ale samozřejmě je mi ctí ji vykonávat. Je s tím ale spojena velká pracovní zátěž.

iLiteratura: Jak zvládáte souběžně s učením a vedením PENu ještě psát?
Josef Haslinger: Vůbec to nezvládám. Na psaní si vždy musím vyhradit delší časové období, kdy nedělám nic jiného. Například vím, že v srpnu pojedu na dovolenou do Řecka a budu mít volno, takže tam budu psát každý den, a na to se těším. Moc toho nejspíš nestihnu, ale rád píšu i kratší texty. A plánuju, že si vezmu na jeden semestr volno. Tak jsem to tehdy udělal i s Jáchymovem.

iLiteratura: Co čtete, když máte chuť číst?
Josef Haslinger: Na nočním stolku na mě neustále čeká hromada knih. Bohužel toho musím pracovně číst tolik, že „jen tak“ v podstatě nečtu nic. Kromě toho jsem členem poroty soutěže Alfa, určené mladým autorům, kteří zatím vydali maximálně tři knihy. To je pro mě každý rok skvělá příležitost poznat nové texty. Mimo to jsem nedávno dočetl román Michaela Köhlmeiera Dobrodružství Joela Spazierera (Abenteuer des Joel Spazierers, 2013). Předčítal jsem ho své ženě. Dělám to často, protože mi připadá, že to zní jinak, než když si knihy čtete tiše sám pro sebe. Předčítání má v sobě cosi spíše muzikálního než literárního. Slova, která nám někdo předčítá nahlas, jsme sice už milionkrát slyšeli, ale najednou zaznívají jiným tónem, v jiné atmosféře, v jiných souvislostech a spouštějí nové, zatím nepoznané toky asociací. Je v tom něco rituálního, či dokonce náboženského.

iLiteratura: Vy jste se přece původně měl stát farářem.
Josef Haslinger: Ano, to je pravda. Na začátku bylo slovo.