když příbuzní zesnulého bachmaiera, zbožného to muže, jemuž v jinak zdravém těle nemoc rozežrala hrdlo, hledali ve starých kusech jeho nábytku košili co nejvíce ke krku, do níž by tělo mrtvého uložili, narazili na zamčenou truhlu. vypáčili ji a ke svému zděšení v ní pod koňskými dekami a obnošeným prádlem objevili v novinovém papíru zabalenou hromádku kostí. lidských kostí, jak se záhy ukázalo. pozůstalí, aniž by věc oznámili úřadům, předali kosti faráři a ten, přestože věděl, že by to mohly být ostatky komunistů, kosti požehnal a pohřbil je u hřbitovní zdi.
v den bachmaierova pohřbu jsem měl na telefonním záznamníku hned dva vzkazy od matky. v prvním mě žádala, abych jí zavolal, ve druhém sdělovala: ve vsi je všechno vzhůru nohama, musíš sem přijet.
matka mi volala jen málokdy. když jsem si poslechl oba vzkazy, byla už skoro půlnoc a domníval jsem se, že na to, abych jí zavolal, už je pozdě. znovu však zazvonil telefon. matka byla nanejvýš rozrušená.
nejdřív mi vyprávěla o nálezu kostí. pak řekla, že bachmaierův syn franz tvrdí, že my dva jsme si jako kluci s těmi kostmi hráli.
připadalo mi to tak hrůzostrašné, že jsem se proti své vůli rozesmál. avšak vzápětí mě smích přešel.
franz bachmaier byl syn zesnulého. jako děti jsme trávili hodně času pohromadě, a nejen cestou do školy do sousední vesnice, kterou jsme v zimě zdolávali na lyžích. scházeli jsme se i odpoledne, pomáhali jsme si při práci, při řezání slámy, mletí šrotu, kydání chléva a metení dvora. jakmile jsme svou práci měli hotovou, vždycky jsme se hned vytratili. protože naši otcové nic nesnášeli tak špatně jako pohled na hrající si děti. jednou jsme s franzem rozebrali na jednotlivé součástky pluh na sousedově poli. musel jsem za to večer klečet na dřevěném polenu a franz k nám týden nesměl. a jednou jsme skutečně stříleli do nalezených částí lebek. matka ale řekla, že jsme si s nimi hráli. to znělo nevinněji.
copak jsem ti o tom nikdy nepovídal, zeptal jsem se jí.
ne, řekla, slyším o tom poprvé. nejdřív jsem to franzovi vůbec nechtěla věřit.
řekla to užaslým tónem, jako by si mě za to ještě dnes chtěla podat. abych získal čas, zeptal jsem se, jak vůbec můžou vědět, že jsou to tytéž kosti?
řekla: franz je poznal podle rezavých drátů.
no ovšem, řekl jsem. chtěli jsme sestavit kostru, jakou jsme měli ve škole, jenže ty kosti se pak najednou ztratily. už se aspoň ví, čí kosti to jsou?
povídá se, že by to mohly být kosti těch dvou rusů, co zabili grafových dceru.
jakou grafových dceru?, zeptal jsem se.
copak se nepamatuješ na grafovy? bydleli na horním konci, u lesa. dům pak koupili nějací z vídně.
grafovi, řekl jsem.
no, odpověděla matka, grafovi.
graf vždycky nosil krátký fešácký kabát. když šel po vsi, zdravil jsem ho: pozdrav pánbůh; a hrozně jsem si přál rychle někam zmizet. jenomže on se vyptával, co a jak ve škole, co dělají rodiče. mluvil spisovně. bylo to nepříjemné. graf byl v době mládí mých rodičů ředitelem obecní školy. na grafovou si neumím vybavit vůbec žádnou vzpomínku. taky jsem ji téměř nepotkával, jen v kostele a tu a tam u kupce. když vešla, ostatní přestali mluvit. zemřela krátce po pohřbu svého muže, ale našli ji, až když byla částečně v rozkladu.
že grafovi měli dceru, elisabeth, a že na konci druhé světové války byla zavražděna, jsem slyšel teď v telefonu poprvé. nikdo nikdy o tom nemluvil. alespoň před námi dětmi.
a ještě něco ti musím říct. dneska po pohřbu tu nastala pěkná mela. stará gutwengerová vyhrožovala, že se oběsí. utekla a franz bachmaier za ní křičel: no tak se teda oběs.
proč se chce oběsit?
kvůli těm kostem. něco tuší. nemůžu ti to vysvětlovat teď do telefonu. musíš přijet a s franzem promluvit. byli jste přece nejlepší kamarádi.
neodpověděl jsem hned, a tak matka dodala: schmied taky říká, že bys měl přijet.
kdo?
starý schmied. dneska po pohřbu byl u mě. říkal, že na tebe franz dá.

druhý den jsem se v lipsku nemohl uvolnit z vyučování a tak teprve následující den jsem jel autem přes krušné hory a přes českou republiku do waldviertelu. před českými budějovicemi se opravovala silnice. objížďka mě vedla malými českými vesnicemi, kolem návsí, kde domy ještě stále vypadaly jako selské statky mého dětství. v jedné vesnici jsem zastavil a posadil se na lavičku. ze vrat vyšla žena. chvíli se bez pohnutí dívala směrem ke mně. potom zašla zpátky do domu.
v polovině šedesátých let se u nás ve vsi objevili tři bratři. říkalo se jim drenážníci. měli za úkol odvodnit louky a pole. drenážním bagrem s dlouhými lopatkami hloubili příkopy, které se větvily do mnoha stran a brzy vedly s kopců až dolů a ústily do potoka. vedle příkopů se vrstvily hradby vybraného bahna a zeminy. můj otec přivezl z gross gerungsu nákladní přívěs plný červených keramických rour a navršil je podél příkopů do malých hromad. když jsme, franz a já, odpoledne konečně dodělali práci kolem hospodářství, utíkali jsme ven k drenážníkům a pomáhali jsme jim klást roury. naši rodiče to neviděli rádi.
dva starší z těch bratrů byli rozvedení. pozorovali jsme je, jak kouří a nadávají a mluví o děvčatech. starší řekl tomu mladšímu: však ty si taky jednou spálíš pinďoura. ta věta pro mě nadlouho zůstala záhadou. bral jsem ji doslovně. když jsem večer vozil konve s mlékem do chladírny, většinou jsem se potkával s franzem. vezli jsme své malé žebřiňáky po cestě přes vesnici a oknem v hospodě jsme pozorovali drenážníky. nebývali sami, u stolu s nimi sedávala místní děvčata.
také v neděli odpoledne jsme se rádi zdržovali poblíž hospody. byla tam benzínová pumpa, kde si dávali na mopedech sraz kluci z wiesenfeldu, freitzenschlagu a selbitzu. zrovna se chystali na svých nafintěných mašinách vyrazit o závod, když se z louky vrátili drenážníci. starší nadával. zasraná práce, i v neděli, křičel a jednou nohou dupnul na silnici. už už jsem si myslel, že ti tři nejsou tak moc zkažení, vždyť koneckonců i moje matka vždycky říkala, že den páně se nemá světit prací, když vtom začal křičet znovu, ale tentokrát proklínal schmieda, že nechtěl v neděli roztopit pec. bratři zmizeli v hospodě. jen se za nimi zavřely dveře, vyrazili jsme s franzem směrem, odkud přišli.
poprvé jsme měli příležitost přisvojit si, jen my sami dva, ono monstrum, které již celé týdny vykrajovalo do luk hluboké brázdy. usadili jsme se na řetězové kladky a odborným pohledem jsme zjistili, že řetěz rypadla je přetržený. netrvalo dlouho a vyšplhali jsme se na místo bagristy a franzovi se podařilo stroj nastartovat. něco bylo ale v nepořádku s výfukem, protože když jsem přidal plyn, vydalo to tak ohlušující rachot, že to vzbudilo pozornost dokonce i v hospodě u drenážníků a vyslali nejmladšího, aby zjistil, co se děje. vyběhl po cestě až nahoru k nám a už zdaleka nám hrozil pěstí. vypnuli jsme motor a utekli jsme. drenážník vytáhl z kapsy nůž, vyklopil čepel a hrozil: jestli se ještě nějaký usmrkanec objeví u bagru, rozsekám ho na kusy.
vyndal klíč ze zapalování. pak se coural zpátky k hospodě, cestou ještě několikrát zašermoval nožem. sotva se ztratil z dohledu, vrátili jsme se k bagru. ovšem vyhlídka na to, že s námi bagrista naloží jako řezník s prasetem, nám potěšení poněkud ztrpčila. a tak jsme nechali stroj strojem, zuli si boty a skočili jsme dolů do vybagrovaného příkopu. po dně tekl potůček a ve vodě  se třpytily malé žulové kamínky. ve vyplaveném písku leželo i několik tmavých, podlouhlých kamenů, vypadaly jako kosti z prstů na ruce. když jsme je vyndali z vody, bylo nám hned jasné, že to skutečně jsou kosti z prstů. na hraně příkopu jsme objevili místo, z něhož vyčuhovaly další kosti. popadli jsme lopaty poházené u příkopu a odhazovali jsme zeminu tak dlouho, až jsme narazili na zbytky dvou koster. protože se často nedalo rozpoznat, jestli na lopatě leží jen hrouda hlíny, nebo doopravdy kost, házeli jsme všechno na dno drenážního příkopu, abychom kosti vodou vymyli.
ta louka patřila ke statku bachmaierových. nejdřív jsme chtěli přivést starého bachmaiera a ukázat mu, co jsme našli, ale pak jsme se rozhodli ještě na nějaký čas si nechat kosti pro sebe. přísahali jsme, že o tom nikomu nic neřekneme. franz odběhl domů pro vozík a pytel na brambory, já jsem měl zatím omýt kosti. slezl jsem do příkopu, kde se zadržovala voda. čím více hlíny jsem odmýval, tím byly ostatky zřetelnější. ležely tam dvě rozbité lebky, rozpadlá čelist, rozpadlá pánev a zetlelé dlouhé kosti, všechno mělo tmavě hnědou a nazelenalou barvu. původně jsem si myslel, že se kosti v potoce vymyjí doběla, že pak budou vypadat stejně jako kostra u nás ve škole. z bahna jsem je vyhrabal, jako by to byly kameny. teď najednou jsem v nich viděl části těla a neodvažoval jsem se jich dotknout. z horní čelisti jedné lebky trčely zuby. nechtěl jsem tam jen tak zbaběle stát, a tak jsem vzal lopatu, tou jsem kosti oškrabával a propíral je ve vodě. vyčistit doběla nešly.
když se vrátil franz, navrhl jsem, abychom nechali kosti usušit a pak je natřeli na bílo. dojednáno, naskládali jsme kosti do pytle, ale nevěděli jsme, kde nález ukrýt. franzovi připadal vhodný dřevník. měl malou půdu, kde se skladovaly jenom tyče na sušení jetele, a chodilo se tam tudíž jen dvakrát do roka. vytáhli jsme tedy náš pytel, z něhož crčela voda, nahoru a kosti jsme tam rozložili, aby uschly.
od té chvíle jsme se na půdě scházeli každý den. drželi jsme tam stráž u mrtvých. seděli jsme vedle sebe na svazku tyčí, pozorovali kosti a vymýšleli jsme si, komu třeba mohly patřit. kromě kostí jsme nenašli nic. žádné zbytky oblečení nebo bot, nic kovového. po všelijakém tápání jsme se dohodli na tom, že to byli milenci, kteří dobrovolně podstoupili smrt. pojmenovali jsme je fiona a ferdinand. fiona se jmenovala dívka, která každý rok jezdila na léto do sousední vesnice. ferdl byl z waldviertelu. ti dva neviděli pro svou zakázanou lásku žádnou naději a tak, všemi zavrženi, zvolili smrt. my jsme byli jediní, koho na světě ještě měli. jedině my jsme je tím, že jejich kostry složíme, nabílíme a oblékneme, mohli vysvobodit.
a tak jsme od toho dne pojídali školní svačiny v přírodopisném kabinetu, kde vedle vycpaných zajíců, lišek a kun stála také lidská kostra. hned nám bylo jasné, že náš nález neobsahuje všechny díly. přesto jsme se dali do práce. na ponku u starého bachmaiera jsme našli vrták a začali jsme jím do pánevních kostí a do lebek vyvrtávat dírky a dírkami jsme chtěli prostrčit drátky. jenomže se nám to nedařilo, kosti byly zpuchřelé a drolily se. příběh, který jsme vymysleli, nefungoval. milenci se svému vykoupení zpěčovali. a tak jsme se pídili po novém příběhu. fionu a ferdinanda jsme nově prohlásili za nepřátele a rozhodli jsme se je ještě jednou zastřelit.
u nás v domě neexistovalo místo, ať si bylo sebevýš mezi trámy pod střechou, které bych neměl prozkoumané. otec tehdy doma schovával dvě karabiny od wehrmachtu, později je převzal nějaký člověk z vídně a znovu je vypulíroval. objevil jsem je za jedním trámem. vedle pušek ležely brašny s municí. vybrali jsme si den, kdy většina místních byla v sousední vesnici třídit brambory. vynesli jsme pušky na střechu dřevníku a fionu i ferdinanda jsme podruhé zastřelili.
první výstřely nás srazily do hromady tyčí. až když jsme drželi zbraň společně, trefili jsme se. náboje roztříštily jejich lebky.
následujícího dne kosti zmizely. dlouho jsem si myslel, že je franz odklidil, ale on mě stále ujišťoval, že také nemá tušení, kdo je odnesl. na půdě byly díry po výstřelech, byly tam úlomky kostí, ale to bylo všechno, co jsme z fiony a ferdinanda našli.

moje matka bydlela v malém domku vedle selské usedlosti, na níž po celý svůj život dřela. ze silnice jsem zabočil kolem staré, již zrušené kovárny na úzkou cestu. protože ji málokdy někdo používal, rostl uprostřed cesty pruh trávy. matka mě viděla oknem z kuchyně a vyšla mi před dveře naproti. měla na sobě zástěru, do níž si, než mě pozdravila, utřela ruce. objal jsem ji, byla cítit zelím. v síni ležela kupa zelných listů a košťálů. matka řekla, jestli chceš, můžeš si hned umýt nohy a šlapat.
děláš si legraci.
proč? jako kluk jsi přece vždycky rád šlapal zelí.
vejdu se tam ještě?, zeptal jsem se.
vzala jsem schválně hodně široký škopek, řekla matka.
na stole v kuchyni měla přichystané struhadlo na zelí. rozpůlené hlávky ležely na lavici. dno škopku bylo pokryté první vrstvou nakrouhaného zelí. matka zašla nejdřív do světnice, kde v rohu na stole stála termoska s kávou. leželo tam také parte starého bachmaiera. sedl jsem si a četl smuteční oznámení. matka se posadila vedle mě. řekla: moc trpěl. chtěl umřít doma. přivezli ho dopoledne a v noci umřel.
vidělas ho ještě?
byla jsem tam, když dostával poslední pomazání. krk i pusu měl otevřenou ránu. úplná díra. a chroptěl. faráři už ani neodpovídal.
nalila mi kávu a z kuchyně mi přinesla kousek hruškového štrůdlu. teď teprve jsem si všiml, že okenní parapety jsou plné malých žlutých hrušek. když přede mne postavila talíř, řekla, běž ještě dneska za franzem. řekni mu, že gutwengerová prostě jen tak žvaní, jak už tak staří blábolí. i ona sama teď říká, že nechtěla starého bachmaiera obvinit. ještě dneska tam zajdi. stará gutwengerka je schopná si doopravdy něco udělat.
pořád ještě jsem nechápal, o co jde. začínalo mi to docházet, až když jsem stál ve škopku a šlapal, mezi prsty u nohou proužky nakrájeného zelí. zatímco mi matka vyprávěla o vraždě grafových dcery, klouzala struhadlem sem a tam. při práci se jí dobře hovořilo. ale jakmile se zamyslela, přestala krouhat a ptala se, jak ono to honem bylo?, jako kdybych jí to já mohl povědět.
když vypukla válka, chodila elisabeth grafová ještě do školy. oba bachmaierovi bratři, jeden byl o rok straší než druhý, už do školy nechodili. vyloučili je, protože byli drzí a často vyvolávali rvačky. když se ale poblíž objevila elisabeth, říkala matka, tak to byli prý jak zpitomělí kohouti. ani jeden nebyl schopen promluvit s ní rozumné slovo, ale oba dva ji kupodivu chtěli za každou cenu dostat.
jeden se chlubil: dneska v noci jdu k elisabeth pod okýnko, druhý na to, a co myslíš, s kým jsem byl dneska v lese? my ostatní jsme se smáli, když jsme je slyšeli takhle vykládat. ale pro elisabeth to žádná legrace nebyla. bydlela tenkrát s rodičema přímo ve škole. z bachmaierových kluků měla takový strach, že vycházela z domu jenom o neděli, když šla s  rodičema do kostela.
a ti dva, říkala matka, byli den ode dne zlejší. při práci byli odkázaní jeden na druhého. nejradši by ale byli tenkrát jeden druhýho oddělali. a kluci ze vsi se taky činili. hecovali oba bratry proti sobě. jednou, když zabíjeli prase, tak jeden z nich omylem, když seškrábával štětiny, místo aby vzal prase po hřbetě vzal bráchu po hlavě. no a tak ten druhý taky vychrstnul vařící vodu místo na prase na bráchu. to od tenkrát měl v obličeji ty fleky.
kdo?, zeptal jsem se. chvilku jsem nedával pozor, protože mi mezi prsty začala probublávat zelná šťáva.
ten starší z bratrů měl přece fleky. určitě se na něj pamatuješ! když byl náš předříkávač nemocný, předříkával místo něho modlitby tenhle bachmaier. oženil se někam k rosenau a už dobře patnáct let je po smrti. na starý kolena se oba bráchové snášeli docela dobře. ale tehdá, před válkou, to došlo tak daleko, že ten mladší šel po tom starším s nožem. to tenkrát přijeli z gross gerungsu četníci.
jak mi tak matka vyprávěla a rozsekávala při tom nožem zbylé kousky zelných hlávek, které mi z prkna sesypávala na nohy, muselo to být dlouhá léta pro vesnici trvalé divadlo, jemuž všichni buďto přihlíželi, nebo bratry jednoho proti druhému popichovali. dával jsem si záležet, abych zelí dobře zašlapával do šťávy, a dozvěděl jsem se při tom, že druhá světová válka na několik let osvobodila znesvářené bratry od vzájemného soužití. nejdříve narukoval starší. zúčastnil se tažení do francie. mladší, otec mého spolužáka franze, musel staršímu bratrovi slíbit, že dokud bude ten starší ve válce, nechá elisabeth na pokoji. když za rok nato vyrazil mladší na tažení do ruska, mohla elisabeth zase vycházet z domu. v té době už dokončila školu a pracovala na obecním úřadě. ne všichni jí to místo ale přáli.
elisabeth, pravila moje matka, byla zkrátka nejlepší, vím to, vždyť jsem s ní chodila do školy, byla o dva roky starší, ale my jsme byli pořád všichni pohromadě, měli jsme jenom jednu třídu a graf nás učil všechny. na elisabeth byl hodně přísný. když se jednou v hodině vybavovala, hned na ni vzal rákosku.
psali jí někdy ti dva?
psali jí ještě i když už na úřadě nepracovala. musela z toho místa pryč. kvůli otci. před nacistama to byl velký vlastenec. ale nacisti mu nevěřili. přestože jsme u něho ve škole celou dobu zpívali samý nacistický písničky.
matka na ukázku začala v rytmu strouhání prozpěvovat: denn wir fahren, denn wir fahren gegen england, england. smála se a kroutila hlavou. tak to šlo pořád. jednou ale utekl jeden polák, co tu byl nuceně nasazenej. oni museli spávat ve chlívě. tenhle polák byl u kaltenbergera. jednou časně ráno zmizel. kaltenberger šel k místnímu veliteli a nahlásil to. na to začalo velký hledání. všichni mužský, který ve vsi ještě byli, se museli účastnit. graf byl taky u myslivců. místo aby šel s ostatníma hledat, posadil se na posed na sluníčko a nejspíš tam usnul. sebrali mu lovecký povolení a elisabeth přišla o tu práci na úřadě. můj otec tenkrát řekl: toho grafa ještě nakonec sebere gestapo.
a jednoho dne najednou stojí ve třídě místní velitel a u dveří čeká četník. mysleli jsme si, s naším ředitelem je konec. pak se ale graf vrátil a dělal jako že nic. prý musel stáhnout kalhoty, říkalo se. mysleli si, že je žid.
matka mi vyprázdnila lavor na nohy. položil jsem nohy na novou hromadu zelí a prsty na nohou jsem ji rozprostíral po škopku. potom jsem se otáčel kolem dokola, abych i na okraji všechno zelí dobře prošlapal.
a co dělala elisabeth?
ta pak prodávala v gross gerungsu a sbírala příspěvky na frontu. matka zajela rukou do soli a počkala, až zvednu jednu nohu. pak nasypala sůl na zelí. poslyš, pamatuješ se ještě na leidenfrostovýho hansla?
toho listonoše?
toho. ten měl bratra. a s tím si elisabeth začala. ještě těsně před koncem války musel ale narukovat a už se nevrátil. a starší z bachmaierů se vrátil brzy potom. byl v americkým zajateckým táboře. jeho první otázka patřila elisabeth. ta o něm nechtěla ani slyšet. taky ještě čekala na leidenfrosta. a potom se vrátil i mladší bachmaier. s prostřelenou nohou a kulhal. taky se ihned zajímal, co elisabeth. jenže ta pochopitelně o něm nechtěla taky ani slyšet. a za pár týdnů nato se to stalo.
zatímco škopek se zelím se už téměř naplnil a já jsem se opíral o násadu od koštěte, abych neztratil rovnováhu, matka mi vyprávěla, co gutwengerová tenkrát vlastně viděla.
tenkrát, zkraje co sem přišli rusové, byla gutwengerová pár měsíců schovaná, zavřená v zatlučený kůlně. její otec vždycky za tmy vyrazil pár prken, vyprázdnil jí nočník a podal jídlo. pak zase skrýš zatloukl. a ona, aby úplně neztratila pojem o světě a aby vyvětrala zápach, uvolnila jednu cihlu a tou mezerou viděla ven na pole s obilím a na les vedle. obilí bylo vysoké asi po kolena, bylo ještě zelené.
věčně tam tak dřepět, říkala matka, to se snad vůbec nedalo vydržet. a tak prý se gutwengerová pořád koukala skrz tu díru mezi cihlama ven. jednou, už navečer, uviděla, jak dva ruský vojáci vlečou elisabeth do toho pole a jak tam ji povalili na zem. to mi všecko gutwengerová vyprávěla. říkala, jak snažně prosila nebesa, aby toho ti rusové nechali. ti vojáci zacpali elisabeth rukou pusu. když pak odcházeli, udělala elisabeth chybu. zavolala na ně: já jsem vám přece nikdy nic neudělala! gutwengerová tvrdí, že to slyšela úplně zřetelně. já jsem vám přece nikdy nic neudělala.
ti rusové se otočili a vrátili se. jeden ji srazil na zem, druhý vytáhl pistoli a vystřelil. pak utekli. gutwengerová byla tak vyděšená, že zastrčila cihlu nazpátek. povídala, že ze začátku si nebyla tak úplně jistá, jestli se jí to celé jenom nezdálo. jak byla pořád zavřená, tak si představovala všecko možné. jenže pak jí otec donesl jídlo a řekl jí: ani se tu nehni, rusáci zastřelili grafových dceru.
matka stála u mne s poslední dávkou zelí jako zkamenělá, jako by nařízení nepohnout se patřilo jí. nato se zase vzpamatovala a rozvzpomněla se, proč ke mně přistoupila. škopek už byl ale plný.
nevadí, řekla. osmahnu ten zbytek na špeku, aspoň budeme mít rovnou i večeři.
donesla mi umyvadlo s vodou a já jsem si omyl z nohou odřezky zelí. o jejím pohřbu, vyprávěla matka, byla celá vesnice na nohou. pořád jsme se rozhlíželi kolem dokola, protože jsme se báli, aby nás rusové nepřepadli. grafová plakala a naříkala nad otevřeným hrobem, něco takovýho jsem do tý doby nikdá nezažila.
copak se to nevyšetřilo?
nahlásili to ruský komandatuře do zwettlu. za pár týdnů vyvěsili u nás na úřadě sdělení, že vyšetřování bylo uzavřeno. v kritické době nebyl nikdo z vojáků mimo jednotku. matka mi podala ručník. řekla, ti vojáci mohli být klidně i od jiný jednotky.
osušil jsem si nohy, navlékl ponožky a shrnul nohavice a když matka odnášela do síně struhadlo, jsem se zeptal: a co má teď ta gutwengerová za problém?
před bachmaierovým pohřbem byla položit kytku na hrob elisabeth grafové. náhodou byl na hřbitově taky starý schmied. a ona mu řekla, že jeden z těch rusů kulhal. jako bachmaier.
takže to znamená...
gutwengerová má zato, že to mohli být bratři bachmaierovi v ruských uniformách. vždycky vykládala, jak tu vraždu pozorovala. ale nikdy neřekla, že jeden kulhal. je už stará, možná si to jen teďka namlouvá. schmied to ale o pohřbu bohužel vykládal dál. takže se to doslechl franz a už to bylo. ona přitom přece ale nikdy netvrdila, že to byl bachmaier. jenom řekla, že ten jeden kulhal jako bachmaier. tenkrát kulhalo hodně lidí.
matka přiklopila škopek víkem a zatlačovala je tak dlouho, až na okrajích vystoupla šťáva. pak vylila umyvadlo s vodou s kousíčky zelných odkrojků do dřezu.
tak, řekla, teď půjdeš k bachmaierovi a promluvíš s ním. já zatím udělám večeři.
a co mu mám říct?
řekneš mu, že starý gutwengerový je to líto. a že na ni nemá být tak nenávistný, nebo že by si doopravdy mohla něco udělat. na vsi musí být zase klid. starou ženskou přece nejde odepsat.
copak jí franz nějak vyhrožoval?
řekl jí: ty babo hnusná, opovaž se ještě někdy vyjít z domu. naplivat na tebe. a ona teď neví, jak z toho ven.
a proč tedy nepromluvíš s franzem sama?
zkoušela jsem to, ale on se v tu ránu hned celý navzteká. pro mě za mě ať se klidně oddělá, baba nactiutrhačná, povídal a nechtěl už o tom nic slyšet. vezmi mu s sebou pár hrušek, jsou to žlutničky, tyhle mu vždycky chutnaly. dneska jsem je čerstvě načesala.
přinesla nákupní košík a dala do něj hrušky z okenních parapetů. ty je přece taky rád, ne? když jsem přikývl, polovinu hrušek zase vyndala. pak mi podala košík.
tak a jdi.
s tím košíkem jsem si připadal tak trochu jako červená karkulka. vydal jsem se po silnici nahoru. proti mně projelo několik aut. řidiči mě zdravili, odpovídal jsem jim na pozdrav, ale nepoznával jsem je. v době, kdy jsem bydlel ve vsi, nebyli ještě na světě. za kopcem, z něhož jsme vždycky v zimě jezdili na pytlích od hnojiva, ležel bachmaierův dvůr. brána byla otevřená. ve dvoře stály dva traktory a osobní auto. nikoho nebylo vidět, ale z chléva odnaproti jsem slyšel zvuky stroje na dojení.
šel jsem do chléva a překvapilo mě, jak je rozlehlý. byl přestavěný a směrem dozadu rozšířený, velká betonová hala s bezpočtem krav, které se tam volně pohybovaly. většina z nich se tlačila kolem dopravního pásu, po němž jezdilo krmivo. ostatní stály ve frontě u dojících strojů a trpělivě čekaly, až na ně přijde řada. žena v gumových rukavicích jim dezinfikovala vemena. byla to frieda, již dlouho franzova žena. když nám bylo čtrnáct, tak jsme se s friedou jednou o velikonocích cestou z kostela líbali. její rodina bydlela na dolním konci vesnice. já jsem ji doprovázel domů. byl to jeden z mých vůbec prvních polibků a v jejím případě to nepochybně bylo stejné.
frieda byla natolik zaměstnána dezinfikováním struků a nasazováním odsávacích koncovek dojícího stroje, že si mě nevšimla. zdravím tě, řekl jsem a ona vyskočila a řekla, ty jsi mě teda vyděsil. měla vlasy schované pod takovou průhlednou koupací čepicí, jaké bývají v hotelech. shrnula si částečně rukavici na pravé ruce a podala mi předloktí.
že jsi jednou zajel domů.
já jsem řekl, přišlo vám ovoce.
podívala se do košíku. hrušky, žlutičky. vzpomněl jsem si, že jsem jim jako dítě taky říkal žlutičky. najednou jsem upadl do rozpaků a nevěděl jsem, co dál říct. dívali jsme se na sebe a já jsem si pomyslel, má oči jako ty krávy.
zeptala se, jdeš za franzem?
hm, řekl jsem.
je uvnitř, můžeš tam projít tudy předem.
třeba se ještě uvidíme, řekl jsem. ty její oči mi pořád připadaly neúměrně veliké.
dům byl přestavěný. v kuchyni u kamen, v černých šatech, seděla stará bachmaierová. podal jsem jí ruku a pronesl kondolenci, jen přikývla. nebyl jsem si jistý, jestli mě poznala. okolní prostor byl zastavěný rustikální sedací soupravou. franz seděl u počítače. měl na sobě zelenou kombinézu s nápisem lagerhaus gross gerungs.
no ne, řekl, to je ale překvapení.
tak takhle to chodí na farmě, řekl jsem. ženská dělá ve chlívě a mužskej si hraje s počítačem.
budeš se smát, řekl, ale frieda to umí líp než já.
a co děláš ty?
nastavuju nově dávkování krmiva. máme v mlíce moc tuku.
hodně tuku je snad dobře, řekl jsem já.
smál se. jenže ten mi nikdo nezaplatí. přišel jsi vyjádřit soustrast, je to tak?
předal jsem mu košík s hruškami. postavil ho stranou a řekl, ta tvoje matka je úplně na hlavu. určitě ti už řekli, co se tu děje.
o starý gutwengerový, no jo, řekl jsem.
přijel jsi sem extra jen kvůli tomu?
musel jsem připustit, že ano. nepočítal jsem s tím, že sám od sebe tak rychle nakousne ono téma.
heleď, řekl, proč by si měli můj otec a strejc navlíkat ruský uniformy? grafovic holka by je stejně poznala. vždyť to je naprostý nesmysl.
mě přesvědčovat nemusíš, řekl jsem. já se můžu jednoduše sebrat se a vrátit se do lipska. jenže gutwengerka, která už dávno lituje toho, co řekla, ta tu musí dál žít.
tak ať buďto jde na policii a řekne, co ví, nebo ať drží hubu. ale zburcovat celou vesnici a pak říct, že to jako nic, to tedy nejde.
říkal jsi někdy někomu, že jsme do těch lebek stříleli?
o tom ani friedě, řekl. ztišil hlas. určitě to museli být rusové. tady v okolí za posledních šedesát let nikdo nezmizel. určitě jsou z války. pro mě za mě ať ty kosti klidně zase farářovi seberou a pošlou je do vídně na vědecký prozkoumání.
franz mi nabídl domácí ovocnou pálenku. usadili jsme se do křesel a rozpovídali se o starých časech. pak se ale franz znovu vrátil k oněm kostem. řekl: a víš, kdo je dal do tý truhly? to nebyl můj otec, ty tam dala moje matka. myslela, že si je na půdě rozložil otec a že se tam u nich modlí. a to ona nechtěla a tak mu je tajně schovala. pochopitelně s ním o tom nikdy nepromluvila. ty víš, že otec uměl být pořádně umanutý.
pořád je tu ale ještě ta gutwengerová, řekl jsem. tak za ní zajdi a řekni jí: je úplně jedno, jestli jste viděla, že jeden z těch chlapů v ruských uniformách kulhá – pokud z toho nechcete vyvozovat, že to byl zrovna můj otec. a protože ona nic takového netvrdí, můžete se usmířit.
já jí přece nic nedělám, vyjel na mě franz. tak ať není hysterická a nehecuje navíc ještě i tvou matku, že ty sem kvůli tomu přijedeš až z lipska. kde to jako jsme? já jsem snad taky člověk, nebo ne? pojď, dej si ještě jednu a na ty babský kecy zapomenem.
nalil mi plnou sklenici a sobě také dolil.
grafovic rodina vymřela, můj táta je po smrti, jeho brácha je nebožtík. proč bysme si my teďka měli hrát na soudce mrtvých? po smrti nemáme co mluvit. měla celý život, na to, aby něco řekla, ale jen co je můj táta pod zemí, ona začne trousit pomluvy.
kde jsou vlastně tvoje děti?, zeptal jsem se.
tři starší už jsou z domu, nejmladší jel do hornu do fotoklubu.
teprve teď jsem si uvědomil, že všude po stěnách visí fotografie. zvedl jsem se a popořadě si je prohlížel. na jedné z nich bylo pole obilí, v něm stály tři dívky ve slaměných kloboucích, v pozadí byla vidět věž zdejšího kostela. neodvážil jsem se promluvit s franzem o tomhle obrázku. stará gutwengerová už mě taky poblouznila. vypili jsme ještě pár skleniček a povídali si o škole. během doby se k nám připojila také frieda, řekla, to jste celí vy, mužský, vás nechat samotný.
franz řekl, tvůj bývalý přítel si přeje, abych šel za gutwengerovou a řekl jí, že aby se nevěšela. škodolibě se zasmál.
je načase, abych už šel, pomyslel jsem si.
frieda jakoby o tom popřemýšlela a pak řekla, dokud za gutwengerkou nezajdeš, bude se ve vsi ta věc vykládat pořád dál. a protože nikdo přesně nic neví, bude tvůj otec pořád v horším a horším světle.
no tak se to teda bude dál vykládat, odpověděl franz. taky se vykládá, že přistání na měsíci bylo natočený v hollywoodským studiu.
fajn, řekla, natočíme o tom film. já budu hrát mladou grafovou a ty mě zabiješ.
zbláznila ses?, řekl a prudce zavrtěl hlavou. potom řekl: nejdřív mi na to musíš ušít ruskou uniformu. otočil se ke mně a dodal: frieda šít neumí.
vzal láhev s pálenkou a znovu mi nalil.
a já, zeptala se frieda.
ty si jdi dát s gutwengerkou, založte si kroužek.
pak ale přece jen vstal a přinesl další skleničku. když jí naléval, zeptal se: kolik to dneska dělá?
pět set dvacet tři litrů.
moc tuku, málo mlíka. to nemůže být jen tím krmivem. možná by pomohlo přidělat ještě pár napajedel?
jo, řekla, zkus to.
přiťukli jsme si a dál už jsme mluvili jenom o škole. frieda přinesla fotografii naší třídy, franz donesl další pálenku, z jeřabin, specialitu, jak říkal. já jsem ukazoval na fotografii na jednoho po druhém a vyptával se, co se s nimi stalo. až jsem si uvědomil, že matka na mne čeká s večeří. frieda jí zatelefonovala a večeři zrušila. pak odešla do kuchyně a naservírovala nám talíř s nakrájeným salámem a sýrem.

když jsem se vrátil domů k matce, matka už spala. v kuchyni ještě stál škopek se zelím. ráno jsme ho pak s matkou společně odtáhli do spíže. víko jsme zatížili kamenem.
matka mi udělala snídani. zeptal jsem se, copak vůbec nechceš vědět, jak to včera dopadlo?
na chvíli se na mě zadívala. potom řekla, určitě jste se dobře bavili, jinak bys tam nezůstal tak dlouho. a pak k mému překvapení dodala: možná je dobře, že franz neví, jak to doopravdy bylo.
počkej, řekl jsem. ty si snad myslíš, že to bachmaierovi bratři udělali? jak by se tam potom vzaly ty dvě kostry?
nějak ty uniformy přece museli získat.
takže ty myslíš, že bratři bachmaierovi zabili ty rusy?
zničehonic začali být hrozně pobožní, to k nim nesedělo. a elisabeth volala: já jsem vám přece nikdy nic neudělala. copak by tohle volala na nějaký rusy, který ji zrovna znásilnili?
a to mě posíláš za franzem?, zeptal jsem se.
my nevíme, jak to doopravdy bylo. a gutwengerová to taky neví. a musí mít zase pokoj.
beze slova jsem se na matku zadíval. ještě dodala: děkuju, že jsi přijel.
nemohl jsem ale nijak pomoct.
však počkej. až přijedeš na vánoce, ochutnáme zelí.
než jsem se rozjel zpátky, vložila mi matka do ruky igelitovou tašku s hruškami. poté ponořila palec do nádobky se svěcenou vodou vedle vstupních dveří a na čelo, na ústa a na prsa mi udělala křížek. řekla: ve jménu otce, syna i ducha svatého. poděkoval jsem a odešel jsem k autu.
když jsem projížděl kolem hřbitova, zastavil jsem. chtěl jsem se podívat k otcovu hrobu, avšak cestou jsem narazil na nově navršený hrob pokrytý čerstvými věnci. byl to hrob rodiny bachmaierových. nebožtík ještě na náhrobku neměl jméno.
místo abych šel k otci, vydal jsem se hledat hrob rodiny grafových. nalezl jsem ho na opačné straně hřbitova. na náhrobku stálo: elisabeth grafová, 7. května 1925 – 6. června 1945. žádná zmínka o příčině smrti. pod ní byla jména jejích rodičů. někdo se o hrob staral. na obrubníku ležely tři šípkové růže.
šel jsem podél hřbitovní zdi, až jsem narazil na malou, kameny olemovanou hromádku navršené země, z níž trčel dřevěný kříž. vypadalo to jako dětský hrobeček. napsal jsem prstem do písku: fiona & ferdinand. už jsem seděl zpátky v autě a měl jsem nastartováno, ale znovu jsem vystoupil a rychle jsem se ještě znovu vrátil k hrobu. podrážkou jsem ta písmena vymazal.

povídka z knihy zugvögel. erzählungen; vyd. S. Fischer Verlag, 2006