Titulní motiv skla ve sbírce Ondřeje Macury se k celku vztahuje poměrně zajímavým způsobem. Tím, že je soustředěn převážně v první části a že se vyskytuje ve formě, která vlastně popírá sebe sama (mívá podobu střepů, prasklin…), se titul zdá trochu nepříznačný. „Všechny věci tohoto světa jsou ze skla / a já se už bojím mluvit moc nahlas,“ přiznává básník hned v první básni určitou, možná trochu halmayovskou, starost o svět, která k atmosféře knihy přiléhá lépe.

Ondřej Macura (nar. 1980) dosud publikoval dvě básnické sbírky, intelektuálně náročné skladby Indicie (2007, nominace na Cenu Jiřího Ortena) a Žaltář (2008), a román Netopýři (2009). Ve Skle se autorův rukopis mírně mění; v knize se objevuje několik delších skladeb, těžiště ovšem spočívá v reflexivní, obrazné lyrice nenápadného, něžného, až meditativního ražení. Tyto básně psané volným veršem jsou krátké, přehledné a s tichým pomalým tempem, přestože se u Macury objevuje rovněž apel, špačkovské šimrání či bodré žertování: „Ne, madam, na té hrušni skutečně visela kočka. / Měla na nás nezdravý vliv.“

U Macury je díky určité polarizaci a „černobílému“ vidění patrná poměrně jasná představa o pořádku světa. Čistému, průzračnému sklu oponuje rejstřík různých bohů, masek, rituálů, postaviček, mytologie, monster, „oživlé“ či „patologické“ přírody, jejž známe spíš od autorů, jako je Milan Děžinský či Radek Fridrich. Objeví-li se v Macurově Skle mladík (motiv velmi významný), objeví se dříve či později rovněž dívka. Milenci, opozice světla a tmy a zejména skladba Vábení (v perspektivě „oni“ a „my“) – to všechno se podílí na přímočarém názoru básníka, na niterném manifestu (jsme „křehcí jak sklenky na stole slepce“), který spolu s podobenstvími a někdy až starodávným rozsahem metafor odkazuje až někam k úsvitu literatury. Přesto Macura umí být velmi moderní: „učitel umrlec, veselá kopa, / legračně zkřivený, poťouchle od krve, / bledý a bezvlasý, hadovka smrdutá“.

Spolu s básníkem zhlížíme svět-sklo, který stojí za to chránit a který snad chrání, působí zpětně. Skýtá rozmanité taje života, přírody, krásy. Macura je duševní ekolog, „poctivý parazit“, který je s výzbrojí „blábolivého vábení“ se svými básněmi v aktivně pasivní pozici (nejen tím, že působí jako učitel). „A zejména v takovýchto okamžicích, / kdy hasne jakékoliv vábení / a začíná pomalu a chvějivě blikat / radostné světélko naděje na chvíle naprostého a svatého nevábení // vás vábím.“