Milan Děžinský zřejmě patří k nejpilnějším českým autorům. Nejpilnějším, nikoli nejplodnějším. Do letošního podzimu, který byl bohatý na dlouho očekávané knížky básníků v nejlepších autorských letech, vydal čtyři sbírky (Černá hodinka, Kašel mé milenky, Slovník noci, Přízraky). Rozpracoval v nich poetiku, pro niž jsou příznačné „navlhlé“, „diskrétní“ organické motivy jako např. tkáně, bradavice, plísně, sliz, útroby, „ukousnutý nehet, / podivně zabarvený lupínek kůže“ atd. Ty ovšem v básních nevystupují jako sólokapr turpismu, nýbrž se podílejí na se vším všudy lidském rázu Děžinského poezie, včetně ústrojně lidských nedokonalostí a (snad trochu kafkovských) nástrah města, krajiny a života.

Filozofická báseň Tajný život, která příhodně propůjčila název celé knize, do určité míry vede čtenáře. „Myšlenka, že nějaký tajný život opravdu existuje, / je děsivá.“ Nejen děsivá, ale i pravdivá a nesmírně poutavá. Milana Děžinského v básních zajímá ono bytostně intimní já, které je nejen v kontrastu s veřejnou, oficiální naleštěností: „hladké podpaží televizní hvězdy / modře vybuchuje v samotě tmy“, ale i lidová, trapná očividnost (např. vzlykající „žena mužské postavy“). Tajný život může obsáhnout leccos, ať už jsou to domácké starosti, zvědavost na lidský bordýlek: „zblízka se podívat / na ty měkké věci namotané do větví“ nebo jeden z nejpalčivějších problémů dneška, geniálně vystižený pouhým souslovím: „finta nudy“!

Není pochyb, že do tajného života Milana Děžinského spadá hlavně jeho život básnický; ve své páté sbírce tematizuje samotnou literaturu a lásku k souputníkům nejadresněji. Z hlediska literatury je pojato dosažení Kristových let: „napadá mě, že v mém věku / Ginsberg i Corso dávno napsali / ty nejkrásnější básně“, ale i krajinná přírodní výstižka: „v krabaté kůře se líhne pozorný / obličej Theodora Roethka“. Spolu s přílivem přírodních motivů, toulek, dravců, tajných zákoutí a návratem k tématu bytu (domov-úkryt, jejž ukázal v prvotině, v Tajném životě přerůstá do tématu domova úhlem pohledu hlavy rodiny) je tento zřetel k psaní nejvýraznějším novým – anebo jen prohloubeným, obnoveným – rysem Děžinského poetiky.

Autorova píle netkví v šíři toho, co si v básních (nebo v překladech) vyzkoušel: naopak je s podivem, jak mírně se jeho sbírky od sebe liší. Děžinský pilně čte, píše a z napsaného pečlivě vybírá; na jeho sbírkách je znát určitá rozvaha, která se ale nepříčí prudkosti ani naléhavosti prezentovaných obrazů. Z hlediska formálního i tematického se posouvá, ale s radikálními odlišnostmi nepřichází. Přesto můžeme tvrdit, že je každá jeho další sbírka vždycky o stupínek lepší a přesnější. Údiv nad tím, jak to ksakru Děžinský dělá, je údivem nad tajemstvím, které slibuje poezii.