Nebylo by těžké uhádnout autora knížky Krooa krooa jen podle titulu. Radek Fridrich, děčínský básník, který je dle biografické poznámky rovněž „výtvarným autodidaktem, sporadickým recenzentem a příležitostným překladatelem z němčiny“, má totiž za sebou knihy Erzherz (Votobia 2002), Molchloch (Host 2004), Šrakakel (Městská knihovna Děčín 2005), Žibřid (Host 2006), Modroret (Polart 2008) a další. Krooa krooa ale určitě patří k jeho knihám nejpodivuhodnějším a nejzáhadnějším.

Svědectví bytostí – z pohádek, mytologie, pověstí, dětských strašáků, babských povídaček? – je pro Fridricha zkrátka typické; v poslední autorově sbírce se jich mihotá nejvíc. Lze o nich ale tušit snad jen to, že pocházejí stejně jako básník sám od hranice severních Čech s Německem. I proto se ve sbírce objevuje němčina, úrovní naštěstí nenáročná, vstřícná snadnému porozumění: „Die Liebe ist unsterblich / wie die Seele“, „Der Wald zeugt“ atd.

S čím se to čtenář setkává, co znamenají ta dvě slova? Tajný signál, šifru, výplod brainstormingu, chorého mozku? „Krooa krooa je tísnivé krkavčí zajíknutí, které se jako svědek vznáší nad krajinou a lidskými osudy v ní,“ dozvěděl se čtenář už ze záložky a samozřejmě z básní: „Pod bělavým sluncem letí černý krkavec / s ocelově modrým leskem křídel. // Slyšíš jeho krooa, krooa, / na strmých voštinách?“ Toto citoslovce je pokaždé psáno jinak: jednou velkými písmeny, jindy odděleno čárkami, dále proloženo kurzivou. Podobně autor vyřešil i název knihy starší (Žibřid), po které ta nejnovější podědila i formální nestálost.

Bytosti se objevují ve třech oddílech knihy nepravidelně, i když lze pozorovat, že Vlašský Daniel, prospektor, se vyskytuje zejména v prvním a Klatzek, zvukově se skvěle hodící do českoněmeckého pohraničí, ve třetím (dle jejich jmen byly pojmenovány i tyto oddíly). Druhý díl se nazývá Smírci, je nejkratší a tvoří ho básně s motivy křížů (kříž, Kreuz, krojc, Traumkreuz, Neviditelný kříž aj.). Zde jsou hrdiny lidé obyčejní, kteří ale žili zajímavé životy – v úplně první básni Fridrich píše: „Kde je? / Ten kolomazí umazaný, / ten zajímá mě nejvíc.“ Dále se objevuje Chrastava, Hasenfuss, Pechfrau, krkavec, laňka a havranice. Bytosti mezi sebou komunikují, potkávají se, zpívají, navzájem se svádějí nebo si nadávají.

Takové jednání bytostí nebo prozrazení střípku osudu vesnické postavičky vyvolává napětí, ovšem čtenář si hryže nehty nikoli ze zvědavosti, co bude dál, nýbrž aby se dozvěděl, co se to vlastně stalo dosud. Například ze sedmi veršů-kleteb básně Klatzek nadává laňce do slepic („Mrtvorodko! / Krevkerko! / Vranohlávko! / Totenko!“ atd.) to nepoznáme ani po stránce příčiny nebo obsahu, tedy významu jednotlivých nadávek. Takových neznámých je ve sbírce nepočítaně. Proč Chrastava zpívá a Pechfrau radí (a jsou ženy, co radí, vždycky ty smutné, co mají smůlu? ), proč Vlašský Daniel svádí Chrastavu: „Zabořím / do tebe borový kořen / a vyroním bílou slzu“ a jak si to vlastně představit? Až poslední báseň s titulem Volám tě zpět, havranice, krooa krooa jako by mohla celý příběh osvětlit – je také ze všech nejdelší –, ale místo toho jej znovu zamotává.

V takto tajemně vystavěné sbírce se objevují motivy jako např. labyrint, mastičkář, křivule, ale i smůla, kořeny, vitriol, rtuť, stolová hora, žitný chleba, slova vzácná s pozapomenutým nebo regionálním významem (moudí, košerák) a novotvary. Rytmus často připomíná říkačku, zaklínadlo nebo lidovou píseň, ať už průhledně: „As zvá tó / fíry fáry fó // fíry fáry fíry fó / fíry fáry fó“ nebo nenápadně: „Danieli, Danku / vlašsky prokletý. // Danieli, vánku / snědý, falešný“. U Radka Fridricha není od věci spočítat slovesa a všimnout si, kterých je málo. Sloveso „být“ se ve sbírce vyskytuje jen asi desetkrát (pomineme-li těch pár míst, kde jsou záměrně exponovaná, jako třeba v několikerém opakování téže fráze), v některých strofách se zdá, jako by se vůbec slovesům vyhýbaly. Sloveso „mít“ je dokonce vzácnější než výrazné „plosky“ nebo „voštiny“. Výsledek je magický, poustevnicky čarovný – a to i kvůli občasným rýmům a asonancím.

Docela dobře se může zdát, že básník do svého díla pouští okolní svět jen nerad (přes příslib krkavčího krooa krooa), že vidí přes růžové brýle (to by ale jejich čočky skel byly spojkami, nikoli rozptylkami) a že realitu svým vybájeným světem neprodyšně přeplácává. Fridrich ale osvěžuje nové rozměry míst, připomíná podstatné city, vzpomínky a zážitky z dětství i dospělosti – a to při konfrontaci reality s nepatřičností sbírky jakožto celku. To je klíč k Fridrichovi: nestrhnou dvě k sobě zdánlivě nepasující slova, verše, zajímavá slovní spojení, protože takových míst je tisíc, ale spíš k dnešku zdánlivě nepasující svět, který se třeba zeptá, jak je možné v době, kdy se poezie obdařuje všemi možnými přívlastky, psát poezii „pohádkovou“ a žasnout, proč v ní lidé vymáhají na prospektorovi ukryté zlato.