Křesťanská tradice, v naší zemi úzce spojená s kulturou, civilizací a vším, co je s ní úzce svázáno (věda, právo, písmo, schopnost adekvátní komunikace s okolním světem…), je tak bohatý fenomén, že to není fráze, když se řekne, že skrze ni máme v našem národě s jinými mnoho společného, stejně jako máme mnoho specifického. Hned na počátku je nutno vzpomenout na jednu zvyklost, existující hlavně v anglosaské a italské hudební literatuře, kde se využívá dvou adjektiv, která běžný jazyk chápe jako synonyma – např. v angličtině jsou to East a Oriental – k odlišení dvou křesťanských oblastí, jako by to synonyma nebyla: East – překládejme dále jako východní – zahrnuje celé východní křesťanství, zatímco Oriental (překládejme dále jako orientální) z této oblasti vylučuje křesťany, kteří přijali závěry chalkedonského koncilu (ještě přesnější rozlišení by překročilo záměr této recenze).

Běžný český čtenář interpretuje slova křesťanský Východ jako pravoslavnou církev, obvykle ruskou a obvykle novověkou, a je-li vzdělanější, pak ještě odliší pravoslavné církve ukrajinské a běloruské a do své interpretace zahrne také církve Balkánu – srbskou, řeckou, bulharskou a případně rumunskou. A my musíme v první řadě upozornit, že právě těchto církví se encyklopedie netýká. Je totiž zaměřena na křesťanství orientální (ve smyslu výše uvedeném). Což může být zklamáním pro toho, kdo očekává, že v encyklopedii bude nacházet např. ruské starce, vousaté osoby, píšící pod typickými cibulovitými věžemi ruských cerkví, slavné kappadocké otce nebo stejně slavné syrsko-byzantské hymnografy.

Jak oznamuje podtitul knihy, arabská, arménská, etiopská, gruzínská, koptská a syrská literatura: jsou to církve arménská, etiopská, koptská a obě syrské (jakobitská a nestoriánská), jejichž autoři jsou v encyklopedii zastoupeni. K nim ještě přistupují autoři gruzínští, kteří by sice měli patřit mezi „neorientální, avšak východní“ křesťany, ale svou historií a hlavně církevní literaturou jsou orientálním literaturám velmi blízko, a literární zdroje arabské, ani ne tak proto, že v arabsky mluvících oblastech vznikala křesťanská díla před expanzí islámu, ale hlavně proto, že mnoho původně nearabských textů (nejen vlastních jmen osobních i místních) přešlo do pozdějších dob v arabské verzi.

Encyklopedie je tedy velmi specializovaná, což musíme zdůraznit jako důležité zejména pro zájemce o ty opravdu orientální křesťanské církve, ale můžeme to poradit i těm, kdo takto specializováni nejsou: dozvědí se z ní mnoho a získají i mnoho podnětů. V českém jazyce existuje už od roku 2005 Kraftův Slovník starokřesťanské literatury a od roku 2008 Encyklopedický slovník křesťanského Východu (autor E. G. Farrugia), avšak ty jsou orientovány jinak. V Kraftově slovníku lze najít autory pocházející ze všech oblastí prvních křesťanských století (tedy i západní, latinské), takže je evidentní, že při srovnatelném stránkovém rozsahu (má 320 stran) informuje o orientální křesťanské literatuře méně. Farrugiova encyklopedie je sice mnohem rozsáhlejší (má 1040 stran), avšak je zaměřena na vše, co se týká křesťanského Východu (nejen Orientu a nejen literatury), takže v ní figurují hesla jako heterodoxní, eklesiologie, Japonská pravoslavná církev apod., termíny vztažené k východním Slovanům, názvy časopisů (samozřejmě novověkých), jména badatelů, biritualistů atd. K tomu je třeba přičíst, že i v dnešní době kapesních počítačových multimédií jeden ocení, když s sebou na konferenci nebo jinam může jako hostující přednášející vzít lehčí než tisícistránkovou knihu. Kraftova publikace je nadto striktně orientována – jak její titul říká – jen na starokřesťanské období (prakticky na patristickou literaturu), zatímco odkazy recenzované knihy přesahují až do 13. století.

Kniha obsahuje přibližně šest stovek hesel, avšak toto číslo je třeba brát jako velmi mlhavé, neboť mezi vysvětleními je i mnoho odkazů na jiná hesla a na ta je někdy víc než jeden odkaz. Nejvíce hesel se týká autorů píšících v syrštině, což ovšem není žádný div, jednak kvůli dávné syrské křesťanské tradici (Antiochie, Edessa), jednak kvůli širokému názorovému spektru syrsky píšících autorů (od nestorianismu přes ortodoxii až po monofyzitismus) a jednak kvůli průběžnému a intenzivnímu vlivu syrských církví (jejich teologie, organizace, terminologie i liturgie) na jiné orientální církve. U hesel (nejen syrských) často je – pokud to má smysl – poznamenáno, zda byl autor nestorián, nebo monofyzita, a kromě děl a jejich stručného obsahu jsou uvedeny i stručné životopisy a odkazy na novodobou literaturu o autorech. Za literárními hesly se ve formě tabulky nachází chronologie výše uvedených církví počínaje od druhého století až do století třináctého. Každá z církví má svůj sloupec a další sloupec je věnován světovým událostem, takže i nezasvěcený čtenář má možnost vhodně včlenit konkrétní události, o nichž se ve slovníku dozví, do dění, které je jeho znalostem bližší. Za tabulkou následují posloupnosti hlav jednotlivých církví křesťanského Orientu, tj. patriarchů alexandrijských a antiochijských, katholiků východosyrských (během času nestoriánských) a arménských a představitelů církví gruzínské a etiopské. Výčty jsou na příslušných místech proloženy daty důležitých historických událostí (mj. koncilů), antipatriarchů a vzdorokatholiků a – s ohledem na to, jak to ve východních křesťanských metropolích chodilo – obsahují i reprezentanty paralelních církví, např. v Alexandrii vedle koptů (pozdějších monofyzitů) i ortodoxních a (efemérních) ariánů.

Na počátku knihy najdeme devítistránkový seznam obsahující zkratky, a to zejména zdrojů, na které se ve výkladu jednotlivých hesel odkazuje. Velmi instruktivní je čtrnáctistránková autorova předmluva, jejíž přečtení (i opakované) lze doporučit každému zájemci o rané křesťanství (i amatérskému konzumentu znalostí). Jen je s podivem, že předmluva je datována do roku 2009, zatímco polský originál Slownik wczesnochrześcijańskiego piśmiennictwa Wschodu českého překladu je na impresu i tiráži datován do roku 1999.

České vydání doplňují v řadě hesel literární odkazy v češtině, bohatý slovník místních jmen (přes sto hesel, sestavil M. Řoutil), stručná autorova předmluva, kterou napsal specielně k českému vydání, a ediční poznámka, v níž je na čtyřech stránkách vysvětleno, jak byla jména vzniklá nebo asimilovaná v orientálních jazycích případně adaptována na jména běžná v češtině a jak vyslovovat v latince vytištěná slova (jména) plně náležející orientálním jazykům. Obě předsádky jsou použity ke schématům ve formě map, týkajícím se orientálních křesťanů ve středověku – na přední předsádce jsou zachycena jejich centra v Mezopotámii a v Sýrii v 7. a 8. století, na zadní předsádce pak celý Blízký východ na konci prvního tisíciletí se zvláštním ohledem k nestoriánské církvi, která tehdy zasahovala až do Číny.