Ani po šedesáti letech není téma druhé světové války v české literatuře nadobro zmrazeno. Opakovaně a vzhledem k datům narození publikujících autorů až překvapivě často se vrací a nenechá v kolektivní paměti vyhasnout to, co by nikdy nemělo být zapomenuto. Zvuk slunečních hodin, Vyhnání Gerty Schnirch, Slezský román, to jsou jen namátkově vzpomenuté prózy z posledních let rozšiřující bohatou válečnou reflexi Lustigovu, Fuksovu, Hrabalovu a dalších. Přes veškerou sugestivitu je nutné si uvědomit, že to, s čím se v současné době setkáváme, už není (protože nemůže být) odlesk osobní zkušenosti s válečnými událostmi, ale získaná a více či méně domýšlená představa o nich.

Kniha Jakuby Katalpy (1979) však není zdaleka jen o válce, byť je z největší části do této doby dějově zasazena. Již její název naznačuje, že bude v jistém smyslu sociologická, modelová či, chcete-li, typizovaná – titul Němci je v tomto smyslu dostatečně obecný. Avšak není tomu zcela tak; spíš než o beletrizovanou studii významného evropského etnika se jedná o příběh života poznamenaného událostmi dvacátého století. Vesměs fabulované, při znalostech dějin však nikoli nemožné události v životě jednoho člověka se rozprostírají na rozsáhlé časové ploše: od současnosti retrospektivně až po předválečnou dobu, kdy příběh a život hlavní hrdinky začíná.

Román je započat jako svého druhu tajemný, detektivní příběh: náhlá smrt otce rodiny svede všechny jeho potomky na jedno místo, aby se zúčastnili jeho pohřbu. Hned z úvodních informací o zesnulém muži vyvstává otázka, která čtenáře po zbytek knihy zaměstná: proč ho kdysi jeho skutečná matka odložila a ponechala k vychování náhradním rodičům? A když už by to z jakýchkoli důvodů musela učinit, proč se se svým synem už nikdy později nesešla, když příležitosti zjevně byly – oba o sobě věděli, žena žijící v Německu mu (a pak jeho dětem) dokonce dlouhá léta posílala balíčky se sladkostmi na přilepšenou? Svůj kontroverzní čin pravděpodobně nikdy nikomu nevysvětlila; není divu, že se muž zatvrdil a začal svou krkavčí matku nenávidět. Ze všech pozůstalých se po babiččině minulosti první a nakonec také jediná začne pídit dcera zesnulého; z jejího pohledu je historie viděna a jejím pátráním a cestou za vysvětlením rámována. Zvídavá dáma (jméno není zmíněno) se stále ještě v expozici příběhu setká s mladší dcerou hlavní hrdinky, s níž se k motivům matky, která opustila své dítě, snaží po krůčkách přiblížit. S nevýslovným překvapením se dovídá, že stará paní Klára ještě žije, jenže kvůli svému stáří a chorobě už není schopna souvislé řeči ani vzpomínek. Nezbývá jí, než si domýšlet. Zpočátku rozpačité a odměřené ženy si k sobě naleznou cestu a snaží se dobrat toho, co jim jejich rodiče z různých důvodů zatajili. Zde se míra jejich informovanosti nápadně rozchází s čtenářovou, neboť ten je – ve vypravěčské er-formě – s klíčovými momenty seznamován podrobně. „Zažívá“ narození a dospívání hlavní hrdinky, její první lásky, náhlou smrt prvního muže, sleduje její profesní dráhu včetně dobrovolného umístění do malé sudetské obce Rzy, konec války a nakonec i onen zoufalý čin. Zdá se, že a priori zavrženíhodný či těžko pochopitelný akt má být celým širokozáběrovým vyprávěním nejen objasněn, ale i obhájen. Konečný soud je však prozíravě ponechán čtenáři.

Autorka má tendenci prezentovat závažné okamžiky velkých i malých dějin fatálně, a zároveň jakoby nahodile. Takový princip je působivý, někdy ovšem příliš zamířený na efekt. Často se projevuje tak, že se vedle sebe položí nesrovnatelné. Nejnápadnější je to v kaleidoskopických kapitolách nazvaných Štěpení času, kde se historické souvislosti přibližují například následovně: „Pět měsíců před tím, než byla Bernadetta Soubirousová, jíž se v Lurdách zjevila Panna Marie, prohlášena za svatou, zkonstruoval japonský inženýr Šimizu automatickou pušku.“ Vtipné, paradoxní, avšak nijak složité; autorka je silnější jinde.

Umí především zaujmout stylem; pokud se ke knize vracíme, není třeba si znovu přivykat, jazyk je současný, kultivovaný a naprosto plynulý; přesto bych řekl, že autorka svým vypravěčským talentem trochu plýtvá. Neostýchá se mnohokrát šířeji rozpovídat, a proto hlavní linii a sledovanou otázku pro chvíli opustí. Byť ne zbytečně košatým jazykem – kapitoly zůstávají poměrně krátké –, postihuje vývoj poctivě a opravdu „románově“, s podrobnějšími vhledy do niter postav a do jejich osobních a rodinných historií. Přesto občas vyvstanou pochyby, zda jsou tak hluboké digrese, výběžky a ohlížení do „pravěku“ vedlejších postav opravdu nutné. Ale připusťme nakonec, že ano – jistý sociologický vhled a typizace signalizované názvem knihy se zde skutečně realizují. Máme tu Němce vzdělané i jednoduché, Němce servilní, Němce zpytující, Němce odvážné i předem podělané, Němce kožené i vášnivé. Snad jen Klára je natolik složité povahy, že ji není možné skloňovat podle žádného vzoru.

Vzhledem k průběhu děje se k závěru naskýtá další z možných interpretací lapidárního titulu knihy. Nejsou lidé, o kterých se zde vypráví, zváni přiléhavě „Němci“ spíše proto, že jsou vůči sobě němí, než pro svou – mnohdy stejně nejednoznačně určenou – národnost? Neplatí to alespoň o některých z nich? O nejdůležitějších věcech svého života mluví leckteré postavy zřídka i se svými nejbližšími, ostatně mladá žena, která se rozhodne bariéry založené na strojené zásadovosti prolomit a alespoň pro sebe si záludné otázky zodpovědět, musí vše činit bez podpory, umíněně a jaksi navzdory. I v tomto tématu, tedy narušení mezilidských vztahů mezi blízkými, je Katalpa aktuální, a obohacuje tak svůj text o nás a našich dlouholetých sousedech o další rovinu.