V pražském nakladatelství Torst vyšla letos další kniha známého českého spisovatele – básníka, prozaika a dramatika – Jáchyma Topola. Zatímco jeho předešlá kniha, nesoucí provokativní název Supermarket sovětských hrdinů, byla barvitým, žánrově rozmanitým souborem Topolových kratších beletristických textů, autorovo nejnovější dílo, nazvané Chladnou zemí, je celistvý prozaický text – přesněji řečeno novela – čítající necelých 140 stran.

Knihu uvádějí dvě motta, odkazující k Pavlu Zajíčkovi a Dorotě Masłowské, dvojici autorů s Jáchymem Topolem do určité míry spřízněných, kde první jméno je připomínkou jeho undergroundového mládí a druhé pak syrové, odvážné a pro mnohé i kontroverzní prozaické tvorby, k jaké se svého času počítal i Topolův kultovní román Sestra.

Na ploše třinácti kapitol, označených pouze číslicí, se čtenář setkává s příběhem klenoucím se nad několika posledními desetiletími naší historie, ukotveným však v současnosti. Jeho vypravěčem se stává bezejmenný hlavní hrdina, jehož osud – stejně jako v případě řady dalších postav – je neoddělitelně spjat s Terezínem. Toto město, jež postupem času vzniklo kolem pevnosti z konce 18. století, se do našich dějin nesmazatelně a tragicky zapsalo v souvislosti s druhou světovou válkou a nacistickou okupací – začátkem 40. let jako sběrný tábor (židovské ghetto) představovalo pro desetitisíce lidí přestupní stanici do vyhlazovacích táborů. A byť se příběh začíná odvíjet až na samém konci války, děsivá minulost ulpívá na jeho terezínských protagonistech stejně jako červený prach z tamních hradeb.

Hlavní hrdina – syn dvou „válečných hrdinů“, za něž je označována jak matka, jedna z mála přeživších vězenkyň, tak otec, český hudebník připojivší se k sovětským osvoboditelům kdesi na východě – zde prožívá vcelku idylické mládí, vyplněné hrami, výpravami do terezínského podzemí a hlídáním svěřeného kozího stáda, jež naruší až smrt jeho matky. Tato tragédie je však jen první z mnoha – mladík je krátce nato vyloučen z vojenského učiliště, zanedlouho nato umírá i jeho otec a sám hlavní hrdina putuje nakonec coby jediný svědek (tedy i podezřelý) plukovníkova skonu do vězení. Po svém propuštění se vrací do Terezína, kde se po boku muže přezdívaného „strýc Lebo“ pouští do akce za záchranu svého chátrajícího domova. Jejich činnost, mající zpočátku regionální charakter, se hlavně zásluhou Lebových cenných kontaktů (a jejich finančních darů) a zájmu médií brzy stává celospolečenskou událostí – nově založené hnutí Koménium v čele s Lebem jako „Strážcem Terezína“ a členy ze všech koutů světa, tzv. „hledači pryčen“, čím dál důvtipněji a úspěšněji prosazuje doma i ve světě svůj záměr nelikvidovat, ba naopak zvelebit Terezín jako připomínku hrůzných událostí druhé světové války a pomník jejich obětem. Když se pak na domácí půdě začne obracet karta v jejich neprospěch, rozhodne se hlavní hrdina své celoživotní útočiště opustit a kývne na tajemnou nabídku dvojice Bělorusů…

Jáchym Topol ve své nové knize otvírá závažné a stále aktuální téma – máme pohřbít tragickou minulost nebo raději zakonzervovat vzpomínky na ni jako výstrahu generacím příštím? Byť od konce druhé světové války uplynula již drahná doba, stigma holocaustu je stále otevřenou ranou na duši lidstva, která se zřejmě nikdy zcela nezahojí – ale která ze dvou zmíněných cest by nás mohla dovést alespoň ke zmírnění onoho palčivého bolu?

Autor na tyto otázky odpověď nenalézá (a ani nemůže), prostřednictvím svého příběhu a jeho postav však oživuje jejich význam a dokládá tak, že ani dnes si lidé nemohou dovolit je neklást. Jeho bezejmenný hrdina není plnohodnotnou postavou ve smyslu živoucího lidského typu – spíše jej lze označit za jakéhosi „muže bez vlastností“, ocitajícím se bez většího vlastního přičinění na místech, kde je zmiňovaná problematika pociťována nejpalčivěji. Hlavní protagonista novely, vyznačující se až nelidským klidem, ilustrovaným na celé řadě konkrétních případů (od přihlížení skonu vlastního otce, přes přijetí role katova pomocníka, až po chladné opuštění terezínského společenství), je více než pravým „hrdinou“ Topolova příběhu jeho komentátorem a čtenářovým průvodcem. Jeho působení v obou hlavních epizodách, terezínské i běloruské, je vedeno vcelku banálními pohnutkami, konkrétně touhou po dvojici žen, Sáře a Marušce. Volba tohoto typu hrdiny však odpovídá autorovu záměru, který z celé knihy zřetelně vystupuje – Chladnou zemí nemá být ani tak velkým, čtenáře pohlcujícím epickým vyprávěním, jako spíše polodokumentárním, fakty a statistikami překypujícím textem, zanechávajícím za sebou čtenáře poučeného a nad sděleným obsahem hloubajícího, čtenáře stojícího na začátku nového příběhu, v němž zůstávají znepokojivé otázky, ale kulisami se již stává samotný svět kolem nás – příběhu s koncem otevřeným stejně jako je i závěr Topolovy knihy.

Nová próza jednoho z nejčtenějších současných českých autorů zůstává i přes svou „výpovědní hodnotu“ dílem nadmíru čtivým, zručně napsaným, v němž nechybí barvité popisy, pamatující na všechny čtenářovy smysly, ani vypjaté scény. Topolem stvoření hrdinové jsou i přes jistou účelovou typizaci zajímavými postavami a jeho mnohdy úsečný styl psaní i dovedná tvorba dialogů přispívají k snadnému vtažení čtenáře do děje. Chladnou zemí tak snadno obstojí v dnešní české literární produkci a nadto je knihou společensky potřebnou.