Když příběhem je jazyk a forma
Po dvanáctileté odmlce od úspěšného románu Rok perel vydala Zuzana Brabcová svou teprve čtvrtou knihu. Stropy zachycují její zkušenosti z psychiatrické léčebny.
Po dvanáctileté odmlce od úspěšného románu Rok perel vydala Zuzana Brabcová (nar. 1959) svou teprve čtvrtou knihu. Stropy zachycují její zkušenosti z psychiatrické léčebny. V podstatě tak navazují na Rok perel tam, kde děj příběhu končil, byť pasáže z léčebny v knize předcházely dějově starší, ale pro román zásadní lince milostné. Ale zatímco v Roku perel byly scény z ústavu víceméně předehrou k dramatickému a naléhavému vyprávění o sžíravé lesbické lásce, která nakonec hlavní hrdinku dovedla právě na ono trudné místo, tentokrát se z prostředí psychiatrické léčebny děj v podstatě neodpoutá. Sledujeme osudy (opět mírně autobiografické hrdinky) Emy Černé, zralé rozvedené ženy s dospělou dcerou a lesbickou přítelkyní, která trpí blíže nespecifikovanou formou depresí a závislostí na lécích. Kvůli tomu se nedobrovolně ocitá v „Zahradě“, kde postupně projde několika různě přísnými stadii léčebného a životního režimu. Kniha končí jejím propuštěním, ale z textu nevyplývá, že by byla nějak vyléčená, což možná souvisí s tím, že o popis procesu léčby tu vůbec nejde. Kromě toho, že vypráví o osudech několika spolupacientek (Ema je v pavilonu léčby závislostí, takže tu má pestrou sbírku alkoholiček a narkomanek a také jednu pseudoduchovně založenou bulimičku), se totiž Brabcová snaží především o zachycení onoho stavu psychické nemoci, kdy se docela jasné vidění světa náhle a nečekaně prolíná s fantaskními vizemi a občasnými nekontrolovatelnými záchvaty. Kdo by tedy čekal strhující příběh, jaký Brabcová nabídla v Roku perel, bude nutně zklamán.
Což zároveň neznamená, že by Stropy nemohly být také strhující. Vyžadují ovšem specifický okruh čtenářů, jací se nacházejí spíše ve Francii než v Česku – tedy takových, kteří ocení autorčin styl a kompozici románu a nebude jim vadit, že silný, ba vůbec jakýkoliv ohraničený příběh ta kniha postrádá. A aby to Brabcová svým čtenářům ještě o něco ztížila, nejenže bez varování přechází z reality do snů a zpět, ale někdy vypráví v první, jindy ve třetí a někdy dokonce ve druhé osobě. Postupně se začne vyjevovat záměr této zdánlivé rozkolísanosti (třetí osoba nastupuje ve chvílích, kdy je Ema takzvaně „mimo“), ale i tak to bude pro méně zkušené čtenáře (či častěji spíše čtenářky) působit zmateně a – bláznivě. I jazyk knihy se proměňuje. V líčení reality je civilní a věcný, než jej prořízne nějaká vulgarita v dialogu pacientek, v popisu snů je dramatický a barvitý. Brabcová nešetří metaforami, jednou elegantně zdrženlivými, jindy naopak vypjatými až křiklavými. Naléhavost textu je tak silná, že i ty čtenáře, kteří preferují příběh (a počítá se k nim i autor této recenze), strhne k dočtení.
Stropy (název vyplývá z místa, kam k lůžku připoutaná hrdinka hledí a kde se obvykle začínají její halucinace) jsou jistě kniha s autoterapeutickou funkcí. Ale zároveň věrně a výmluvně přibližují stav psychické nemoci. Zuzana Brabcová je skvělá v přenesení zážitku těžce zkoušené psychiky i k těm, kterých se to nikdy netýkalo. Možná by její kniha dokonce mohla sloužit jako praktická příručka pro studenty psychiatrie. Osobně jsem se zatím nesetkal s literárním dílem, které by o to vědomě usilovalo a podařilo se mu to takto sugestivně.
článek vyšel v mírně zkrácené verzi v Hospodářských novinách 6.12.2012
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce Hospodářských novin
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.