Jakoby jaro: rozpačité a zbabělé, jako by se váhavě dotklo vzduchu a zas bojácně stáhlo dvě oči na stopkách. Jakoby slunce, a tak jdu, procházím se, kráčím jakoby blátem lesíka za motolským hřbitovem, cestami plnými psích hoven a plechovek od piva a větví, z nichž visí slizké kusy loje, a potkávám běžkyni, v legínách tlustý zadek a stehna, ta to fakt potřebuje, míjím dědka propichujícího bláto nordickými holemi, dvě slečny, každá přes rámě malého pekinéze místo kabelky, „A já mu jako by řekla“ — „To se z toho musel jakoby posrat!“ zasměje se druhá, a v autobusech a  v  metru a  v  davu na andělském kříži, všude všichni vplétají do promluv „jakoby“, jako by už nic nebylo doopravdy, jako by z každé vteřiny trčelo stero možností, bezpočet paralelních variant, ale neplatila žádná. A  nedivila bych se ani, kdybych teď potkala kupříkladu potápěče, potápěče plujícího na té cestě za motolským hřbitovem se šnorchlem delším než nejdelší anténa, se šnorchlem trčícím nad koruny stromů až do nebe, s nekonečnou dutinou pronikající do vesmíru a  spolu s  ním se zakřivující, až tamodtud vdechuje potápěč to, bez čeho je život nemyslitelný, ba vpravdě nemožný.

Přitiskla jsem obličej ke kůře a pak do ní obličej zabořila. Když jsem ho zas po chvíli odtrhla, nos, čelo a  levá tvář zůstala přilepená na borovici — marně jsem se pokoušela strhnout ji nehty.

Tak tedy jaro, tak tedy slunce, tak tedy až do smrti stromová tvář, vhodná tak leda k tomu, aby si z ní Alice vyřezala loďku.

Celý text ukázky v pdf