Izraelský spisovatel Meir Šalev ve své prvotině přivádí čtenáře do mošavu (zemědělské osady tvořené společně hospodařícími soukromými statky) v Jezreelském údolí, který založili otcové zakladatelé z druhé přistěhovalecké vlny. Příběhy, jež mají více verzí než účastníků, čtenáře provází Baruch, vnuk Jaakova Mirkina, jednoho z legendárních pionýrů. Ten spolu se svými přáteli- soudruhy mošav zakládal: vysušoval bažiny, bojoval s komáry, bydlel ve stanech a ženil se podle výsledků hlasování výboru.

Třetí generace obyvatel Jezreelského údolí už žije v cihlových domech, vlastní inkubátory pro čerstvě narozenou drůbež, má více peněz a méně ideálů. Pod asfaltem zkrocenými bažinami však stále přežívají hejna komárů z rodu Anopheles šířící smrtelnou malárii a půda vydává slabé omamující výpary přivádějící člověka postupně k šílenství. Snad právě kvůli těmto výparům obluzujícím mysl se můžeme v Jezreelském údolí setkat s pelikány, kteří se cestou do teplých krajin zastavují v údolí a předávají Jaakovovi milostné dopisy z Ruska, s kocourem Bulgakovem, který se z tvora s vytříbeným vkusem i vychováním mění v predátora, jenž jako jediný ze všech zvířat zabíjí pro potěšení a ne kvůli hladu, s mezkem-pionýrem, toho času na penzi, který si s oblibou čte v místním zpravodaji a dvakrát do roka se objevuje na místních slavnostech. Lidé z Jezreelského údolí nejsou zbožní židé s kipami na hlavách a modlitebními knihami v ruce: nosí khaki šortky, jejich pleť je ošlehaná větrem a vysušená sluncem, v ruce drží vidle a pušky. Vesnický učitel Pines v Bibli hledá jen lidská ponaučení a fakta o přírodě. „Biblisty, kazatele a kariéristy, kteří tam nacházeli politické významy a ponaučení, nemohl ani cítit. Jen lidské srdce a půda země izraelské svíjející se v mukách zůstaly stejné od těch dob až dodnes“ (s. 72).

Stařičký Pines, jehož mají všichni v mošavu v úctě (přestože jeho jméno zní v hebrejštině směšně a přes šílenství, které ho dostihlo spolu se stářím), vede své žáky k poznání přírody a ideálů otců zakladatelů. Střeží morálku ve vesnici a je citlivý na každé její ohrožení: v noci slyší oplzlé výkřiky z vodárenské věže, jež neslyší nikdo jiný, a také škodolibý smích hyeny, posměvačného záškodníka, který se potuluje po polích. Hyena, „neklidný posel ze světů rozkládajících se za pšeničnými poli a Modrou horou“, útočící nejen na těla, ale – stejně jako dantovské šelmy – na duši člověka, svádí zemědělce ze správné cesty:

„Útok hyeny míval velmi vážné následky. Některým pokousaným úplně převrátil pracovní řád. Na podzim seli vousatec a v létě prořezávali vinici. Jiní se úplně pomátli, začali pochybovat a všechno znevažovat, a dokonce přestávali obdělávat půdu – utíkali do města, umírali, emigrovali […]. Napadá hlavně děti, protože jejich světonázor ještě není dostatečně pevný.“ (s. 9)

Přes veškerou Pinesovu snahu vést děti k „životu naplněnému vírou a prací“ se pomyslné útoky hyeny stupňují, lidé utíkají do města, jedí čokoládu a „obklopují se všelijakými luxusy“ – a umírají. Pionýři-zakladatelé, kteří ve stanovách výboru pamatovali na „zdravou výživu těhotné soudružky a nákup polobotek pro pokladníka“, zapomněli, že jednou zestárnou a zemřou. „Když se zlaťáky vize a činu rozměnily na drobné mince aterosklerózy, šedého zákalu a bolestí kloubů, zůstali všichni ohromeně stát“ (s. 153).

Ideál návratu Židů k půdě izraelské, z tolika stran opěvovaný, se ve třetí generaci zemědělců proměnil v podivnou grotesku „Hřbitova pionýrů“, kde se nechávají pohřbít nejen místní zakladatelé, ale také bohatí Židé z Ameriky, ztělesňující výsostně individualistický a prostopášný životní postoj, přilétající v okázalých rakvích – a s pytli peněz. Ideály pionýrů opadávají spolu s jejich vlasy a zuby, snad právě proto je chuť románu tragikomická, sladko-hořká, plná symbolů:

„Dědeček měl takový zvyk, že si nechal rozkousnutou olivu v ústech, napil se čaje a opatrně si uhryzl z kostičky cukru, kterou měl schovanou v dlani. Tahle směsice hořkého a sladkého mu lahodila: ,Čaj a olivy, Rusko a Izrael‘“ (s. 16–17).

Sjednocujícím článkem všech Baruchových příběhů je ještě jedna věc: láska. Mnohotvárná ve své lahodné chuti „sladkého a hořkého“. Dědečkova láska k Šulamit, která mu po hejnu pelikánů posílá desítky let milostné dopisy z Ruska; Efraimova láska k plemennému býku Jeanu Valjeanovi, jehož vzal na ramena a jednoho dne jen s ním nadobro odešel z vesnice; Libersonova láska k jeho ženě Faně, kterou neustále překvapoval důmyslně ukrytými milostnými vzkazy; láska starého Pinese ke svým žákům, které nazýval zemědělským slovníkem „něžné, křehké sazeničky, které vesnice zasévá do své půdy“, a nikdy jim neříkal třída, ale „ročník“.

Šalevův Ruský román (jenž si pohrává s dvojznačností slova román, které neznamená jen literární žánr, ale také milostný příběh) bývá často díky své barevnosti a smyslnosti přirovnáván k obrazům Marca Chagalla (snad také pod vlivem snové ilustrace Moniky Zemánkové na obálce českého vydání Šalevova literárního debutu) a k magicko-realistickým dílům Márquezovým. A také sám Šalev zmiňuje na stránkách svého románu démonického kocoura Bulgakova. Na druhou stranu se však musíme ptát – jak jinak psát o Jezreelském údolí, nad kterým se na podzim prolétají hejna poštovních pelikánů, osli zakladatelé pronášejí slavností řeči, lidé mluví na zvířata, která jim občas odpovídají? Mnohé „magické“ záhady románu se v toku vyprávění samy vysvětlí, ta nejdůležitější však zůstanou svým čtenářům skryta. Šalevův román je jako dřevěný dům – jeden z posledních, který v mošavu zbyl. Žije v něm vypravěč Baruch se svým dědečkem sadařem: „Dřevěný dům se hýbe a mění, potí se a dýchá. Každému, kdo jím prochází, vrže pod nohama trochu jinak“ (s. 12).