Hlavní hrdinka, Jaara Kormanová, žije v poklidném manželství s Jonim, který jí slíbil, že ji bude vždycky milovat. Do cesty jí ale přichází Arje Even, otcův přítel z mládí, starý muž, jehož snědé tělo a temná duše jí od onoho setkání nedovolí, aby myslela na cokoli jiného. Arje se stává pánem nad jejím životem, aniž by o to nějak zvlášť stál. Tento sobecký samolibý tyran vnáší do Jaařina života něco, čeho už se není schopna a ani nechce vzdát, přestože ví, jak hluboko ji to stahuje: podvádí Joniho, svého manžela s tváří ovečky, a přestává chodit na fakultu, ačkoli ví, že o asistentské místo, o něž usiluje, je velký zájem. Jaara nemůže říct přesně, co vlastně na Arjem miluje. Její milostný život je láska i nenávist, směřující v podobě neovládané touhy k neurčitému cíli.

„Šla jsem a myslela na to, jak cestu tam nesnáším, nenávidím každou značku, každý semafor, každý obchod, všechny ty, kdo jsou svědky mého ponížení, mé pitomé tvrdohlavosti, nejvíc ze všeho nenávidím ten dům, z něhož se mi rozbuší srdce a tváře mi zrudnou ještě dřív, než dojdu k jeho dveřím, ke keřům, které ho zakrývají, a včelám, které se v nich schovávají, ten dům má hodně co skrývat. měl by se stydět, zasloužil by si leda tak pořádné zemětřesení, nenávidím tmavé těžké dveře s měšťáckou cedulkou Even (...)“ (s. 110).

Záplavou přirovnání, zpracovávajících proudy dojmů a asociací, minimalisticky členěným textem, jako by chtěla Jaara smýt a odplavit ze svého příběhu všechen špinavý a hříšný nános. Její život je totiž najednou plný provinění a slabostí: cizoložství a žádostivosti, krádeží, lží, závisti a žárlivosti, kletby, sobectví a pomstychtivosti. Tím vším se Jaara prodírá jen proto, aby získala lásku či pouhou pozornost postaršího muže, který jí uniká.

V románu Milostný život však nejde jen o intimní život Jaary Kormanové, nejde o trojúhelník mezi Jaarou, jejím manželem a Arje Evenem; spolu s hrdinkou postupně objevujeme i utajené příběhy milostných vztahů Arjeho a Jaařiny matky, Arjeho a jeho umírající ženy Josephine, možné i nemožné vztahy chudáka Joniho a další zápletky v životech lidí, se kterými se Jaara potkává a do nichž vstupuje. Patrná je navíc souvislost všech těchto osudů s legendami o zničení Chrámu, jež vyprávějí o nejrůznějších lidských proviněních, kvůli kterým jeruzalémská svatyně zanikla. Jaara v nich hledá nejenom téma své diplomové práce, ale tuší v nich i souvislost s vlastním životem. V závěru knihy objevuje nové možné čtení oněch legend, čtení, které nečekaně ospravedlňuje jedny a obviňuje jiné; Jaara chce číst poctivě a kriticky, chce jít pod povrch, ale skeptický přístup vedoucího katedry smysl jejího snažení znovu zpochybňuje.

Šalevová zvolila jako základní textovou jednotku odstavec, kterým dokáže uspořádat pocity a myšlenky, jež bezprostředně působí na hrdinčinu mysl v jediném okamžiku, a který tak usměrňuje přirozeně chaotický tok příběhu. Jaařino vyprávění tak do dlouhých souvětí pojímá i promluvy jiných postav a mísí je s vnitřním monologem.

„Ale já ještě sama nevím, kdo jsem, řekla jsem, ráno jsem odvážná a večer mám strach, ráno chci roztrhat svět na kusy a večer chci chlapa, který by mě chránil, a on řekl, tak si najdi chlapa, který bude ochotný večer tě chránit a ráno tě propustit, pamatuj si, že všechno je možný, svět je daleko otevřenější, než si myslíš, je to jedna velká brána, věř mi, ale mě ten jeho styl namíchnul, mluvil jako majitel stavební firmy, sebejistě a neomaleně, tuhle stěnu zbourejte, koupelnu přesuňte sem, jako by hovořil o kamenech, a ne o té složité chatrné a křehké látce, z níž je vytvořená duše“ (s. 201).

Text románu lze chápat jako lyrický, feministicky laděný, psychologický či lehce pornografický, lze jej číst vícekrát a pokaždé jinak: Jaara před námi sice naprosto nic neskrývá, ale porozumění nám nijak neulehčuje, spíš se nás snaží zatáhnout do laviny, ve které se sama ocitla.

Biblické pasáže se v Milostném životě prolínají s obhroublými promluvami Jaařina milence, hrdinčiny samomluvy s realistickými rozhovory, smutku smrti s bezstarostností života, nesnesitelného napětí s rezignující únavou, otupělosti stáří s bezradnou naivitou mládí. Naděje na vyřešení je vždy znovu zklamána; příběh v jakési sinusoidě graduje hned na několika místech a jako takový poslední stránkou nekončí.