Chýlilo se k večeru. Zoologická zahrada měla už zavřeno. Motocykl zastavil u brány a mládeneček z něj sesedl. Poděkoval veliteli a domluvil se s ním, kdy ho má vyzvednout. Pak vylezl na zeď zahrady a spustil se na druhou stranu. Dívka, jak dobře věděl, bude v holubníku. Doufal, že tam bude sama. Kolem dokola řvala a hlučela zvířata, projevovala se zvuky stejně jako každý večer v zoologické zahradě, mručením a vytím a štěbetáním a hučením. V zahradě vládl i smutek, jako každý večer ve všech zoologických. Mládeneček utíkal mezi klecemi, cítil na sobě zvědavé pohledy uvězněných – plné naděje –, ale vyvaroval se, aby jim pohled opětoval. Ve skladu vedle holubníku se svítilo. Dívka tam pracovala, rovnala tašky, lístky a léky. Zaslechla jeho kroky, otočila se čelem vzad a vydala radostný výkřik. Objali se.

„Opatrně. Mám v kapse holubici.“

Strčila ruku do kapsy pláště a vzala ji do dlaně.

„Ta je pro mě?“

„Je pro mě,“ řekl mládeneček. „Abys mi poslala další dopis.“

Dívka označkovala holubičí nohu provázkem a položila ji do krabice stojící na straně. „Mám takovou radost, že jsi přišel. Kolik máš času?“

„Hodinu.“

„Jenom hodinu?“

„Zítra jedeme s konvojem do Jeruzaléma,“ řekl jí, „a já budu s vojáky. Dostal jsem také větrovku, jako mají oni, podívej… amerického seržanta ze světové války,“ několikrát se otočil na místě a zasmál se.

„Pěkné,“ řekla, „a já dostala služební hubertus. A co? Také revolver mi dali, byla jsem na střelnici a procestovala celý jih ve vojenském voze.

„A holubici, kterou jsi mi odtamtud poslala, jsi poslala jako z Tel Avivu.“

„Nechtěla jsem, abys měl obavy.“

„Šimon mi říkal, že ses stavovala i u něj.“

„I od něj jsem brala holuby, poslali mě je rozvážet do kibuců.“

„A jaké to bylo?“

„Bylo to zajímavé. Strašidelné. Smutné. Plno naděje i zoufalství. Viděla jsem tam vojáky, jak píšou domů, a pomyslela jsem si: Jak je dobře, že jsi zůstal s holuby v holubníku. Proč tě najednou posílají s konvojem? Vždyť ani neumíš střílet.“

„Trochu ano, ale nepotřebuju to. Mám kolem sebe dost lidí, kteří to umí. A přestaň si dělat starosti. Nebudu bojovat. Budu vzadu s holuby na zádech.“

„To není pravda. Jsi jako spojka, musíš jít vedle velitele v čele.“

A už setřela slzu hněvu, zrudla, políbila ho a odtáhla se od něj: „Takže jsi mi přišel říct ahoj?“

Přišel jsem, abych tě viděl, dotýkal se tě, povídal si s tebou a také abych ti řekl ahoj. Měli jsme hodinu, ale protože se se mnou hádáš, zbylo nám už jen padesát dva minut.“

Znovu se k němu přitulila, přitiskla svá prsa na jeho tělo, k jeho bedrům, našla místečko mezi svými stehny, cítila teplo vlastního těla. Uchopila jej skrze kalhoty. Vzdychl, poodstoupil a roztáhl nad sebou větrovku. Dívka ho objala a usmála se na něj zblízka a s očima doširoka otevřenýma.

„Pohlaď mě,“ řekl mládeneček, „dotýkej se mě a řekni to, co vždycky říkáš: Teď se mě takhle dotkni ty.“

Vešli do holubníku, už vsedě rozvazoval tkaničky u bot a dívka ho začala líbat do důlku na krku, mezi dva svaly svažující se na záda, její polibky byly horké, dlouhé a oslabující.

„Nesnáším tyhle opice,“ řekla. „Podívej se na ně, zírají na nás jako nějací chuligáni na pláži.“

Rozvázala uzly na záclonách a holubi najednou spustili povyk. Dohromady roztáhli vojenskou deku, lehli si a dlouze se políbili. Opřel si bradu o křivku její šíje a řekl jí: „Tohle jsi ty. Tvé prsty jsou jako kalich tulipánu, cítím, že jsi to ty.“

Na chvilku jej nechala, vsunula ruku do úst a vypustila slinu na půlměsíc tvořený bříšky prstů, pak se mu opět začala věnovat a pevně jej uchopila.

„A teď?“

„Jako bříško ještěrky.“

„A teď?“

Vzdychl. „Jako sametová pečeť.“

„Teď se mě takhle dotkni ty,“ řekla dívka.

Vklouzl prsty mezi její stehna a ona se celá sevřela, napnula a pak povolila. Její vůně vyplnila prostor.

„Pojď, budeme se milovat,“ povídá ona. „Už to konečně uděláme. Dávno nejsme děti. Jsme lidé, kteří rozvážejí poštovní holuby na frontu a jdou do boje.“

„Až se vrátím z války,“ řekl.

„Kamarádi na jihu,“ pokračovala, „mi dali dopisy, co napsali, dívala jsem se na ně a myslela jsem si: Kdo z nich se vrátí domů? Kdo přivede na svět děti a kdo ne?“

„My ano.“

„Pojď lásko, budeme se milovat,“ řekla, „uděláme si miminko už teď.“

„Já se teď bojím.“

„Čeho? Toho, co řeknou?“

„Ale ne…“

„Tak čeho?“

„Že když se budeme milovat, tak se nevrátím.“

„Nemluv nesmysly.“

„Takovéhle věci se stávají.“

Odtáhla se od něj, položila se na záda a lapala po dechu. „Chci se svléknout a zůstat nahá. Chci, abys to udělal i ty.“

Vysvlékli se do naha a natáhli se na deku.

„Obejmi mě, lásko,“ řekla. Odkud se sem vkradla tahle tíseň? A smutek do jejího srdce?

„Až se vrátím z války,“ objal ji, „uděláme to, až se vrátím. Aby bylo proč zůstat naživu a neumřít.“

Po krátkém odmlčení a šmátrání prsty řekl: „Abychom spolu byli poprvé, až už se budu vracet, ne když odcházím. Doma, v posteli s čistým povlečením, a ne na podlaze holubníku. Vydrželi jsme to tak dlouho, tak počkáme ještě chvilku.“