Nedlouho poté, co nakladatelství Garamond vydalo český překlad Ruského románu Meira Šaleva z prostředí izraelského mošavu v době budování nového státu navzdory zimnímu blátu a letním prachovým bouřím, došlo i na titul Moje ruská babička a její americký vysavač téhož autora. Obě knihy tvoří dohromady pozoruhodný celek díky tomu, že na podobnou tematiku nabízejí různý, respektive různě zpracovaný pohled.

Zatímco Ruský román je čistokrevná fikce sršící rozkoší z barvitého vyprávění, pro Moji ruskou babičku by se nejspíš hodilo označení autofikce. Vypravěčem je sám spisovatel Meir Šalev, najdeme zde odkazy na Ruský román, v nichž vysvětluje, odkud čerpal inspiraci pro jeho témata či postavy, s jakými reakcemi se setkal po jeho vydání apod. V próze vystupují skutečné postavy z jeho rodiny (text je doprovázen fotografiemi), mezi nimiž dominuje babička Toňa, která se vyznačuje zejména chorobnou posedlostí čistotou a pořádkem: omotává kliky hadrem, aby se neohmataly, nedovoluje používat koupelnu, aby se nezašpinila… Z této obsese, která je babiččiným svérázným projevem budovatelského étosu prvních osadníků, jejichž údělem a svatou povinností je do úpadu pracovat, svírat v rukou pluh nebo zbraň, pramení také zápletka ústředního konfliktu mezi babičkou a jejím americkým vysavačem.

Vysavač, obrovský americký sweeper od firmy General Electric, pošle babičce do mošavu jistý vzdálený příbuzný, aby snad trochu vykoupil své špatné svědomí, protože místo aby se svým lidem budoval zaslíbenou zemi, dělá v Americe byznys. Babička, nejdříve vysavačem nadšená, ho nakonec rozhořčeně odsoudí a deponuje v jedné z nepřístupných komor. Tak učiní poté, co zjistí, že prach a špína se neztrácí, ale zůstává uprostřed stroje, a tedy uvnitř v domě. Na tento velmi prostý děj autor navléká řadu dalších vzpomínkově laděných, povětšinou s jistým pamětnicky laskavým humorem podaných mikropříběhů ze svého dětství a mládí, které se skládají v jakousi rodinnou kroniku. Zachycuje i vyprávění svých rodičů a dalších osadníků a smířlivě konstatuje, že „lidská paměť se probouzí a usíná, podle své vůle zatemňuje, nebo naopak ostří naše činy a zveličuje nebo umenšuje jejich význam, vyzdvihuje je nebo ponižuje podle toho, jak se jí zachce“ (str. 152).

Právě pohrávání si s hranicí mezi aktuálním a fikčním světem, resp. s její oboustrannou prostupností, je podstatou výpovědi Šalevovy prózy. Uvozující věta „totiž to bylo tak“, kterou se v rodině zahajuje vyprávění z minulosti, má v této svérázné slovesnosti stejnou funkci jako starozákonní stereotypní uvozující formule, jimiž určitý text signalizuje svou autoritu: čteme-li „toto praví Hospodin“, je jasné, že máme před sebou text prorockého charakteru, a tedy i vodítko, jak ho číst, avšak stejně důležitou instrukci, jak ho nečíst. Příběhy, které se vyprávějí v Šalevově knize, mají – podobně jako ty starozákonní – velmi volný vztah k objektivním pravdám, jenže očekávat od nich objektivní pravdu znamená minout se s jejich skutečným významem, jímž je sloužit jako prvek soudržnosti lidské pospolitosti. Že každý příběh má několik verzí, takže skutečnosti se už nelze dopátrat? Že se věci nemohly takhle odehrát, protože příběh neodpovídá historické realitě, nebo dokonce obsahuje nadpřirozené prvky odporující zákonitostem našeho světa? No a?

A totéž vlastně platí u Šaleva i na úrovni metanarace, na úrovni rámujícího příběhu, který vypráví on sám. Vysavač po babiččině pohřbu mizí beze stopy, jako by se stal živou bytostí a sám, z vlastní vůle z rodiny odešel neznámo kam. Tak autor nakonec zpochybňuje i celou svou vzpomínkouvou knihu, svá vlastní slova, ale dělá to právě ve výše naznačeném smyslu: Cožpak to všechno, co se vypráví o babičce a jejím vysavači, je pouhý výmysl? Ale… není to jedno?