Jussi Adler-Olsen, uznávaný dánský autor série kriminálních románů o oddělení Q, přijel do Prahy v době, kdy jeho kolegové vyhlašovali na festivalu v Cannes představitele hlavní role filmové verze románů. On ale raději v pražském knižním domě Luxor uvedl svůj druhý román o oddělení Q – Zabijáci, přivítal se se svými obdivovateli a podepsal desítky knih. Z jeho uhrančivého pohledu vyzařoval klid a vstřícnost. Při následném interview se rozpovídal o svém dětství, studiu, tvorbě, cestování a vášních.

Markéta Cmíralová: Česky nedávno vyšel váš druhý román o oddělení Q – Zabijáci. V Ženě v kleci i v Zabijácích hrají hlavní roli postavy se sadistickými sklony a poruchami. Vy jste vyrůstal jako syn psychiatra a hodně času jste v dětství a mládí strávil v nemocničním prostředí.Jak to ovlivnilo vaši tvorbu?
Jussi Adler-Olsen: Především to ovlivnilo mou osobnost a hodnoty. Myslím, že jsem se hlavně naučil být empatický. Cítit s lidmi a pacienty a nesledovat, jestli jsou zvláštní a čím jsou jiní. Empatie může být ovšem i velkou přítěží, obzvlášť proto, že jsem v lidech v nemocnici poznal to dobré i to zlé. Empatie a dobro, potažmo zlo spolu mohou trochu kolidovat. Ale s lidmi cítím pořád, bez ohledu na to, co provedli. To je pro mě vlastně velký problém.

Markéta Cmíralová: Jak to, máte na mysli nějaký konkrétní případ?
Jussi Adler-Olsen: Vezměte si například takového člověka, jako je Anders Breivik. Kdo s ním cítí? Já vlastně docela ano. Ten chlap je naprosto zničený člověk. Je všemi možnými způsoby otupělý. Já si vlastně ani nemyslím, že by to byl psychopat. Spíš že je tak cituprázdný, že se nedokáže vžít do situací a života jiných lidí. Jak se to mohlo stát? Brečel bych nad tím, že se z něj stal takový ďábel. Ale to, co udělal, nechápu, to je něco jiného. Empatie a porozumění jsou dvě naprosto odlišné věci, to je jasné.
Myslím, že mi výchova dala ještě jednu věc, a to velkou odvahu jít za nějakým člověkem a vlastně se nebát vůbec žádné situace, kde budou další lidé, bez rozdílu, jestli to budete vy nebo dánská královna, Brad Pitt, prostě kdokoli.

Markéta Cmíralová: Ale nesouvisí to i s rovnoprávností v Dánsku a s tím, že si v Dánsku všichni tykají a že vlastně neexistují autority? V tom je mezi Čechy a Dány velký rozdíl.
Jussi Adler-Olsen: Ano, ale nemyslím si, že by Češi kladli takový důraz na autority jako jiné země. Češi byli vždycky revoluční národ. My Čechy za to, co v nedávné historii udělali, obdivujeme. Češi vědí, kdy mají protestovat. Češi mají hierarchii, kterou dodržují i v poklidném životě. To je možná to, proč je z nich trochu cítit odstup. Nejste ale ani tak formální jako tolik jiných národů. Ale je pravda, že Dánové nijak zvlášť formální nejsou. Přišli jsme na to, že to v naší zemi celkem k ničemu není, klanět se před jinými lidmi a bát se jich. Na druhou stranu nás to také zaslepuje. Pokud si nebudeme všímat, kolik moci nějaký člověk má, pak se může stát, že nám proklouzne, že se svou mocí nakládá špatně. A to je zrovna teď v Dánsku problém. Myslím, že pokud k moci přijdou lidé, kteří považují za plus starat se jen o své věci, pak zapomínáme na pospolitost. A tak to bylo v posledních deseti letech. V určitém období jsme měli v Dánsku politiky, kteří měli za to, že jsou našimi pány, a ne naši služebníci. A takhle to v demokracii nejde. Oni nám musí sloužit.

Markéta Cmíralová: Píšete o lidech, kteří bydlejí vedle nás a působí zcela normálně, jako třeba Anders Breivik. Ale později se ukáže, že jsou psychicky narušení. Hledáte u lidí ty temné stránky?
Jussi Adler-Olsen: Vždycky mě překvapí, když se mě lidi zeptají: „Nemyslíte si, že to, co píšete, je trochu přehnané? To se přece ve skutečnosti nemůže stát.“ To byl komentář k příběhu o Merete Lynggaardové. A pak přišla Natascha Kampuschová. A například svou druhou knihu A děkovala bohům, ve které naletí letadlo do mrakodrapu, jsem napsal celý rok před jedenáctým zářím.

Markéta Cmíralová: Vážně? Nemáte strach, že někomu můžou vaše knihy posloužit jako inspirace k takovým činům?
Jussi Adler-Olsen: Ne, to si nemyslím. Moje knihy nejsou manuál, jak se dá provést zločin. Je mnoho věcí, o kterých vím, že psát nesmím. Například vím, jak unést letadlo jako nic. Vím, jaké věci nelze vidět v detektoru. A o tom taky nepíšu. To by bylo hloupé. Ale sleduji zeitgeist, tedy duši doby, takže vím, že se tohle prostě může stát. A i novináři říkají, že jsou mé příběhy přehnané. A pak se to stane. Protože svět je špatný a skutečnost je horší než v knihách.

Markéta Cmíralová: Snažíte se tedy lidi poučit?
Jussi Adler-Olsen: To slovo nemám rád, ale chápu, na co se ptáte. Je dost možné, že se o to snažím, ale nikdy bych to nepřiznal (smích). Poučovat lidi, to je jako vztyčovat nad někým ukazováček, já to ale dělám bez ukazováčku.

Markéta Cmíralová: Možná se snažíte lidi přimět k tomu, aby se více zamýšleli nad tím, co dělají… Ano, a nad tím, co čtou.
Jussi Adler-Olsen: Pokaždé když dojde na nějakou ekonomickou krizi, tak si říkám: Vážně? Tím chci říct: Samozřejmě, že si nemůžeme půjčovat peníze do nekonečna. Samozřejmě si nemůžeme půjčovat peníze, aniž bychom občas nezaplatili nějakou splátku. Samozřejmě prostě nejde investovat do akcií například Facebooku, které nemají žádnou hodnotu. Ale takový Skype, který vytvořil Dán Janus Friis, je přece světová revoluce. Můžete s kýmkoli na světě mluvit zdarma, kdykoli, ale Facebook ne, stejně dobře to mohl být Twitter nebo něco úplně jiného, proto si myslím, že nemá zcela smysl investovat do akcií Facebooku, který za patnáct let už nemusí mít žádnou hodnotu.

Markéta Cmíralová: Facebook byl první…
Jussi Adler-Olsen: Byl první, ale ne poslední. Neříkám, neinvestujte do Facebooku, říkám, buďte obezřetní.

Missing voice
Markéta Cmíralová: Vy jste studoval řadu oborů, medicínu, filmovou vědu, společenské vědy, čím jste vlastně původně chtěl být? A co jste vlastně dělal? Co byl váš sen?
Jussi Adler-Olsen: Když jsem začal studovat medicínu, zjistil jsem, že jsem v lékařském prostředí žil vlastně celý život. A stejně tak si třeba dítě učitele ve škole si myslí, že se taky stane učitelem. Ale já si později uvědomil, že je to pro mě příliš úzké zaměření. Musel jsem začít dělat něco jiného. A stejně se mi nelíbila ta lékařská hierarchie. Už to není tak hrozné, jako to bylo, ale stejně se mi nelíbí tahle „kolegialita“, kdy se člověk s úsměvem podřizuje výše postavenému lékaři. Ale vždyť jde přece o zdraví! A tady není podstatné, jak vysoké postavení zaujímáte, ale o to, kolik toho máte v hlavě. A kam až jste dospěla ve svém výzkumu. A tohle podle mě kolidovalo celou dobu s mými nadřízenými lékaři, a to mě tedy nebavilo.

Markéta Cmíralová: Tak jste začal studovat společenské vědy…
Jussi Adler-Olsen: Protože zbožňuju politiku a současné dějiny. Ale nechtěl jsem to dostudovat, chtěl jsem si udělat jen zkoušky do bakaláře. A pak jsem hodlal začít se studiem toho, co jsem vážně chtěl dělat – a to byl film. A to, že jsem začal studovat film, způsobila vlastně jedna jediná kniha. Je to ta nejdůležitější kniha, kterou jsem v životě četl, napsal ji dánský autor Niels Jensen: Umění filmu. U něj je naprosto zásadní jeho interpretace výseků ze života, díváte se do množství situací a analyzujete to, co vidíte v kontextu toho, co se právě děje. O téhle interakci, kterou můžete zažít i v publiku při debatě, jsem se tedy dozvěděl z jeho knihy. A znalost toho, co dokážou obrazy a střih od nejmenších událostí v životě, jak se to všechno navzájem podpírá, to ze mě, myslím, ve skutečnosti udělalo spisovatele. Než jsem s filmem začal, zhlédl jsem tisíce filmů a studium pak šlo jak na drátkách. Ve skutečnosti jsem za dva a půl roku zvládl studium, které bylo pětileté.

Markéta Cmíralová: Film je vlastně dost konkrétní, ukazuje všechno. Ale vy v knihách o oddělení Q fyzické násilí tak detailně a konkrétně nepopisujete.
Jussi Adler-Olsen: To jsem rád, že to říkáte. Je to proto, že používám filmové prostředky, pokud si přiblížíte zoomem maličký detail, třeba vrásku úsměvu, řekne vám to všechno. To, k čemu se ve filmu přibližujete nejvíc, a způsob, jak pak film stříháte, podporuje fantazii. Takže je správně, že říkáte, že mé knihy jsou a zároveň nejsou dost konkrétní. Obzvlášť české filmy – které já miluju, viděl jsem snad všechno, co bylo natočeno mezi lety 1964 a 1972 – jsou fantastické. Třeba Ostře sledované vlaky nebo Hoří, má panenko, první film Miloše Formana. Tyhle filmy, ale i italské neorealistické filmy pro mě znamenaly opravdu hodně. Ale byly to vždy zlomky, které ukazovaly obrazovou kompozici a malý náznak, slzička, která zničehonic ukane. Říkal jsem si, že takhle by se měly psát knihy.

Markéta Cmíralová: Takže si vlastně myslíte, že by si čtenář měl sám vytvářet obraz? Všechno se to tedy odehrává jen ve fantazii čtenáře?
Jussi Adler-Olsen: Ano, o to jde. Já tomu říkám „missing voice“. Znám to z hudby, které se věnuji opravdu hodně.
Tenhle chybějící hlas je například v různých Mozartových dílech, kdy si najednou začnete k hudbě pobrukovat, ale možná zcela jiný hlas. Takže jste uvnitř hudby, dotváříte ji a to je prostě nádherný zážitek. Ale když si poslechnete Beethovena, které ho mám taky moc rád, tam je toho prostě až moc, po hodinové skladbě si pořádně oddechnete. A podobně je to i s dobrými obrazy, kdy si sama budete chtít něco domalovat, dotvořit. Dokážu stejného efektu docílit v knize, aniž by na to čtenář přišel? Spousta lidí mi říká, že jsou moje knihy násilné a příliš detailní, to nerad slyším, protože to není pravda. A spousta z nich jsou dobří, přemýšliví čtenáři.

Markéta Cmíralová: Je tohle také důvod, proč čtenář nahlíží příběh z mnoha různých úhlů pohledu, a je tím pádem vždy o krok napřed před komisařem Carlem Mørckem?
Jussi Adler-Olsen: Ano, rozhodně. Ale taky chci, aby čtenář něco cítil, a jsme zpátky u té empatie. Obzvlášť u třetího dílu, Vzkaz v lahvi. Tam toho využívám opravdu hodně, protože hlavní postava je skutečně hodně nesympatická, nikdo ji nemá moc rád. Vy jste se ptala na úhel pohledu, perspektivu. John Grisham skáče z jedné hlavy do druhé pořád. A to znamená, že nemůžete vyprávět tajemství. To nejde. Tajemství postav spočívá v perspektivě. Moje postavy jsou dvojdimenzionální a trojdimenzionální, Carl Mørck je trojdimenzionální. Jste u něj v hlavě, nevíte všechno, ale tušíte, co by si tak asi mohl myslet. Proto je také důležité, aby věci odsouval stranou, aby se nedostaly k čtenářovu vědomí. Ale i na to dojde. Merete Lynggaardová je velice trojdimenzionální. Víme, co si myslí, víme, kde je. Ale Asad je dvojdimenzionální, skrývá toho totiž opravdu hodně. Dostat se do jeho hlavy by bylo nebezpečné, k čemuž se dostaneme v šesté nebo sedmé knize.

Markéta Cmíralová: Takže Asad má tedy hodně tajemství.
Jussi Adler-Olsen: To tedy ano, ale to má i Carl. A Rose, která vystupuje od druhého dílu, jich má taky spoustu.
Čtenář samozřejmě musí něco tušit a žít příběhem, říci si, s tím Asadem něco nehraje. Určitě zažil něco strašného a taky něco strašného udělal. Tím jsme si jistí. Ale je to, co si čtenář myslí, správně? Ne. Čtenář ho zatím nemůže znát, ten příběh je příliš komplexní a příliš dlouhý. A Rose, ta se projeví obzvlášť ve trojce. To je příběh, který jsem napsal jako první. Mám promyšlený příběh Rose, Asada i Carla po celých deset dílů. Ale nemám hotové všechny případy. A to je taky to, co mě na tom baví. Ta souvislost. To, co se dozvíme v jednom díle, se dořeší až v příštím. J. K. Rowlingová takhle psala knihy pro děti, Harryho Pottera. Tak proč nepropojovat knihy pro dospělé?

Markéta Cmíralová: Příběhy o oddělení Q se dočkají nové mediální podoby. Vy se intenzivně zajímáte o komiks, napsal jste obrovský lexikon komiksu, Komiklex, který je dodnes jedinečným a nepřekonaným dílem ve svém oboru. A mě by zajímalo, jestli si dokážete představit, že by se příběhy vašich knih převedly do komiksu? Že by se z Carla Mørcka stala komiksová postavička?
Jussi Adler-Olsen: Dobrá otázka. Na to se mě ptali, dostal jsem takovou nabídku.

Markéta Cmíralová: Vážně? To jsem nevěděla.
Jussi Adler-Olsen: Dostal jsem nabídku z několika různých stran. Víte co, to bych si uměl představit docela dobře. Ano, ale až budu hotov.

Markéta Cmíralová: Až bude všech deset knih na stole…?
Jussi Adler-Olsen: Ano, až získám trochu odstup. Nerad bych se nechal ovlivnit jinými médii, dokud ještě příběh píšu. A proto je možná trochu hloupé, že jsem souhlasil se zfilmováním. Dokud to nemám hotové. Je to hloupé. Ale udělal jsem to ze dvou důvodů. Za prvé znám opravdu moc dobře producenta a chtěl jsem vyjít vstříc jemu i filmové společnosti Zentropa, která dělá filmy Larse von Triera. Měli období, kdy na tom byli vážně mizerně. A tohle by je mohlo trochu pozvednout. A ten druhý důvod byl, že jsem byl polichocen. Že někdo chce zfilmovat moje knihy, je přece nádherné! Ale je v tom riziko, že mě filmy ovlivní. Scénář nepíšu já, takže jej nemůžu ani příliš ovlivnit. Nemám na to čas… Navíc o filmech vím o pravdu hodně. Já ty filmy nechci vidět, dokud píšu další příběhy.

Markéta Cmíralová: Rozhodoval jste o výběru herců?
Jussi Adler-Olsen: V Dánsku máme takový malý problém, že nemáme žádného Carla Mørcka. Já jsem jich pár vytipovaných měl, ale byli moc staří. Takže jsme udělali pravý opak, vybrali jsme někoho, kdo je vlastně příliš mladý. A je perfektní. Není to úplně Carl Mørck, ale to ani nejde. Každý čtenář si ho představuje jinak. A tak to má být. A ten, koho jsme vybrali, má to, co má mít. Je odpuzující a zároveň přitažlivý.

Markéta Cmíralová: Dělal jste filmovou hudbu k animovanému filmu Valhalla z roku 1986. Přemýšlel jste, že byste dělal hudbu ke svým filmům?
Jussi Adler-Olsen: Ano, přesně to jsem si říkal. Zařídil jsem si dokonce malé nahrávací studio, kde bych mohl nahrát jednotlivé nástroje. Jenže pak začal čas letět a já nic nenapsal, jen jsem cestoval, takže mi na to nezbyl čas. Asi by mě to ale dost bavilo.

Markéta Cmíralová: Třeba budete mít chuť udělat hudbu k druhému filmu?
Jussi Adler-Olsen: Ovšem pokud bude hudba k prvnímu dobře pasovat, pak k tomu není důvod. Chuť ale mám. Hudba je pro mě to nejdůležitější. Důležitější než cokoli jiného. Můj táta dělal v životě spoustu věcí. Jako starého muže s pěti profesorskými tituly jsem se ho jednou zeptal: „Co bys dělal, v příštím životě, kdyby sis mohl vybrat jen jeden obor?“ A táta odpověděl, a vůbec o tom nepochyboval, že by chtěl být muzikant. A to je fantastické. Myslím, že i já bych chtěl být v příštím životě muzikant. Dříve jsem dělal hudbu opravdu hodně, ale pak to skončilo.

Markéta Cmíralová: Proč? Hrál jste přeci v různých skupinách…
Jussi Adler-Olsen: Já vážně nevím. Anebo ano, vím to velice dobře. Přestal jsem hrát rock, protože to prostředí bylo moc drsné. V roce sedmdesát, kdy jsem skončil, bylo v tomhle prostředí spousta drog. A já viděl, jak to mé kolegy zabíjí.

Nohy na stole
Markéta Cmíralová: V Česku jste proslul svými romány o oddělení Q. Inspiroval jste se skutečnými událostmi nebo osobami?
Jussi Adler-Olsen: Ano, Kimmie ze Zabijáků je inspirována skutečnou postavou. Odrážejí se v ní dvě ženy. Jedna, bezdomovkyně, která se každou zimu chodívala ohřát do mého obchůdku s komiksy Pegasus a třetí rok objala kolegu, který se jí nejvíce štítil. Pak už nepřišla nikdy. Vidím ji před sebou. Byla nádherná, ačkoli naprosto zničená. Ovšem vyzařovalo z ní něco fantastického. Druhou část Kimmie tvoří Kimmie s dítětem. Příběh o ženě s dítětem se ve mně zrodil, když mi bylo šest. Každé Vánoce jsme chodili z jednoho oddělení nemocnice do druhého a zpívali jsme spolu s rodinami lékařů u vánočního stromku. A jednoho dne jsme na oddělení pouze pro ženy spatřili ženu oblečenou čistě do černého. Byla to extrémně krásná žena s opravdu hlubokýma očima a nádherným, ale velice zasmušilým pohledem. Dívala se na vánoční stromek. Oči měla vážně jak z disneyovského filmu a já se do ní jako šestiletý okamžitě zamiloval. Chtěl jsem zazpívat pár písní, ale všiml jsem si, že se na mě podívala a pohled se jí naprosto změnil. Ze zasmušilého se stal pohled plný bolesti. Tak bolestné pro ni bylo vidět mě, šestiletého kluka, spolu s ostatními v publiku zpívat a dívat se přímo na ni. Ptal jsem se táty, co je to za ženu, v jaké je situaci. Říkal, že trpí extrémními depresemi a už celé roky je kvůli nim hospitalizována. A že jí žádné léky nepomáhají. Tehdy nebyly takové prostředky, jako máme dneska. A měla dítě, o které přišla, a pak ještě jedno, ke kterému se domů nikdy nevrátila. Na to jsem přišel, až když jsem byl dospělý. Z nemocnice se už nikdy nedostala. Prostě zemřela. Zemřela zármutkem. Stáhla se do sebe a zemřela. Nebyla to žádná sebevražda, ne, prostě zemřela. Tohle krásné stvoření a to Kimmino dítě pod postelí, to je kombinace Kimmie.
Samozřejmě mám spoustu inspirace. Nebo například ta anekdota s Asadem. Asad vznikl jednou větou. Volal jsem svému americkému překladateli, co bydlí na dánském ostrově Samsø. A říkám mu: „Nazdar Steve, už jsme spolu nemluvili vážně pěkně dlouho. Hodně mi chybíš, často na tebe myslím.“ A on na to odpoví s naprosto americkým přízvukem: „Nazdar Jussi, to je skvělé. Výborný nápad. Taky často myslím – na sebe.“ To jsem nečekal. Takový obrat. Ten chlap je zábavný, vtipný, nadaný, ale pak taková věta: „Často myslím na sebe.“ To je prostě Asad. Vřelý, zvláštní a velice nadaný. Zkrátka jsem si vzal tuhle větu a měl jsem Asada.

Markéta Cmíralová: Já měla na mysli spíš nějaké politické souvislosti. Asad pochází se Sýrie…
Jussi Adler-Olsen: Ano, to píšu, to on totiž tvrdí. Ale je to trochu jinak (smích). Potřeboval jsem nějaký politický rámec, když už to říkáte. Potřeboval jsem člověka, který pochází z jiné země a do kterého se zamilujeme. S přistěhovalci máme v Dánsku skutečně problém, nemají totiž práci a vzdělání. Dobře, to je tedy to, co by měli dostat. O tom žádná. Ale teď to začíná váznout. Dánsko je malá země a žije v ní přes deset procent přistěhovalců. Takže pokud to má pokračovat, musíme se postarat o to, aby ti imigranti, kteří teď v Dánsku žijí, dostali to nejlepší, co mohou. Aby mohli ovlivnit svou rodinu, své příbuzné. A kriminalita je jen součást. Vše, o čem píšu, je jen tečka v dánské historii. Možná že napíšu o deseti vraždách, ale co to je…
Dánové se ale otevírají světu, a stávají se tak jeho součástí, posouvá je to dál. Takže Asad je politický tah. A Asada nepoužívám politicky korektně, nýbrž politicky nekorektně.

Markéta Cmíralová: Protože neumí pořádně dánsky?
Jussi Adler-Olsen: Jste si jistá? Takhle se vytváří postava, u níž můžeme věřit tomu, co dělá, u níž víme, jakou má minulost. Ale vše je jinak. A Asad je sice moc milý člověk, ale má v sobě i něco zlého. To víme. Budu to muset ukázat, abychom mohli porozumět celé postavě.

Markéta Cmíralová: Chcete ukázat, že jsou imigranti mnohem šikovnější, než jak je dánská společnost vnímá?
Jussi Adler-Olsen: Samozřejmě, to je jasné. Často jezdím z letiště domů taxíkem, které řídí imigrant. A pokaždé se ptám: „Hele odkud jste? A co vlastně děláte?“ Hodně z nich je vlastně mnohem lépe vzdělaných, než jsem já.

Markéta Cmíralová: Ale nedostanou příležitost to ukázat.
Jussi Adler-Olsen: Přesně, a to je šílené. Stavební inženýr, který je zvyklý stavět mosty, by přece neměl sedět za volantem taxíka, pokud tedy chce pracovat jako stavař. To je vážně šílené. Měli bychom se vůči nim a jejich zájmům a zvykům víc otevřít. Myslím, že Dánové se v tom zlepšují a jsou v poslední době kosmopolitnější. Ale za minulé vlády to byl tedy opravdu problém. Takže je jasné, že jsem chtěl říci něco milého o jedné osobě, Asadovi, a udělat z něj modelovou postavu pro celou skupinu lidí. Protože Asad je fiktivní. A stejně ho přistěhovalci v Dánsku zbožňují. Ale i Dánové ho mají moc rádi. Taky je to takový sidekick, parťák, úplně jako Sancho Panza pro Dona Quijota.

Markéta Cmíralová: Pro Carla Mørcka je neskutečně důležitý.
Jussi Adler-Olsen: Bez Asada by žádné oddělení Q nebylo. Tak to prostě je. Bez něj by Carl sedával s nohama na stole a spal. Asad je katalyzátor. A to i v přeneseném slova smyslu. V Dánsku máme tolik imigrantů. Víte, kdybychom se nezajímali o jiné kultury, mohli bychom donekonečna jíst brambory s hnědou omáčkou.

Markéta Cmíralová: A máte i nějaký vzor pro Carla Mørcka, který si v práci rád pospí s nohama na stole…
Jussi Adler-Olsen: (smích) Já jsem Carl. Ano, jsem příšerně líný. Já prostě nerad pracuju.

Markéta Cmíralová: Vždyť děláte tolik věcí!
Jussi Adler-Olsen: To je pravda. Ale já vám to vysvětlím. Můj otec byl nejvzdělanější muž v Dánsku. A já se ho ptal, jak je to možné? Vždyť mně se nechce dělat vůbec nic! A stydím se za to, že jsem takový lenoch. Každý den si můžu vybrat mezi tím, jestli něco budu dělat, anebo ne. A kdybych mohl, tak bych se bez ustání koukal na Champions League. Ano, ale jsou tací, kteří nevydrží nic nedělat. A to já teda ano. Já bych příštích deset let vydržel sedět s nohama na stole. A když s tím jednou začnete, tak je těžké se od toho oprostit. Proto jsem tak pilný. A myslím, že je moc pěkné, že Carl smí být lenoch.

Markéta Cmíralová: Velká část děje románu Zabijáci se odehrává na hlavním nádraží a v přilehlé čtvrti Vesterbro. Mohl byste českým čtenářům tuto čtvrť nějak přiblížit? Je to vážně tak kriminální prostředí?
Jussi Adler-Olsen: Hlavní nádraží přitahuje spoustu lidí, kteří prostě nemají kde jinde být. A jsou to lidé s rozdílnou minulostí. Někteří jen odešli z domova, jiní jsou kriminálníci. A obzvlášť Vesterbro vždycky bylo a je kriminální prostředí. Každé velkoměsto má nějaké takové místo. Vesterbro je ovšem velice mondénní, se všemi těmi krásnými budovami a špičkovými hotely. Takže ta čtvrť se mění. Ale pořád jsou tam taková zákoutí, je tam levno.

Markéta Cmíralová: Je to nebezpečná čtvrť, „Red District“?
Jussi Adler-Olsen: Určitě, ta hlavní ulice, Istedgade, je přesně taková. Ve dvanáct v noci tam nechodím, to tedy ne. Vesterbro jsem zvolil proto, že je to dobré literární prostředí a chtěl jsem napsat příběh, který bude hodně kodaňský. Teď píšu pátý díl, ten je taky hodně kodaňský, odehrává se ve čtvrti Østerbro. Mým záměrem je zvolit pro každý příběh jiné místo děje tak, abychom prozkoumali celé Dánsko.

Markéta Cmíralová: Zabijáci jsou poměrně násilná kniha, a to i přesto, že nezacházíte v popisech do detailu; prostě to na čtenáře brutálně působí. Proč jste si jako vzor vybral právě film Mechanický pomeranč, který mají čtenáři jistě před očima?
Jussi Adler-Olsen: Vysvětlím to takhle. Řekněme, že vyjde deset knih. To nevím jistě, ale řekněme, že ano. Já bych rád, aby každá kniha měla svůj tón, místo děje, jazykové prostředky, které se budou od ostatních dílů odlišovat. Takže jednička je základ, úvod do tohoto světa, dvojka je násilí, trojka je v akci, čtyřka je v poklidu, pětka empatie a akce a takhle to jde pořád dál atd. Je to fikce, takže to lidi můžou chápat jako ne až tak brutální, ale ve světě se dějí mnohem horší věci, já to, myslím, ještě dost utlumil. Navíc jsem věděl, že pokud chci čtenáře trochu zmást a ukázat někde násilí, bude to muset být v čísle dvě. V okamžiku, kdy jsem psal dvojku, jsem nemohl vědět, jak přímý je můj vstup do fantazie čtenářů. A jaká symbióza je mezi mým literárním světem a čtenáři, proto jsou také mé knihy tak úspěšné.

Markéta Cmíralová: A na co se můžeme těšit ve trojce?
Jussi Adler-Olsen: Tak za prvé se můžete těšit na dobrý thriller. Vím, že by to člověk o vlastních knihách říkat neměl, ale vážně se to těžko dalo napsat líp. Je napsaný tak ostře a přesně. Bude pro mě těžké napsat další knihu, která by šlapala tak lehce a zároveň do hloubky jako trojka. Jsou v ní pěkné postavy a místa děje, ale stejně překračuji své vlastní dogma, které zní: „Nikdy nesmíš poranit děti.“ A přesto jsou oběťmi v téhle knize odrostlé děti. Zvažoval jsem vážně celé měsíce, jestli si to můžu dovolit, nebo ne. Můžete se těšit na plný příběh, který má všechny náležitosti dobrého filmu. Má dobrý střih, místa děje, kameru…

V dětství jsem viděl všechno
Markéta Cmíralová: Nazývají vás pro váš úspěch králem krimi…
Jussi Adler-Olsen: To nesnáším z mnoha důvodů. Tak za prvé nepíšu krimi, ale thrillery. Je to úplně jiný styl a žánr, je pravda, že se v některých ohledech překrývají, ale jsou dost odlišné. Já ani nemám chuť psát krimi. Za druhé to odsouvá jiné autory stranou. Jsem samozřejmě moc rád, že si o mně někdo myslí, že jsem ty knihy napsal dobře. Ale hned, jak mě tak někdo nazval, jsem věděl, že to jiné naštve. Autoři krimi jsou přece různí! Ale jsem moc rád, že mám takový úspěch, a to z jediného důvodu. Že mám čtenáře. Proto jsem začal psát, abych byl ve spojení s lidmi po celém světě, dvacet čtyři hodin denně. A mám nádherné zážitky, čtenáři mi posílají e-maily. Nedávno mi napsala jedna žena: „Jsem vážně nemocná, mám rakovinu prsu. Nemám už moc času a ty jsi jediný, kdo mě může utěšit.“

Markéta Cmíralová: Můžete krátce vysvětlit, v čem spočívá rozdíl mezi krimi a thrillerem?
Jussi Adler-Olsen: V krimi se na začátku stane zločin a po zbytek knihy se vyšetřuje, jak k tomu došlo. Vše se soustředí na tu úvodní scénu, kdy se to stalo. Thriller může začít stejně, ale tím to nekončí. My musíme zabránit tomu, aby k tomu zločinu došlo znova. A na téhle cestě můžete použít všechny prostředky, které chcete: literární, politické, společenské. A přesně takhle fungovaly staré dobrodružné příběhy Alexandra Dumase Hrabě Monte Christo nebo příběhy Victora Huga. To je tradice, na které já stavím. Je to třeba Hrabě Monte Christo ze současnosti. Stephen King pár klasických dobrodružných příběhů napsal, například Zelenou míli…

Markéta Cmíralová: Pracujete teď pouze na jedné knize, nebo jich máte rozepsaných víc? Jak dlouho vám trvá napsat jednu knihu?
Jussi Adler-Olsen: Teď píšu jen tu jednu, pátý díl, ale jindy jich mám rozepsaných i víc. Mám rozpracovanou šestku i sedmičku. Ale strategie je taková, že začnete výzkumem, pak si vytvoříte galerii postav a synopsi. To zabere tak čtyři měsíce. Výzkum u románu Washingtonský dekret zabral rok a půl. U Ženy v kleci asi měsíc, protože o tom potřebujete vědět opravdu jen minimum. A pak se to musí zredigovat, což zabere další měsíc a půl. A já absolutně věřím své redaktorce.

Markéta Cmíralová: Spolupracujete s ní už od první knihy?
Jussi Adler-Olsen: V podstatě ano, spolupracuje se mnou od mé druhé knihy. Já se bez ní neobejdu. Je opravdu nadaná, je to novinářka, takže si nepotrpí na blbosti, špatný jazyk a špatné obrazy, nepotrpí si na nic. A nebojí se mě. A to je skvělé. Takže jsme si při redigování rovni. Ale první redaktorkou je moje žena. Vše, k čemu má námitky, opravím. Všechno.

Markéta Cmíralová: Máte čas číst?
Jussi Adler-Olsen: Myslím, že mám čas, ale nemám moc energie. Místo knihy si často raději pustím film, a to mě docela mrzí. Ale momentálně nečtu žádné detektivky ani thrillery, protože se nechci nechat nakazit, nechci se nechat ovlivnit. Ale pořád mám nějakou knihu rozečtenou. Teď čtu dánskou autorku Ullu Taylorovou, která píše podobně absurdně jako Čapek.

Markéta Cmíralová: Jaké je pro vás psát o vraždách? Je to drsné, nebo vás to baví?
Jussi Adler-Olsen: Myslím, že pro ně není nic příliš drsné. Psát o Merete Lynggaardové bylo trochu vyčerpávající. Znavovalo mě trávit měsíce a měsíce v její hlavě, prožívat všechno to její trápení, třeba to s tím zubem. Ale je to zajímavé. Já jsem každá postava. A dokážete si představit nějakého člověka, který se považuje za zlého? Který se ráno postaví před zrcadlo a řekne si, že je zlý? To si asi neřekne. Dobře ví, že si to o něm myslí jiní, že je zlý, protože zabil nějaké lidi. Ale on přece musel, zasloužili si to. Takže pokud se takhle vcítíte do postav, tak necítíte nic špatného k žádné z nich, a tak to má být.

Markéta Cmíralová: Takže si sám sebe vážně představujete v roli vraha?
Jussi Adler-Olsen: Ano, naprosto. Ale to je jasné, v dětství jsem viděl všechno. Viděl jsem lidi, kteří se oběsili. Když mi bylo šest, tak jsem přihlížel pitvě, viděl jsem elektrické šoky, všechno.

Markéta Cmíralová: Jak to že vás k tomu jako malého kluka pustili?
Jussi Adler-Olsen: Byli jsme zvědaví.

Markéta Cmíralová: A to jste prostě chodili po nemocnici a nakukovali do operačních sálů?
Jussi Adler-Olsen: Ne, tak snadné to taky nebylo. Vylézali jsme na střechu a okénky jsme koukali dolů do pitevního sálu.

Markéta Cmíralová: Se sourozenci?
Jussi Adler-Olsen: Ne, tak to vůbec. Se svými třemi staršími sestrami vůbec takovéhle zážitky z nemocnice nemám. Jsou to holky každým coulem a tohle je jim vzdálené. Prožil jsem to s kamarády. A elektrošoky jsme pozorovali zpoza záclony, prováděly se ve sklepě, tak jsme si vždycky klekli… Byli jsme prostě zvědaví a zvědavost je součástí spisovatele. Samozřejmě to může mít i negativní dopady, ale pokud nebudete zvědavá a budete chtít jen předávat informace o věcech, bude to nuda. Podle mě je zvědavost jeden z nejlepších způsobů, jak zestárnout. Když přestanete být zvědavá, tak rovnou můžete umřít.

Markéta Cmíralová: Máte vůbec nějaký volný čas? Čemu se rád věnujete kromě literární tvorby?
Jussi Adler-Olsen: Poslední rok a půl jsem volného času opravdu moc neměl.

Markéta Cmíralová: Carl Mørck rád luští sudoku a posedí si rád se šálkem dobré kávy s nohama na stole. Máte to podobné?
Jussi Adler-Olsen: Ano, to ano. Velice rád luštím sudoku a křížovky, rekonstruuji vlastníma rukama domy. Ale mám také rád výzvy, byl jsem v africké džungli, v Laponsku…

Markéta Cmíralová: Slyšela jsem něco o vaší cestě do Madridu, že to byla také pořádná výzva…
Jussi Adler-Olsen: Ano, ta scéna v Madridu v Zabijácích, to je můj zážitek. Ukradli mi tam prostě všechno. Já jsem hodně opatrný, jsem zvyklý cestovat. Taštičku s doklady nosím vždy schovanou. Ale stejně mi tam ukradli všechno, peněženku, telefon, kreditku, zbylo mi jen pár drobných v kapse. I mé ženě ten zloděj ukradl peněženku, a to jsme stáli těsně u sebe. Fakt nevím, jak to udělal, ale udělal to dost dobře. Jak já byl naštvaný! V ten okamžik jsem si říkal, že ta kniha, kterou právě píšu, se musí postarat o to, aby žádný Skandinávec do Madridu už nikdy nejel.

Markéta Cmíralová: Takže v té knize chcete přece jen trochu poučit.
Jussi Adler-Olsen: Vlastně ano. Ale pak jsem potkal toho žebráka. Seděl na ulici, před sebou měl osm talířků. U každého měl cedulku: Tohle je pro mého psa, tohle je na hašiš, tohle je na víno, tohle je na čistý alkohol, tohle je na moje webové stránky lazybeggars.com. Rozesmálo mě to, a chtěl mu dát poslední drobáky, ale nevěděl jsem, jestli na talířek pro psa, nebo kam. Tak jsem mu řekl: „Hele, vy jste úplně úžasnej. You made my day. Můžu si vás vyfotit?“ Na to řekl jen: „Hmmm.“ A pak vytáhl ceduli, na které stálo „Photos 280 euros.“ Díky němu se celý ten výlet obrátil o sto osmdesát stupňů. Málokdy píšu o tom, co se skutečně stalo. Ale tohle se tam dostat muselo, protože to bylo skvělé.

Jussi Adler-Olsen

(nar. 1950 v Kodani) vystudoval politologii a filmovou vědu. Pracoval jako novinář, redaktor a nakladatel. Ve své tvorbě se zaměřuje na témata psychických poruch (jeho otec byl psychiatr) a mezinárodních konspirací. Svou literární kariéru zahájil bestsellerem Dům abecedy 1 (1997), následovaly romány A děkovala bohům (2003) a Washingtonský dekret (2006). Poté se začal věnovat tématům spojeným s jeho rodným Dánskem. Kriminální série o kodaňském policejním oddělení Q dosud zahrnuje čtyři knihy: Žena v kleci (2007; česky Host 2011), Zabijáci (2008; česky Host 2012), Vzkaz v láhvi (2009) a Složka č. 64 (2010), díky nimž dosáhl mezinárodního věhlasu.