„A pak, jako desítky autorů přede mnou, jsem se pokusila napsat o matce…“ Stručná a zřejmě nejvýstižnější charakteristika, kterou Delphine de Vigan mohla popsat svou nejnovější knihu Noc nic nezadrží. Není první, v níž se spisovatelka – dnes šestačtyřicetiletá – inspiruje vlastním životem. Například v Jours sans faim (Dny bez hladu) se vrátila do svých devatenácti let, kdy bojovala s anorexií, a autobiografické prvky najdeme také u hlavní hrdinky pozdějšího bestselleru No et moi (No a já). Toho se ve Francii doposud prodalo přes čtyři sta tisíc výtisků. A s kladným ohlasem diváků a kritiků se setkává i nejnovější román – získal ocenění sítě knihkupectví Fnac, cenu francouzské televize Prix Roman France Télévisions nebo studentskou cenu Prix Renaudot des Lycéens. V roce vydání, 2011, se dostal i do užšího kola výběru Goncourtovy ceny, do finále ale nepostoupil. Zatím byl přeložen do čtrnácti jazyků.

Jak se píše v doslovu knihy, Noc nic nezadrží odpovídá žánru, který byl ve francouzské literatuře definován jako autofikce, tedy autobiografickému dílu se smyšlenými prvky. I kdyby na celém příběhu byla pravdivá jen úvodní slova, jimiž De Vigan popisuje den, kdy našla svou matku Lucile mrtvou: ,,Matka byla modrá, když jsem ji toho lednového rána našla doma, takovou sinalou modří s příměsí popelavé, ruce podivně tmavší než obličej“, čtenáři musí být ihned jasné, že otevírá zpověď ženy, která se rozhodla vpustit ho za hranice nejintimnější oblasti svého života. Bez ohledu na to, že se možná místy bude cítit nesvůj, Delphine de Vigan mu bez varování servíruje niterné pocity nejen svoje, ale především celé své rodiny. Matčina sebevražda jí slouží jako prvotní motiv k tomu, aby začala pátrat po vlastní identitě, po kořenech rodinných traumat a po tom, zda se předávají z generace na generaci.

Od této chvíle se děj rozehrává ve dvou rovinách. Tou první je samotná biografie Lucile. Druhou pak její sestavování v reálném čase. De Vigan zpovídá své příbuzné a známé, kteří znali tu „veselou a zpustošenou“ rodinu. Pátrá po archivech, vzpomínky blízkých si nahrává na kazety a pouští si je po nocích. Z útržků postupně získává Lucilin obraz – Lucile je třetí nejstarší dcera z devíti sourozenců a také překrásná dětská tvář, zdobící reklamní plakáty, za níž se ale skrývá samota, pochybnosti a strach z budoucnosti. Ty čím dál více vyplouvají na povrch na pozadí tragických událostí – od bratrovy smrti a narození postiženého sourozence až po incest. Samotářská Lucile dospívá uprostřed živé rozvětvené rodiny, kde nikdo neunikne zraku ostatních, zejména milovaného i nenáviděného otce, ale o to více každý zároveň touží po vlastní svobodě.

Rodinné události, únik do světa omamných látek nebo kombinace obojího možná přispěly k tomu, že se u dospělé Lucile rozvine bipolární porucha. Chvíli je podivný blázen, který se před svými dcerami s brekem a krabičkou trávy zavírá v pokoji, jindy vzdálená bytost bloudící s prázdným pohledem ulicemi Paříže, a nakonec i mírná a křehká matka, která za nic na světě nedá dopustit na své děti. Právě onen rozporuplný pocit, s nímž musela jako dcera dennodenně zápasit, se spisovatelce daří přenést i na čtenáře. Lucile ho bude dojímat, bude jí fandit i ji proklínat. A místy bude doufat, že je smyšlená, a nikoli reálná. De Vigan vykreslila svou matku komplexně, bez patosu a skutečně.

V knize se ale potýká s problémem, na který narazí většina autorů, kteří se kdy rozhodli psát o sobě a o svých blízkých, nebo přinejmenším každý, kdo si někdy v životě začal psát deník. Jak prezentovat své vlastní já? Psát v první, nebo ve třetí osobě? Mohu své blízké nazývat pravými jmény, nebo mám jejich slabosti zakrýt pseudonymy? A má vůbec člověk právo popisovat problémy druhých, kteří by snad byli raději, kdyby se na ně navěky zapomnělo? Ani Delphine de Vigan si odpověďmi není jistá, proto jako by se sama ospravedlňovala tím, že své duševní pochody mezi řádky detailně rozepisuje. To může ale místy působit rušivě. Ústřední postavou totiž stále zůstává Lucile. A ve chvíli, kdy je čtenář ponořen do jejích životních peripetií a do historie propletených a zdařile vykreslených vztahů v rodině, už ho příliš nezajímají detaily o tom, že spisovatelčin manžel ji podporuje v psaní nebo že si k přemýšlení o knize zapálila vonné tyčinky. Ani pochyby se ale nezdají být na místě. Ve chvíli, kdy se autorka rozhodla svěřit čtenářům takto osobní zpověď, většině bude jasné, že to není jednoduché a že by si podobné otázky kladl každý. Jestliže sama říká, že má „potřebu psát, ale nemůže psát nic jiného, nic jiného než tohle“, pak by zřejmě stačila tato jedna věta bez dalšího vysvětlování.

Název knihy se inspiruje stejnojmennou písničkou Alaina Bashunga. Odkazuje na noc, temnotu, jakýsi stín tajemství a bolestí, který se vznáší nad nedělními obědy a letními radovánkami na vodních lyžích. Jako by se Delphine de Vigan snažila poukázat na to, že nejen světlé okamžiky vytvářejí silná pouta. Noc nic nezadrží je důkazem jednoho z nich. Není náhodou, že si jako motto pro svou knihu vybrala citát malíře Pierra Soulagese o tvorbě černého obrazu: „Mým nástrojem už nebyla čerň, ale to tajné světlo vzešlé z černi.“