Influenceři, youtubeři, zbožňovaní i nenávidění. Vydělávají si tak, že nechávají fanoušky vstoupit do svého soukromého života a při tom jim podsouvají reklamu. Ale co když se něčemu takovému věnují děti? Francouzská spisovatelka Delphine de Vigan se tomuto jevu snaží porozumět.
DV
Delphine de Vigan
Francouzská spisovatelka Delphine de Vigan už má na našem knižním trhu vyhřáté místo – Vděk je šestý román, který jí v českém překladu vyšel. Autorka v něm volně navazuje na svou předchozí knihu Pouta s cílem vytvořit trilogii podchycující různé aspekty mezilidských vztahů.
Francouzská spisovatelka Delphine de Vigan (nar. 1966) je českým čtenářům dobře známá – letos od ní v českém překladu vyšla již pátá kniha a dostala název Pouta. V předposledním a poměrně obsáhlém románu Podle skutečného příběhu (č. 2016) vsadila de Vigan na nápaditou kombinaci autobiografie a fikce. V Poutech je jednak úspornější, jednak žánrově konzervativnější.
„A pak, jako desítky autorů přede mnou, jsem se pokusila napsat o matce…“ Stručná a zřejmě nejvýstižnější charakteristika, kterou Delphine de Vigan mohla popsat svou nejnovější knihu Noc nic nezadrží. Není první, v níž se spisovatelka – dnes šestačtyřicetiletá – inspiruje vlastním životem.
Román No a já u nás vychází jako v pořadí druhé dílo francouzské spisovatelky Delphine de Vigan. Ve Francii byl vydán už roku 2007 (pod názvem No et moi) a stal se významným mezníkem v autorčině tvorbě.
Slibné téma otevírá syžetu řadu možností: Cesta třídní premiantky do polosvěta. Konfrontace relativně sociálně privilegované rodiny s individuálním příběhem a konkrétní tváří bytosti z prostředí více než neprivilegovaného. Sobectví, skryté i v té „nejnezištnější“ pomoci. Mimoto atraktivitu románu prokazuje (a zároveň ji i zpětně zvyšuje) filmové zpracování, jehož se kniha dočkala nedlouho po svém francouzském vydání.
Jednou z francouzských literárních novinek tohoto podzimu je i další kniha Delphine de Vigan, Les heures souterraines. V nominacích na Prix Goncourt se udržela až do posledního kola.
