Zdá se, že nakladatelství Euromedia-Odeon si do své Světové knihovny systematicky vybírá oceněné tituly: z francouzsky psané literatury po Goncourtem oceněné Houellebecqově Mapě a území a na prosinec ohlášeném vydání románu Život je krátký a touha bez konce Patricka Lapeyra, ověnčeném francouzskou cenou Femina, v letošním roce přináší román No a já spisovatelky Delphine de Vigan, který ve Francii získal další z významných literárních cen, Cenu knihkupců (Prix des libraires). No a já přitom v tvorbě de Vigan není zrovna nejžhavější novinkou – tento román z roku 2007 je starší než již dříve Odeonem vydané „Podzemní hodiny“ (Les Heures Souterraines, Éditions Jean-Claude Lattès, 2009; v češtině jako Ani později, ani jinde, Odeon 2009). Atraktivitu románu nicméně prokazuje (a zároveň ji i zpětně zvyšuje) filmové zpracování, jehož se kniha dočkala nedlouho po svém francouzském vydání. (V režii Zabou Breitmanové, která si zároveň zahrála roli matky.) Současné reedice titulu No a já už tak ve Francii vycházejí jedině s fotografiemi z filmu na obálce.

I když v českém překladu může doslovně přeložený titul na první pohled působit jako egoistické povzdechnutí, již při nahlédnutí na záložku zjistíme, že „No“ není částice, ale jméno jedné z hlavních postav, mladé bezdomovkyně Nolwenn. „Já“, tedy vypravěčka románu, je třináctiletá Lou, přehnaně inteligentní a duševně předčasně vyspělá lyceistka, již její referát o problému bezdomovectví v Paříži k Nolwenn neodvratně dovede a způsobí, že se jejich osudy protnou. Lou se totiž o No rozhodne „postarat“.

Máme tu tedy dvě dívky, třináctiletou a osmnáctiletou, první teprve dospívající a formující se, druhou již dávno nechtěně dospělou a možná nevratně deformovanou – na první pohled slibné téma, otevírající syžetu řadu možností: Cesta třídní premiantky do polosvěta. Konfrontace relativně sociálně privilegované rodiny s individuálním příběhem a konkrétní tváří bytosti z prostředí více než neprivilegovaného. Sobectví, skryté i v té „nejnezištnější“ pomoci. Některá z těchto témat autorka zajímavě rozvíjí. Působivá je především tam, kde vykresluje psychologii rodinných vztahů – cítíme, že vidí pod povrch. Jinde však bohužel zůstává plochá (vztahy dospívajících ve třídě, selankovitá romance mezi silným a krásným, i když studia zanedbávajícím Lucasem a malou chytrolínkou Lou...), a v tom nejdůležitějším snadno sklouzne ke klišé. Mladičká bezdomovkyně tak musí být především dojemná: nechtěné dítě počaté ze znásilnění, odmítané matkou, jíž přitom od nejútlejšího dětství posluhuje jako malá popelka, vyvržené nemilosrdně z dětského domova a prostituující se pouze kvůli naivní vidině cesty za dětskou láskou. I vedlejší postavy hrají role více než obvyklé: přísný a pedantský, ale dobrosrdečný profesor, laskavý a pevný otec nesoucí na ramenou tíhu rodinné tragédie, nemocná a antidepresivy otupělá, ale něžná matka, jedovatá teta.

Ostatně i samotná ústřední postava předčasně vyspělého dítěte, jemuž přebujelý intelekt brání v navazování normálních mezilidských vztahů, je v mnoha podobách se vracejícím literárním evergreenem (namátkou od Kvida z Báječných let pod psa přes Luda z Posledního samuraje Helen de Wittové až po Briony z Pokání Iana McEwana) a snadnou zárukou „roztomilosti“, a tedy líbivosti příběhu. Delphine de Vigan navíc o Louině IQ sice mluví (známe tak i přesný kvocient – 160), ale příliš ho nedemonstruje – až na některé více či méně podivínské záliby, které by mohlo mít i děvčátko méně excesivně inteligentní (zapisování si slov do sešitu, sbírání obalů od mražených potravin, výroba girland z odpadního materiálu), a často zmiňovanou lásku k encyklopediím se tíživá genialita Lou Bertignakové příliš neprojeví. Lou je v knize spíše dítětem srdce, citlivou duší, jež si při pohledu z vypolstrovaného auta všímá slumů pod mosty a soustrastně naslouchá vyprávění o „Zlu“ života na ulici. Je-li jí samotné její mozek spíše na škodu („Jsem jenom slečna přemoudřelá...“), uvědomuje si také, že je i „mozek“ sám, reprezentovaný nejrůznějšími technologickými výdobytky, ne-li na škodu, pak přinejmenším poněkud nazbyt celému lidstvu, které v nejmenším nevede k soucitu a obyčejné lidskosti. Delphine de Vigan tak chtěla především stvořit hrdinku citlivou a zároveň sociálně hendikepovanou, odlišující se od většiny okolních pubescentek, jejichž životní styl je s gustem ironizován („...a každou středu chodí do H&M“).

Zornému úhlu přemoudřelého dítěte přizpůsobuje de Vigan i styl vyprávění, což leckdy ústí do snadné roztomilosti (oslovení chlapeckým idolem vyvolá „poprask v Disneylandu, poplach nejvyššího stupně, všeobecná mobilizace, biologická hrozba, zkrat, vnitřní kolize, spěšná evakuace, pád hvězd“) či moralizování a patosu („Lidi dokážou sestrojit nadzvukové letouny a vypouštět rakety do vesmíru, identifikovat zločince z jediného vlasu anebo nepatrného kousíčku kůže, vypěstovat rajče, které vydrží tři týdny v ledničce a ani trochu neseschne, uložit do mikrospokického čipu miliony dat. Dokážou nechat lidi umřít na ulici“). Na druhou stranu tento styl autorka v některých pasážích neudrží. Zvlášť tam, kde vypravěčka vzpomíná na rodinnou minulost, ustupuje „dětská“ řeč až filmově strukturovanému vyprávění. Rovněž dívčino stěžování si na vlastní vyzrálost působí spíše jako diagnóza z psychologického magazínu než jako sebereflexe třináctileté: „Chtěla bych být jako ostatní, závidím jim jejich nenucenost, smích, historky, jsem přesvědčená o tom, že mají něco, co já nemám...“

To, co je na Lou Bertignakové nejpřirozenější a nejplastičtější, tak jsou nakonec právě ty vlastnosti, které patří k období začátku puberty vůbec – sympatická touha pomáhat světu, spojená s trochu naivní představou, že na tom není nic těžkého („chci, abychom se s tím poprali...“) a hledání sebe sama mezi přizpůsobením se a jedinečností, zálibami, vztahy a módou. A na celém jinak líbivém příběhu je nejsilnější to, co ho relativizuje a co mu na líbivosti ubírá: fakt, že celý experiment s prohozením rolí jaksi „nevyjde“. A že to Lou Bertignakové snad ani tolik nevadí. Protože přecijen nežije jen pro No. Hlavně, že zjistí, jak se při líbání otáčí jazykem.

Podobně jako jeho ostatně velmi věrná filmová adaptace je román Delphine de Vigan tak trochu čtením pro celou rodinu. Díky dokonale zvládnuté vypravěčské technice, střídající detailní scény a dialogy s děním „přehrávaným“ v rychlejším tempu (jež však zároveň nedovolí představit si, že čteme jakýsi „deníček“), je kniha velmi čtivá a obtížně se odkládá. I když jim není, alespoň ve vydání Odeonu, primárně určena, má šanci se stát úspěšnou u osvícenější části mladších náctiletých, které může upoutat aktuální sociální téma v kombinaci s „lehčí“ dějovou linkou všedních problémů Lou, včetně vděčné raně milostné zápletky. Jako vážné upozornění na problém bezdomovectví mladistvých a jako obžaloba nevšímavé společnosti však příběh fungovat nemůže. Na to je přespříliš vyleštěný.