Když se člověk chystá do krajů, které mu nejsou dost známy, a potřebuje si čas vyhrazený na cestu z různých důvodů předem uspořádat, často se rozhodne zakoupit knižního průvodce. Takovou knihu pak spíš než za literaturu pokládá za nástroj či pomůcku. Je zcela přirozené, že většina bedekrů se zabývá vnější podobou popisované země a zůstává na povrchu jevů i příběhů, ze kterých je sestavena. I tato knížka má v podtitulu slovo „průvodce“, ale s přívlastkem „poetický“ a přináší zprávu o putování, k němuž autor přistupoval s pokorou, vstřícností i láskyplným nadhledem.

Kapitoly se skládají z útržkovitých zápisků, postřehů, popisů staveb či krajiny, ale hlavně ze záznamů rozhovorů nebo vzpomínek lidí, kteří sice pocházejí z Čech, Moravy či Slezska, ale v Portugalsku už dlouho žijí. Důležitou složkou jsou citace z portugalské literatury v českých překladech, starších cestopisů nebo jiných textů, které s Portugalskem nějak souvisejí. Stejnou metodu použil Jan Burian už v literárních obrázcích svých dřívějších cest na sever Evropy či do Jižní Ameriky. Množství a pestrost citovaných textů dokazuje, že putování předcházela pečlivá příprava. Ta nepřehlédla ani jedinečný cestopis Jiřího Guta-Jarkovského z roku 1902: Za horama pyrenejskýma, o jehož existenci nemělo tušení ani pár z nás, kteří se lusofonním světem zabýváme už poměrně dlouho. Češi žijící na Pyrenejském poloostrově už dlouhé roky díky profesi nebo ryze osobním důvodům, nebo ti, kteří tam pobývají teprve krátce, nicméně intenzivně, či Portugalci s víceletou zkušeností z českého prostředí, tu mají roli jakýchsi dveřníků, kteří svým vyprávěním pootevírají dveře k mnoha vrstvám současného i minulého dění v Portugalsku.

Svým guru nazval Jan Burian básníka, spisovatele, divadelníka publicistu Františka Listopada, který mu byl nejen živým průvodcem, ale z jehož textů také čerpá a často cituje. "Než jsme dopili a dojedli, dal jsem si místo moučníku jeden Františkův poetický monolog o čase: "Čas je tu jiný a poměr člověka k času tomu odpovídá. Člověk ze střední Evropy trpí, a do jisté míry je to utrpení sladké. Tady je a není spěch, a když je spěch, tak je to hysterie. V podstatě tu ale není. Stres je sem pouze dovážen. Čas využíváte pro sebe. Čas je váš. Nemáte hodinky a nejste přesný, a přitom všechno vždycky nějak dopadne. Čas není vaším pánem. Když ovšem děláte nějakou kolektivní práci, není to dobré. Nikdo totiž není přesný. Jedině vlaky - víceméně. A nikdo nemá hodinky. A když je má, tak nejdou. A když jdou, tak se na ně nedívá..."

Z jiné perspektivy ho seznamuje s Lisabonem například student Martin, který přišel do Portugalska díky dívce, do níž se zamiloval. "Tady všude kolem jsou esplanády a hospody a večer, když ty hospody zavírají, se minimálně půlka toho výbornýho jídla vyhazuje. Já jsem po hospodách dělal a vždycky mi to rvalo srdce. Oni to nasypou do kontejnerů a v jednu ve dvě v noci přijdou bezdomovci, donesou si víno, povalej ty kontejnery a hodujou. Pochutnávaj si na krevetách a všech těch dobrotách a pak ve čtyři v pět přijdou uklízeči a všechno to zase ukliděj..."

Kniha v obalu s reprodukcí charakteristických portugalských azulejos je vkusně namíchanou směsí častých postřehů, třeba že milí Portugalci se za volantem mění v bezohledné bestie, jedinečných aktuálních momentek (návštěva v Serra de Monchique tři dny po katastrofickém lesním požáru), výletů hodných následování přesto, že se o nich zmiňuje každý běžný průvodce, i návštěv do míst, o nichž se v běžném průvodci nepíše, jako je například proslulé knihkupectví LELLO & IRMAO. Navíc přináší mnoho námětů k četbě a rozjímání. 

Domnívám se, že tento průvodce, který sám pilně čerpal inspiraci z mnoha zdrojů, je inspirativní čtení.