Téma milostného vztahu mezi stárnoucím spisovatelem a mladou dívkou se v evropské literatuře objevuje přinejmenším od proslulého romantického příběhu vzplanutí dvaasedmdesátiletého J. W. Goetha k sedmnáctileté šlechtičně Ulrice von Lewetzov, "andělskému zjevu", jenž prozářil sklonek básníkova života. Z moderní rumunské literatury, k níž mám profesně nejblíže, mě napadají dva příklady: román Adela od Garabeta Ibrăileana /pozn. 1/ a nedávno vyšlý román Fetiţa (Holčička) z pera portugalisty Mihaie Zamfira /pozn. 2/.

Pravděpodobně by však nemělo smysl zařazovat Loučení k panně do kontextu evropských literatur, protože Ludvík Vaculík přistupuje k tématu stejně osobitě jako třeba před lety k zachycení disidentského života v Českém snáři. Ostatně právě v této deníkové próze (vydané v samizdatu v roce 1981) Vaculík poprvé zaznamenává s takřka dokumentární přesností vznik a vývoj náklonnosti k začínající spisovatelce, ženě "nesmyslně mladší". Další peripetie tohoto dlouhodobého vztahu (jakéhosi manželství bez sňatku) jsou vylíčeny v následující próze Jak se dělá chlapec (1993), tentokrát však v klasičtějším románovém tvaru.

"Čas oponou trhnul" a po převratu v listopadu 1989 se v české společnosti zásadně změnily poměry. Spisovatel Vaculík mohl konečně po dvaceti letech vyjít ze své role disidenta a samizdatového nakladatele a vrátit se opět do veřejného života, kde jsou jeho samorostlé a břitce formulované názory přijímány někdy souhlasně, někdy nesouhlasně, vždycky však se zájmem. To, že dosáhl úctyhodného věku blížícího se sedmdesátce, ho však neuchránilo před další "soukromou vichřicí", způsobenou tentokrát dívkou ještě mnohem mladší, sotva osmnáctiletou. Taková událost může potkat kteréhokoli muže na prahu stáří, ale jen u spisovatele, díky jeho schopnosti vnímat život "zdvojeně", současně jako realitu i jako její otisk, má šanci přetavit se v literární dílo. U Vaculíka se možnost stává systémem, neboť nově se objevivší ženě je okamžitě založen nový "spis", v němž mužský protagonista všech následujících dějů je současně i jejich kronikářem.

Loučení k panně zabírá zhruba pět let autorova života, počínaje zdánlivě bezvýznamným setkáním s mladičkou ctitelkou z Brna v roce 1991 a konče bolestným rozchodem s podstatně dospělejší a samostatnější vysokoškolskou studentkou v roce 1996. Na počátku zastihneme spisovatele Františka uprostřed rodinné krize: před krátkou dobou ho opustila životní družka Milena a znemožnila mu návrat k ní a k jejich dvěma malým dětem. Z pocitů zoufalství a vzteku ho vytrhuje zjevení "dívčího děcka" Kristýny. Činitel, který uvádí do pohybu dění mezi nerovnými partnery, je dvojího rázu: na jedné straně tušení starého muže, že prožívá svou poslední velkou lásku (Eros se tu jeví jako předstupeň ke stupni definitivnímu, jímž je Thanatos), na druhé straně jeho pygmalionské přesvědčení, že panně vstupující do života musí předat svou zkušenost a vnímavost. ("Jejich láska je svůj vlastní děj, na někom se dít musí. Náhodou on je u jedné ženské lásky. Dostal,nad právo a nad životní nutnost, dar… od jejího Boha? Má nějaký účel? Měl by ho uhádnout. Ne pýcha a výboj, ale služba a pokora!" /pozn. 3/) V ději se pak s kronikářskou lineárností (jen občas přerušenou krátkými retrospektivami) řadí jednotlivé epizody vztahu, jemuž nelze přisuzovat žádnou budoucnost: společný výlet autem na Slovensko, její ztráta panenství, jeho cesta do Holandska, její práce v brněnském knihkupectví, jeho zimní prázdniny v Krkonoších s Chlapcem a Dcerkou, její studium španělštiny a češtiny na pražské Filozofické fakultě a konverze ke katolictví, společná cesta do Maďarska, jeho srdeční arytmie, její pobyt v karmelitánském klášteře ve Španělsku, čím dál řidší schůzky … "a pak odešli každý do svého života".

Na rozdíl od Českého snáře, kde se téma věkově nesourodé dvojice objevuje poprvé, ve své nejnovější próze používá Vaculík rozsáhlejší škálu kompozičních a jazykových prostředků. Základním autorským postojem je ztotožnění se s hlavní postavou a užití ich-formy (počínaje 19. stranou: "V noci 8. června v Brně jsem se vzbudil z neklidného spánku…"). Tento postoj se střídá s er-formou a pozorováním jakoby "neosobního" autora, stojícího za postavami (v úvodní kapitole se dočteme: "První rok jejich lásky si František jen s úsilím uvědomoval něžnou Kristýnu jako milostnou ženu. Protože když se zjevila na jeho obzoru, byly jeho smysly omráčené: smrtelně uražené, znechucené předešlou ženou.") V jedné úvaze o autoreferenčním psaní vystihuje Václav Havel napětí mezi těmito dvěma póly: "Může být totiž vůbec upřímné dílo, které se rozhodlo být upřímné? Vždyť v okamžiku, kdy začnu sám sebe pozorovat, referovat o sobě, a tím sám sebe nutně i nějak interpretovat, jsem už přece někým trochu jiným, než kým jsem byl, než jsem s tím začal. Koho však pozoruji a o kom vypovídám? O tom prvním – pozorovaném – nebo o tom druhém – pozorujícím se?" /pozn. 4/ U Vaculíka se tyto dva autorské postoje kombinují ještě s žánrem epistolárním. Na dopisech, jež tvoří značnou část díla, je pozoruhodné i to, že jejich pisateli či adresáty jsou nejen František a Kristýna, ale i další postavy (manželka Kateřina, Chlapec a Dcerka), což přispívá k začlenění "mileneckého" tématu do širšího rodinného kontextu. Obdobně jako v Českém snáři zaznamenává autor v deníkových pasážích románu své sny, jež vyjadřují nejčastěji jeho obavy a zlé předtuchy. Jako metaliterární (a ironický) komentář k nejednoznačnému významu snů ve Vaculíkově tvorbě působí zařazení dopisu, v němž Kristýna referuje o literárním semináři na bohemistice věnovaném interpretaci Českého snáře: "Všichni vedli složitou diskusi o těch snech, jestli to není nejslabší část knihy a proč tam jsou. Jestli sen je vyprovokovaný přáním a jestli nemá význam jen osobní, nebo psychoanalytický." /pozn. 5/ Z tematického hlediska však zaznamenáme i jeden výrazný rozdíl mezi Českým snářem a Loučením k panně: v poslední próze takřka úplně chybí společenský a politický kontext, který byl základním rámcem deníkového románu z konce sedmdesátých let. Jen jako časové upřesnění zde působí stručné zmínky o připravovaném rozdělení státu ("ti zasraní politici 'idú rozbiť Československo'") nebo o moskevském puči ("Teď sem, do altánu, vletěla moje žena: 'Na to si sedni. V Sovětském svazu je vojenský převrat."). V demokratických (byť často neklidných) poměrech si i angažovaný autor zřejmě může dovolit luxus omezit se ve své beletristické tvorbě na témata intimního rázu.

Diskuse o významových rovinách obsažených v Loučení k panně by se podle mého názoru mohla soustředit na tři okruhy - víru, erotiku a morálku.

První připomínkou křesťanské víry je možná už sám název románu. Loučení k panně se zvláštním vybočením z pádové vazby snad sugeruje "modlitbu k Panně", která je "tváří milostnosti." Dalším náznakem je dívčino křestní jméno, "nomen omen", které jednou zazní zřetelněji v oslovení "Kristýno Kristovno". Mezi milenci se postupně vyhrocuje střet ohledně pojetí a prožívání víry. Pokřtěná evangelička Kristýna se během studia sbližuje s katolickým kroužkem kolem pátera Halíka a nabývá pocitu, že "jedinou její nadějí je Bůh", jemuž chce sloužit – alespoň po nějakou dobu – jako řeholnice. František se do sporu s ní dostává ne proto, že by byl přesvědčeným ateistou či agnostikem, nýbrž proto, že jeho víra je zděděná, přirozená součást plného lidského života, a nikoli zvláštní služba: "Vidím rozdíl mezi kněžstvím a mnišstvím. Kněz slouží Bohu slouže lidem, protože – jako železničář, jenž se také odlišuje oděvem i řádem – organizuje spojení mezi lidmi a Bohem. Mniši jsou spolek železničářů, mají oděv, řád i nádraží, ale nikdo na ně nepřijde. Oni spolu studují, probírají a uctívají svou nikoho nevezoucí železnici. Ano, pracují, ale to vše by mohli a museli i bez řádu." /pozn. 6/ František nakonec svou při vzdává, protože pochopil, v čem spočívá Kristýnina neústupnost: dala přednost ne Bohu, nýbrž své zbožnosti.

Erotické pasáže, v románu hojně zastoupené, jsou psány velmi otevřeně (o poznání víc než v předcházející próze Jak se dělá chlapec) a čtenáře mohou překvapit nebo i popudit. Vyrovnali jsme se sice s absencí jakékoli prudérie v současné světové literatuře, filmu či výtvarném umění, avšak v české beletrii jsme zvyklí očekávat v popisu milostných scén spíše náznaky, vyhýbající se společensky tabuizovaným výrazům, které jsou buď anatomické či fyziologické, anebo sprosté. Vaculík v těchto situacích s výhodou uplatňuje moravské regionalismy a své vlastní autorské neologismy, a tak do značné míry ulamuje hrot případnému nařčení z vulgárnosti. Jinou otázkou než užité lexikum je funkčnost epizod popisujících fyzickou lásku. To, co mi při prvním čtení připadalo nadbytečné a provokativní, jsem při druhém čtení vzala na milost, kromě pár případů vysloveně samoúčelného exhibicionismu. Pokud jde o Kristýnu, nepůsobilo by asi dost přesvědčivě, kdyby její vstup do světa dospělých žen a nabývání sexuální zralosti bylo odbyto stručným náznakem. U Františka je zase důležitost erotiky dána nejen tím, že se ocitá na opačném konci časové osy než Kristýna, ale zřejmě i jeho celoživotním přesvědčením, že pohlaví je účinnou cestou k hlubokému poznání člověka: "…nepotřebuju jenom dávat a dostávat ta dráždění k rozkoši, ale sdělit se jí a do ní, být přijat se svým osudem. A že vlastně ona, když se do ní vtělím, stahuje ze mne do sebe mého ducha, že je to úžasně koncentrovaná informace, kterou vysává, když si oba myslíme, že jenom 'souložíme'. Či 'milujeme se'." /pozn. 7/

Loučení k panně již také vyvolalo debaty o morálních aspektech příběhu; např. Matěj Stropnický si stěžuje, že recenzenti románu "přehlížejí etickou stránku díla" a "promíjejí mu (tj. Vaculíkovi) ledacos". Podle něho se Vaculík neřídí "etikou odpovědnosti", nýbrž egoistickou "etikou smýšlení", a jak v životě, tak v díle "nebere ohledy na své bližní". /pozn. 8/ Vztah ke Kristýně je bůhvíkolikátou Františkovou nevěrou. Manželská nevěra je hříchem podle Desatera a je i z dnešního hlediska většinou považována za nemorální, což však nic nemění na tom, že se běžně děje a že se také stává námětem uměleckých děl. Ludvík Vaculík je znám svou slabostí pro ženy: několik důvěrných přítelkyň a milenek se objevuje v Českém snáři, soužití se spisovatelkou Lenkou Procházkovou je vylíčeno v románu Jak se dělá chlapec. V Loučení k panně se vedle Kristýny mihnou ještě další ženské postavy: Naja a D. z Anglie. Hlavní roli zde však hraje ta nejmladší ze všech, jež se jako jediná zajímá o spisovatelovu manželku: ptá se na ni, chce se s ní sejít, obdivuje její toleranci. Vědomě nebo podvědomě tak Panna, možná poslední milenka, obrací stárnoucího muže k počátku jeho cesty, k první ženě jeho života, pro niž byl on také prvním mužem a která se stala matkou jeho nyní již dospělých synů. Znamená to snad, že z nevěry vyplynulo – pozdě, ale přece – nasměrování k věrnosti? A že právě tohle je morální ponaučení z příběhu, jenž se na první pohled jeví jako nemorální? Záleží především na čtenářově psychologii, zkušenosti, dobré vůli: jednotlivé čtenářské konkretizace se vždy budou lišit.

Současné ohlasy na poslední Vaculíkův román se pohybují od jednoznačného nadšení až po rozhořčené odmítnutí, jak o tom svědčí mj. dopisy uveřejněné v průběhu minulého roku v Literárních novinách. /pozn. 9/ Dnes je obtížné odhadnout, jak důležité místo zaujme Loučení k panně v celku Vaculíkova beletristického díla, vedle Sekyry, Morčat, Českého snáře atd. Domnívám se však, že přitažlivost této jeho nejnovější prózy brzy doloží i její překlady v zahraničí.

Poznámky
1/ Garabet Ibrăileanu (1871-1936), význačný literární historik a kritik. Jeho román Adela z roku 1933 vyšel ve slovenském překladu v roce 1984.
2/ Mihai Zamfir (nar. 1940), profesor Filologické fakulty v Bukurešti, literární kritik a teoretik, znalec portugalské literatury.
3/ Ludvík Vaculík: Loučení k panně, s. 18.
4/ Cf. Václav Havel: Odpovědnost jako osud, v souboru esejů Do různých stran, Lidové noviny, Praha 1990.
5/ Ludvík Vaculík: Loučení k panně, s. 140.
6/ Op. cit., s. 231.
7/ Op. cit., s. 166.
8/ Cf. Matěj Stropnický: Ke kritikám, in: Literární noviny, č. 10/2003, s. 9.
9/ Michal Matoušek přečetl Loučení… s pocitem ošklivosti a jeví se mu jako "prohraný zápas" (Literární noviny, č. 17/2003, s. 2). Naproti tomu Oto Horák označuje Loučení k panně a Cestu na Praděd za "dva nejsilnější české texty po roce 1989" (Literární noviny, č. 20/2003, s. 2).