Montaigne
povídka

Před svou rodinou a tedy před svými trýzniteli jsem prchl do zákoutí věže a potmě, abych proti sobě nepopudil mračna komárů, jsem si z knihovny vzal knihu, která, jak se po několika přečtených větách ukázalo, byla od Montaigne, jenž mi mnohé osvětlil a s nímž jsem vnitřně spřízněn jako s nikým jiným.

Cestou do věže, jako by mě mohlo jen to a nic jiného spasit, jsem v naprosto temné knihovně vytáhl z regálů knihu, aniž jsem měl sebemenší zdání, o jakou knihu může jít, ale říkal jsem si, že asi půjde o nějakou filozofickou, neboť moje rodina už po staletí hromadila na levé straně knihovny vždy jen takzvané filozofické knihy a já přirozeně zcela vědomě nevytáhl z pravé strany knihovny takzvanou beletristickou knihu, nýbrž z levé, takže žádnou z beletristické strany, nýbrž z filozofické strany, i když jsem nemohl vědět, o jakou filozofickou knihu půjde, když jsem ji vyjímal z regálů nalevo, neboť to opravdu mohla být nějaká úplně jiná kniha než ta, kterou jsem si nakonec vytáhl, nikoli Montaigne, ale třeba Descartes nebo Novalis či Schopenhauer.

Cestou do věže, během níž jsem kvůli komárům, jak už jsem řekl, nerozsvítil jediné světlo, jsem se naprosto soustředěn snažil uhodnout, jakou knihu jsem z knihovny vybral, ale mezi všemi možnými filozofy, kteří mi táhli hlavou, Montaigne nebyl.

Protože z knihovny do věže už nikdo nechodíval, vnořil jsem se brzy hlavou do stovek pavučin, a nakonec, ještě než jsem došel k věži, jsem měl pocit, že na ní mám z pavučin čepici; tak hustě se mi na cestě z knihovny do věže kolem hlavy omotaly; pavučiny na obličeji a na hlavě mi připadaly jako obvaz, který jsem si na cestě z knihovny do věže omotal kolem hlavy jen tím, jak jsem při chůzi několikrát otočil hlavu a ve strachu se obrátil, že by mě rodiče mohli nejprve při mém vstupu do knihovny a pak při mém odchodu z knihovny do věže zahlédnout. Dokonce i dýchání mi činilo potíže.

A tak ke strachu z udušení, jímž trpím už řadu let a za nějž mohou mé zesláblé plíce, přibyl další, ještě hrozivější, způsobený pavučinami kolem mé hlavy. Celé odpoledne mě rodina mořila svými obchody, a zatímco mi bez ustání střídavě domlouvala nebo naopak zamlčovala věci, o nichž bylo třeba mluvit, předhazovala mi, že jsem prý její neštěstí. Že jsem si ze svého odmítavého postoje vůči ní a vůči poměrům v ní, vůči jejím obchodům a jejímu způsobu myšlení, které je přece i mým způsobem myšlení, vypracoval metodu.

Tvrdili, že jsem si zvykl působit rozkladně na jejich myšlení, že se jim vysmívám, ničím je a ubíjím. Ve svém nitru se prý soustřeďuji jen na to, jak je rozložit, zničit a ubít. Dnem i nocí prý nemyslím na nic jiného a sotva vstanu, hned se postavím proti nim. Já nejsem nemocný a tudíž slabý, tvrdí všichni, to oni jsou nemocní a zesláblí, oni jsou mnou ovládáni, ne naopak: já jsem prý jejich tyran, to ne oni se stavějí proti mně, ale já proti nim.

Ale tohle od nich slyším, co jsem živ. Už od narození jsem prý byl proti nim, vyčítal jsem jim ještě jako nemluvně, které na ně bez ustání upíralo zlý pohled, svou vlastní existenci a jejich neuvěřitelnou věrolomnost. Už jako malé děcko, které poprvé prohlédlo, jsem je děsil, protože jsem byl proti nim. Od prvního okamžiku se ve mně prý všechno instinktivně a nakonec, jen co jsem pobral rozum, s největší rozhodností a bezohledností proti nim obracelo.

Že prý je ničím, mi dnes znovu opakovali, zatímco já jim neustále dávám na srozuměnou, že to oni ničí mě, že pracují na mém zničení od okamžiku mého početí. Má rodina mě má na svědomí, vyjadřuji vším, co říkám, zatímco oni naopak vším, co tvrdí a co si myslí a jak neustále jednají, dávají najevo, že to já je mám na svědomí. Porodili mě a uvedli do tak krásného prostředí a do tak krásného domu, tvrdí neustále, a já se jim prý pořád jen vysmíval a pohrdal jimi.

V každém z mých výroků není nic jiného než tenhle výsměch a tohle pohrdání, které prý jednoho dne přivodí jejich konec, ale já si spíš myslím, že to bude jejich výsměch a jejich pohrdání, které jednoho dne přivodí můj konec. Cestou z knihovny do věže jsem si říkal, že jsem jim za dvaačtyřicet let nedokázal uniknout, přestože jsem za těch dvaačtyřicet let svého života neměl v hlavě jinou myšlenku než jak jim uniknout; nikdy jsem se jich nedokázal zbavit, ani na kratičký čas, neboť kdykoli jsem se jich zbavil, ukázalo se, že jsem si to jen myslel, nemluvě o tom, že bych jim snad mohl opravdu uniknout, na to se už vůbec neodvažuji pomyslet. Starali se prý o mě vždy s největší péčí a pozorností, ale beznaděj, kterou to v nich ve vztahu ke mně současně vzbuzovalo, prý byla strašná.

Urovnali mi tolik cest, ale já se ani po jedné z nich nevydal, řekli mi dneska zase. Všechny cesty, na něž mě vysílali a které mi urovnávali, by prý pro mě byly nejlepší, už mě viděli, jak po všech těchto cestách kráčím, ale já prý jim a tedy i sobě všechny tyhle cesty od samého počátku mařil. Jednou jsem jim řekl, že nechci kráčet po žádné cestě, ale jejich neporozumění a sprostota, s níž se proti mně ruku v ruce s tímto neporozuměním spolčili, mi daly okamžitě na srozuměnou, jak nesmyslné bylo mé vyjádření, a já tuhle poznámku, že nechci kráčet po žádné cestě, už nikdy znovu nevypustil z úst. Cokoli jsem kdy vůči nim poznamenal, narazilo vždy na neporozumění a sprostotu tímto neporozuměním vyvolanou. A tak jsem toho v průběhu desetiletí říkal stále méně a méně, až jsem nakonec neříkal nic, a jejich výčitky byly stále bezohlednější.

Šel jsem do knihovny a vzal si z regálu filozofickou knihu s vědomím, že páchám zločin, neboť v jejich očích byl už jen můj vstup do knihovny zločinem, a mnohem horším zločinem bylo vyjmutí filozofické knihy z regálu, přičemž už jen to, že jsem se před nimi uchýlil do ústraní, pokládali za zločin. Řekli, že koupili dům v Encknachu, aby ho přestavěli a rok nato zase prodali s desetinásobným ziskem, řekli, že dvě zemědělské usedlosti u Rutzenmoosu spojili v jednu, a tak přes noc dosáhli třicetimilionového zisku. Musíme jednat ve chvíli, kdy slabí jsou nejslabší, řekli u stolu, inteligentního člověka musíme předčit ještě bezohlednější inteligencí, řekli, ještě věrolomnější proradností. Nemluvili o těchto obchodech bezprostředně, jen nepřímo, dokonce i když mluvili o nějakém z jejich pohledu filozofickém tématu, totiž o Schopenhauerově osamělosti, od něhož sice, jak vím, přečetli skutečně všechno, ale neporozuměli ničemu, mluvili zase jen o svých obchodech, o tom, jak podvést inteligenci ještě inteligentnější inteligencí. Jedli polévku a zastávali se psa, který pokousal kolemjdoucího, a během téhle psí proradnosti mluvili zase jen o svých obchodech. Moji rodiče i sourozenci byli vždycky zajedno, vždycky se spolčovali proti všemu i proti mně. Vždy jsme tě milovali, prohlásili zase dnes rodiče, a sourozenci tomu bez námitek přihlíželi a poslouchali, zatímco já si myslel, že mě přece po celý můj život jen nesnášeli, jako jsem nesnášel já je, mám-li říct pravdu, jak vím, a nelhat, čemuž se už dlouho bráním. My přece taky říkáme, že milujeme své rodiče, a ve skutečnosti je nesnášíme, neboť nemůžeme své zploditele milovat, když nejsme šťastní, své neštěstí si nenamlouváme, jako si denně namlouváme, že jsme šťastní, abychom měli vůbec odvahu vstát, umýt se, obléknout, polknout první doušek a vzít do úst první sousto.

Protože každé ráno nám nevyhnutně připomíná, že nás rodiče počali a porodili v děsivém sebepřecenění a ve skutečně ploditelském velikášství a vyslali nás do tohoto víceméně odpudivého, ohavného a spíš zničujícího než radostného a užitečného světa. Za svou bezmoc vděčíme našim zploditelům, za všechnu tu neohrabanost a obtíže, s nimiž se nedokážeme po celý život vyrovnat. Nejdřív říkali, tuhle vodu nesmíš pít, protože je otrávená, potom říkali, tuhle knihu nesmíš číst, protože je plná jedu. Napiješ-li se téhle vody, bude to tvá smrt, říkali, a potom, budeš-li číst tuhle knihu, bude to tvá smrt. Vodili tě do lesů, zavírali do temných dětských pokojíků, aby tě rozrušili, představovali tě lidem, na nichž jsi okamžitě poznal, že jsou to tvoji ničitelé. Ukazovali ti krajiny, které pro tebe byly smrtící. Vrhali tě do škol jako do podzemních sklepení a nakonec z tebe vyháněli duši, aby ji nechali pojít ve vlastním bahně a prázdnotě. A tak už záhy vychýlili tvé srdce ze správného rytmu, až nakonec nevratně onemocnělo, jak říkají doktoři, protože tomu tvému srdci nedali nikdy pokoj.

Navlékali tě do zelených šatů, když sis chtěl obléknout červené, do lehkých, když by bylo třeba teplých, když jsi chtěl jít krokem, musels běžet, když jsi chtěl běžet, musels jít krokem, když jsi chtěl mít klid, nedopřáli ti ho, když jsi chtěl křičet, zacpávali ti pusu. Vždy, kam až tvá paměť sahá, jsi je pozoroval, vnímal jsi a studoval jejich prolhanost a vždy jsi jim tvrdil, že jsou ztracení, což nechtěli připustit, i když věděli, že po celou dobu, co jsem je až dodnes pozoroval, nebyli nic než ztracení. Že jsou nestoudní, což vždycky popírali, bezohlední a nebezpeční svému okolí. To mě pak obviňovali, abych tak řekl, z pravdy. Ale když jsem jim občas řekl, že jsou krásní a inteligentní, abych taky řekl pravdu, obviňovali mě ze lži. A tak mě celý život obviňovali jednou z pravdy a jindy ze lži, a často z pravdy i ze lži, a v podstatě mě celý život obviňovali z pravdy i ze lži, jako je já celý život obviňuji z pravdy i ze lži.

Můžu prohlašovat cokoli, vždy mě pak obviňují buď z pravdy, nebo ze lži, a často ani nemají jasno v tom, obviňují-li mě právě z pravdy nebo ze lži, stejně jako mně často není jasné, obviňuji-li je z pravdy nebo ze lži, protože já ve svém mechanismu obviňování, z kterého už se stala nemoc, nedokážu rozlišovat, jestli jde o pravdu, nebo o lež, stejně jako oni vůči mně nerozlišují pravdu a lež. Míval-li jsem dřív obrovský strach vzít si z plechovky ve spíži trochu cukru, mám dnes obrovský strach z toho vzít si z knihovny knihu, a přímo umírám úzkostí, jde-li o filozofickou knihu, jako dnes večer. Montaigne jsem měl vždy rád, jako žádného jiného. Pokaždé jsem se k němu utíkal, když mě přepadla smrtelná úzkost. Montaignem jsem se nechal řídit, ba i vést a svést. Montaigne byl vždy mým zachráncem a vysvoboditelem. Pokud jsem všem ostatním nakonec přece jen nedůvěřoval, té mé nekonečně velké francouzské rodině, kterou mohu označit za svou nekonečně velkou francouzskou filozofickou rodinu, v níž bylo vždy jen pár německých a italských synovců a neteří, kteří ale všichni, jak musím říct, velice záhy zemřeli, bylo mi s mým Montaignem stále dobře.

Nikdy jsem neměl otce a nikdy jsem neměl matku, ale vždycky jsem měl svého Montaigne. Moji zploditelé, které nikdy nenazvu otcem a matkou, mě od první chvíle od sebe odvrhli, a já z tohoto odvrhnutí už velmi záhy vyvodil důsledky a běžel přímou cestou do náruče svého Montaigne, taková je pravda. Montaigne, říkal jsem si pokaždé, má velkou, nekonečně velkou filozofickou rodinu, ale já jsem nikoho z členů téhle filozofické rodiny nemiloval víc než její hlavu, svého Montaigne.

Na své cestě do věže, v knihovně a v oné kvůli komárům zcela nezbytné tmě jsem se chtěl poté, co jsem se osvobodil ze spárů rodiny, přimknout pouze k jedinému členu téhle francouzské filozofické rodiny, ale nikdy jsem si nemyslel, že i v té největší tmě uchopím pevně do rukou právě svého Montaigne. Má rodina pojídala svou polévku a své maso vždy se stejnou lačností, která mě na ní odjakživa odpuzovala, způsob, jakým všichni zdvihali lžíci k ústům, o nich vypovídá víc než všechno ostatní; jak si krájí na talíři maso, jak vybírají z mísy salát. To, jak pijí ze svých sklenic a jak rozlamují chleba, nemluvě o tom, jak co vyslovují a o čem se baví vážně nebo čemu se posmívají, to vše mě vždycky odpuzovalo a uvádělo do rozpaků. Společné vysedávání s rodinou u jídla jsem odjakživa nesnášel, ale vinou své nemoci jsem byl celý život nucen být s ní pohromadě a být jí vydán všanc.

Bez své rodiny jsem většinou neudělal ani sto kroků, něco takového by si zasloužilo označení zdrcující, kdyby na mě z takového označení nešla hrůza. Všechno na mé rodině a s ní (a se mnou) by se muselo nazvat zdrcující, kdyby na mě nešla z takového označení hrůza jako z ničeho jiného. Nejprve zařídili, abych na nich byl závislý, a pak mi mou závislost celý život vyčítali. A to od chvíle, kdy jsem se z téhle závislosti na nich nemohl vymanit, kdy mi přišla přirozená, a to úděsná a přirozená. S nimi, musel jsem si od určitého okamžiku říct, je to jediná možnost.

Chceme uniknout, prchnout, ale už nemůžeme. Zazdili nám všechny východy (a my sobě také). Najednou vidíme, že nás zazdili (stejně jako my sebe). Pak už jen čekáme na okamžik, kdy se udusíme. Často si pak pomyslíme, jestli by nebylo lepší, kdybychom ještě oslepli, kdybychom ke všem svým ostatním nemocem, které nás už tak ochromují, úplně ohluchli, protože pak bychom už nic z toho, co lze označit za smrtící, neviděli a nic neslyšeli, ale i to, jak najednou vidíme, je mylný závěr. Vždy jsme hledali možnost, jak se vyléčit, kde už jsme nemohli žádnou očekávat, protože to už nešlo. Chtěli jsme vždy uniknout, kde uniknout už nebylo možné.

Moje rodina příliš pozdě nahlédla, že ve mně zplodila jen svého plenitele a ničitele. I já jsem to příliš pozdě pochopil. Pochopil jsem, až už na to bylo pozdě. Kolikrát mi řekli, že by jim byl pes milejší než já, protože ten by je hlídal a nestál by je tolik co já, který je jen pozoruje, vysmívá se jim, rozvrací je, hubí a ničí.

Budeš-li chodit ke studni, dostaneš tak na zadek, že z toho budeš mít smrt, řekli mi, když mi byly čtyři nebo pět let. Budeš-li chodit do knihovny, tak uvidíš, a nemysleli přitom na nic menšího než na mou smrt. A tak jsem jako čtyřleté nebo pětileté dítě chodil ke studni jen potají, stejně jako jsem v dospělosti chodil do knihovny jen potají. Vždy mi dávali na srozuměnou, že u studny bych se, jak se říká, převážil, spadl bych dovnitř a nebylo by záchrany. Vždy mi dávali na srozuměnou, že v knihovně bych se nad některými knihami, neříkali ovšem přímo nad filozofickými, jak se říká, převážil, zřítil bych se do nich a nebylo by záchrany. Stejně jako jsem začal před nějakými čtyřmi pěti lety tajně a s duší rozechvělou úzkostí chodit do knihovny, chodím dnes do knihovny potají a takříkajíc za jejich zády.

Pokaždé se mi zdá, že kráčím do pasti, protože mi vždy říkali nebo mi dávali na srozuměnou, že knihovna je pro mě past (jako studna). Je mi dvaačtyřicet a chodím do knihovny jako do pasti. Past sklapne, řekli, když jsem zašel do knihovny poprvé. Pokaždé, když jdu do knihovny, říkám si, že past sklapne. Mohl to být i Descartes, pomyslel jsem si, i Pascal. Bože můj, jak já všechny tyhle filozofy miluju, miluju je jako nic na světě! Ale byl to Montaigne, můj nadevše milovaný Montaigne! Posadil jsem se do nejzazšího kouta věže a četl si a četl a nejradši bych se štěstím rozbrečel, kdybych si takovou nehoráznost jako oddat se zcela svým citům dávno nezničil touhle myšlenkou: když se bez zábran vypláčeme a nevidíme se při tom a neuvážíme při té příležitosti, co vlastně činíme, jsme ještě mnohem směšnější, než jsme byli dosud, a tak jsem se na sebe podíval, jak pláču, uvažoval jsem nad tím a vlastně jsem ve skutečnosti ani neplakal.

Dočetl jsem svého Montaigne u zavřených okenic, což bylo poněkud nesmyslné, protože bez umělého světla to šlo dost obtížně, až k větě: Doufejme, že se mu nic nestalo! Ta věta nebyla od Montaigne, nýbrž pocházela od mé rodiny, která mě hledala, přecházejíc pod věží sem a tam.