Prašné září. Zajímavé bylo, že na několika místech obilí na polích ještě stálo. George se naklonil dopředu a chviličku spočinul čelem opřeným o okenní tabulku vlaku. Tam, odkud jsou, bylo již požato a sklizeno. Zase se posadil zpříma a mile se podíval na Ericha. Ten zastaralý výraz ho přiměl k úsměvu. Co on sám sklidil, mu bylo naprosto jasné, a jeho srdce se zachvělo. Vyrazit nebylo snadné, ale nebylo, jak se tomu vyhnout. Mluvili o tom už celé měsíce a nakonec se tedy rozhodli. Proč se vydali směrem na sever, nebylo zřejmé ani jednomu z nich. Možná si představovali něco klidnějšího, méně hektického. Ani výhled z kupé nebyl nijak uchvacující, ale na venkově to takhle vypadalo skoro všude.

Krajina se ploše rozprostírala po obou stranách. Možná nebyla úplně rovná, tu a tam se zvedal kopec a byl vidět obrys lesíku. Ale v podstatě to bylo od chvíle, co opustili Berlín, pořád stejné. Co bylo nové, byl pocit titěrnosti od okamžiku, kdy přejeli vodu. Bylo to, jako by domy byly menší, zahrady zastíněnější, města tvořila jen železniční přejezd a několik domků. Koně táhli samovaz u kraje lesíku, kde ještě stál ječmen. Muselo před chvílí pršet, všude byly louže, a když se stromy pohybovaly ve větru, byl jejich odraz vidět v té neklidné vodě. Přesto se prášilo.

George si zapálil cigaretu a nabídl Erichovi, ale ten jen zavrtěl hlavou a usmál se. Kupé měli sami pro sebe, promluvili spolu jen občas. Možná to byla reakce na nervozitu, kterou přese všechno pociťovali, jak se blížila hranice. Ale čeho by se měli bát? Nikdo na nich v tomhle smyslu nic neměl a už vůbec ne tady. Něco uklidňujícího bylo nejen v pohledu do krajiny, ale i ve zvuku, který vydával vlak, když nabíral rychlost. Pískání, rychlé klapání, které občas zesílilo, když zahoukala parní píšťala, nebo když projížděli tunelem. Bylo těžké říci, v čem je rozdíl mezi tam a tady. Ale jistě to navzdory všemu bylo právě velikostí. A možná suchem. Nad poli se sice jako závoj vznášel prach z plev, ale vůbec se to nedalo srovnat s ukoptěným chaosem více na jihu. Už jen koleje na nákladovém nádraží při příjezdu ke skladu byly jako pavoučí síť, při přejezdu přes pražce to řinčelo a drnčelo pokaždé, když vagóny přejížděly z jedné koleje na druhou.

Ale byl tu ještě jeden rozdíl. Aniž by George dokázal vysvětlit jak, působilo to, jako by Němci chtěli všechno mít rychle. Nad vším viselo jakési „mach schnell“, na což si zvykl, ale viselo to ve vzduchu, když se se svými kufry naloďovali na trajekt. Nikdo si nedokázal představit, že by odrazil, dokud se nenalodí poslední pasažér. Přesto si měli pospíšit. Nezaznělo to přímo, ale nastoupení příslušníci policie Schupo, kteří stáli s rukama za zády a sledovali jejich pohyb, vypadali, že chtějí, aby si lidé pospíšili. Proto spěchali.

Měli batoh a každý jeden kufr. Ne proto, že by on nebo Erich museli doma něco zanechat, nebylo toho tolik, co opustit. Pokoj u paní Scheublové v ulici Rinkstrasse, ve které George bydlel poslední tři roky, byl zařízen nábytkem Scheublové, takže ten si s sebou vzít nemohl. A Erich bydlel u rodičů, takže mohl posbírat jen to, co bylo jeho. Moc toho nebylo, sotva jeden kufr, ale nesl několik Georgových knih a to bylo v podstatě to, co bylo nejtěžší a zabíralo nejvíc místa. Samozřejmě, že Erich netáhl harmoniku, mohla být v batohu.

Bylo hrozné, ano, v podstatě nemyslitelné, že by měli odjet. Ale objevilo se příliš mnoho negativních signálů, než aby si troufli zůstat. Erichovi bylo osmnáct, nemohlo trvat dlouho, než by mu přišel povolávací rozkaz. George se na něj podíval. Byl krásný a úžasně německý. Vypadal tak přirozeně šťastně – i teď, když nevěděli, kde skončí a k čemu to všechno bude. Jeho pohled zamířil opět ven z okénka. Byla to jiná země a on ani neuměl její jazyk. Neměli čas se s ním obeznámit, museli vyřešit tolik jiných věcí, tolik věcí rozhodnout. Teď už tam byli a George věděl, že je to jeho zodpovědnost, bez ohledu na to, jak se na to člověk dívá.

Samozřejmě neměli potíž porozumět průvodčímu, přestože George pochopil jen desetinu toho, co vycházelo z jeho úst. Ale když takový průvodčí otevře dveře a řekne to či ono, většinou proto, že chce vidět jízdenky, a tak to bylo i teď. Bylo by mnohem obtížnější, kdyby německy nemluvili a nerozuměli celníci. Ale oni přece neměli nic k proclení a německy s nimi mluvili. George si nemyslel, že by sám vypadal výrazně německy, ale cize samozřejmě, a u Ericha se nedalo splést. S blonďatými vlasy a modrýma očima mohl být Skandinávec, to však jen zmenšovalo problémy. To, že na ně úředníci koukali naštvaně, a zírali do pasu, jako by určitě něco muselo být špatně, se stalo jen na druhé straně. Proč se vedle sebe objevuje anglický a německý pas?

Na lodi se najedli a to bylo dobré. Možná se přímo přejedli, bylo jim, jako by situace vyžadovala něco výjimečného, jako by bylo co slavit. Také si dali pálenku a uklidnilo je, že to slovo bylo stejné německy i dánsky. Že ho znali. Kuře bylo dobré, se spoustou brambor a šťávou. Okurkový salát, který k jídlu dostali, byl na George sladký, ale Erich ho dojedl. Pak dostali zmrzlinu.

Když vlak zastavil ve stanici, George se zvedl a stáhl okénko. Bylo na něm kožené poutko na zavírání. Když George otevřel okno, zajelo poutko hluboko, zůstal ho jen kousíček. Vystrčil hlavu ven a rozhlížel se sem a tam po peróně. Nebylo tam moc lidí. Jedna žena vystoupila, mladý pár, ona s dítětem v náručí, nastoupil. Průvodčí sestoupil na nástupiště a prohodil slovo s jiným úředníkem, který tam postával se srolovaným praporkem. Zatímco spolu mluvili, rozmotával úředník pomalu praporek. Krátce poté průvodčí zase nastoupil. Muž v uniformě (musel to být přednosta stanice) na nástupišti zamával praporkem nahoru a dolů. Pak průvodčí zapískal na píšťalku a vlak se zase rozjel. George zavřel okénko, aby se dovnitř nedostal uhelný prach, a když se otočil a sedal si, spatřil, že mladý manželský pár s dítětem dovnitř do kupé nakoukl. Ale pak šli zase dál.

Byli sami a George položil ruku Erichovi na koleno a usmál se na něj. Nic se nestalo, ačkoli se toho stalo tolik. Tady se nic nestalo, pomyslel si, zatímco vlak nabíral rychlost. Krátce nato zapískala parní píšťala a kolem s cinkáním prosvištěl železniční přejezd se šraňkami. Popadané listy ze stromů na zahradách vířily vzduchem. Rychlost vlaku jimi otřásala. Oni sami seděli klidně a hleděli si do očí. Ale byli na cestě.