Dánský spisovatel Klaus Rifbjerg (1931) je známý svou původní literární tvorbou i jako novinář, literární, divadelní a filmový kritik. Rifbjerg píše jak poezii – proslul především básnickou prvotinou Under vejr med sig selv (Hledám sám sebe, 1956) –, tak prózu. Z románového díla česky vyšla kniha Chronická nevinnost (Den krøniske Undskyld, 1958, česky 1980). Za svou tvorbu získal mnoho ocenění včetně Ceny Severské rady za literaturu v roce 1970.

Ve svém dosud posledním románu Výhybky (Skiftespor, 2010) navozuje stísněnou atmosféru zimy na přelomu let 1939 a 1940 a nabízí čtenáři netradiční pohled na Dánsko v době před okupací. Útlý román v lehkém, čtivém stylu sleduje osud osmnáctiletého Němce Ericha a staršího Angličana George. Jejich milostný vztah je na konci 30. let v Německu již nebezpečný, přitahuje příliš pozornost okolí a znamená pro ně do budoucna nejistotu. Erich očekává povolávací rozkaz, což je dalším z důvodů, proč se George rozhodne politicky rozbouřené Německo opustit. Vydávají se tedy na cestu, útočiště hledají v dánské metropoli, kde doufají v otevřenost, milost a pochopení.

Po přejezdu hranice jsou zaraženi malým dánským formátem, vše je drobné, zahrady, města i domy sevřené a to dobře symbolizuje i nečekanou sevřenost dánského charakteru. Ubytují se v bytě u rodiny v městské části Østerbro. Brzy pochopí, že ani tady je nečeká klid; i zde jsou nápadní, místní obyvatelé nechápou, co spolu Angličan a Němec v Kodani pohledávají, Ericha považují pro jeho národnost jednoduše za nacistu. Jejich vztah se jim před rodinou dlouho tajit nepodaří, vrcholem je, když je paní domácí přistihne nahé v těsném objetí v koupelně.

Ze svých iluzí tedy brzy po příjezdu střízlivějí, což má neblahé důsledky i pro jejich vztah. U George, který je spisovatel a zoufale se snaží udržet svůj někdejší příjem, se krize začne projevovat nedostatkem inspirace. George Ericha sice hluboce miluje, začíná však po pár měsících toužit po svém příteli z Anglie Williamovi. Erich, který se snaží Georgeovi s vyděláváním peněz pomáhat, a tak je oba dostat z existenčního nedostatku, nenachází u Georga pochopení. Pro Ericha neexistuje nic nepřirozeného, je nakloněn všemožnému dobrodružství, George jej charakterizuje jako „fauna s hlavou Januse“, což se nejsilněji projeví v okamžiku, kdy jej přistihne s dcerou domácího.

Román je kritikou společenských předsudků panujících v Dánsku těsně před propuknutím druhé světové války. Erich a George se v tomto prostředí cítí špinaví, připadají si uvězněni, nedočkali se vytouženého pocitu svobody. Místní obyvatelé je nepřijmou, rodina, u které bydlí, jim situaci jen komplikuje. Dánové jsou prezentováni jako nezainteresovaní diváci představení odehrávajícího se jen kousek od nich za hranicemi; událostem v Evropě přihlížejí z pozice diváka v kině, záběry jim před očima běží jako série dojmů, jako film, kterých se jich netýká.

Román líčící dobu před sedmdesáti lety otevírá aktuální témata. Homosexualita, která byla ještě před několika desítkami let skandální, se sice zdá dnes být v dánské, obzvlášť v kodaňské společnosti plně akceptována. Společnost se však potýká s novými ožehavými otázkami. Do velké míry poukazuje román na přetrvávající dánskou uzavřenost, na problém akceptovat etnické menšiny a jejich náboženství, na přistěhovalecké kvóty, antiimigrační politiku, odmítání schengenské smlouvy, na takřka nemožnost sňatku Dána s cizincem a další nařízení, která prosadila středopravicová vláda.

Příběh mládí, odvahy, naděje, ale také následného zklamání a další cesty vyjadřuje odvahu jít za svým cílem, nenechat se spoutat konvencemi a dobou. Také ukazuje, že společenské a životní koleje, po kterých jedeme, jsou sice položené, ale záleží na každém, jestli bude schopen z hlavní vytyčené trasy odbočit a jakou výhybku si pro to zvolí.