L´élégance du hérisson, druhý román francouzské spisovatelky a profesorky filozofie Muriel Barberyové, vyšel ve Francii v roce 2006 a téměř okamžitě slavil obrovský úspěch. Obdržel několik literárních cen a byl přeložen do mnoha světových jazyků. V roce 2009 se stal inspirací pro francouzskou režisérku Monu Achacheovou, která podle něj natočila film s názvem Le Hérisson (Ježek). Česky vyšel román v roce 2008 v překladu Petra Christova pod titulem S elegancí ježka. Petr Christov je český dramaturg a překladatel z francouzštiny, který mimo jiné v současné době působí na katedře divadelní vědy FF UK. Překládá zejména autory současného frankofonního dramatu, jako jsou Isabelle Doré či Xavier Durringer.

V románu se setkávají dvanáctiletá Paloma Joss z velice bohaté rodiny a čtyřiapadesátiletá Renée Michel, domovnice v luxusním pařížském domě, kde Paloma bydlí. Obě jsou nadprůměrně inteligentní a před okolím skrývají svá skutečná já. O jejich hlubokých myšlenkách a názorech se dozvídáme prostřednictvím deníků, které si vedou. Životy obou hrdinek však nečekaně změní nový nájemník, Japonec Kakuro Ozu.

Román vyšel ve Francii v několika vydáních a dokonce i nakladatelstvích. Klasická ediční řada nakladatelství Gallimard si ponechává svou žlutou obálku, u kapesní edice Folio je na obalu vyobrazena bílo-červená květina pravděpodobně představující kamélie, které jsou v románu jedním z důležitých symbolů. Nakladatelství Feryane také zvolilo květinový motiv. Obálka českého vydání se však podstatně liší – žádné takové prvky zde nenajdeme. Na obálce je fotografie ženy v dešti, které není vidět do obličeje, pozadí fotografie může českému čtenáři dokonce připomínat Prahu. Nic takového se však v románu samotném nevyskytuje. Nakladatelství Host tedy sázelo spíše na vyvolání pocitu, atmosféry, jako je každodenní život, radosti i chmury, melancholie, zamyšlení. I když se zpočátku zdá, že obálka dostatečně nevystihuje, o čem bude kniha pojednávat, fotografie čtenáři hodně napovídá o povaze knihy, o její náladě.

Následující analýza vychází z podrobného srovnání prvních čtyřiceti stran originálu a překladu, a to zejména z hlediska větné stavby a lexika. Jiné, specifičtější příklady (reálie, metafory, převedení vlastních jmen aj.) byly vybrány i z jiných částí knihy. Porovnána jsou následujících vydání: Gallimard / Folio (2006) a Host (2008).

Román je psán formou deníků dvou hlavních hrdinek – má dvě vyprávěcí linie. Zápisy do deníků obou hlavních postav se střídají, prolínají, a k jejich rozpoznání je v sazbě textu užito jiného fontu. Tento důležitý prvek musel být v české verzi nutně zachován, protože projev a styl obou hrdinek si jsou velice podobné a bez grafického rozlišení pasáží by se čtenář v knize ztrácel. Román je dále rozdělen na několik kapitol a podkapitol a každá z nich má svůj název. Palominy zápisky vždy začínají krátkou japonskou básní haiku či tanka. Ta byla do češtiny v některých případech převáděna doslovně:

Poursuivre les étoiles
Dans le bocal à poissons
Rouges finir (s. 19)
Mířit ke hvězdám
V akvárku pro zlaté
Rybičky skončit (s. 16)

Soigne
Les plantes
Les enfants (s. 91)
Pečuj
O květiny
O děti (s. 71)

Ve většině případů však v básních došlo k určitým posunům. (Haiku má být tvořeno zvukomalebným trojverším o počtu slabik 5-7-5, nicméně tento počet slabik v originálu dodržen nebyl, a proto pravděpodobně překladatel při překladu tento počet slabik také nedodržoval.)

Le chat ici-bas
Ce totem moderne
Et par intermittence décoratif (s. 55)
Kočka na zemi
Moderní totem
Příležitostná dekorace (s. 45)

Z francouzského originálu jasně vidíme souvislost mezi jednotlivými verši básně (le chat = totem moderne et décoratif). V českém překladu však tato souvislost není explicitně vyjádřena a text nepůsobí tak soudržně. Totéž platí i u následujícího příkladu.

Grammaire
Une strate de conscience
Menant à la beauté (s. 190)
Gramatika
Rovina vědomí
Cesta ke kráse (s. 144)

Zajímavé je i značení dialogů. To se již v originálu liší – v deníku Renée jsou uváděny podle francouzského úzu (každá replika vždy na novém řádku, uvozena pomlčkou, bez uvozovek), u Palomy se přímá řeč řídí územ obvyklejším v češtině (repliky v textu, bez pomlčky, v uvozovkách). V českém překladu bylo toto rozlišení zachováno.

Paloma, nebo Renée?
Jak styl deníku Palomy, tak i styl zápisků Renée je velice pestrý a nápaditý (dlouhá souvětí v kombinaci s neslovesnými větami tvořenými větnými členy řazenými za sebou, řečnické otázky, výčty, slovní hříčky, příznakový slovosled, eliptičnost, pestrá škála nejrůznějších lexikálních prostředků – kolokviální a familiární výrazy v kontrastu s velice neobvyklými až odbornými pojmy, dále neologismy, výpůjčky). Na základě porovnání originálu a překladu je možné konstatovat, že se překladateli podařilo tuto pestrost a nápaditost zachovat: často přichází s velice dobrými a kreativními řešeními v souladu s tím, jak zní francouzský text.

Depuis le début, Colombe et moi, c‘est la guerre parce que, pour Colombe, la vie, c’est une bataille permanente où il faut vaincre en détruisant l’autre. Elle ne peut pas se sentir en sécurité si elle n’a pas écrasé l’adversaire et réduit son territoire à la portion congrue. (s. 98)
Od samého začátku mezi námi byla vyhlášená válka, protože pro Kolombínu je život věčný boj, ve které je potřeba toho druhého vyřídit. Nedokáže se cítit bezpečně, dokud protivníka nezničí a dokud nerozdrtí jeho území na padrť. (s. 76)

Jak bylo uvedeno výše, v originálu jsou oba diskursy, Palomy i Renée, velice podobné. Najdeme ale i některé prvky pro každou z postav charakteristické. V popisných a vyprávěcích pasážích promluvy Renée převládají spíše dlouhá a složitá souvětí. Všeobecně lze říci, že její styl je do jisté míry vznešenější a méně expresivní než způsob, jak si deník vede Paloma, a většinou připomíná spíše psaný projev. Text je v menší míře protknut vykřičníky, zvolacími větami a zvukomalebnými slovy. Překladatel se snažil tento nepatrný rozdíl vystihnout tím, že v deníku Palomy namátkou a spíše řídce používá některé koncovky obecné češtiny -ji → -ju, -jí → -jou, -é→ -ý. To navozuje dojem mluveného projevu.

Ve skutečnosti jsou stejní jako všichni ostatní. Jsou jako kluci, kteří nechápou, co se s nimi děje, a hrajou si na tvrďáky, ale přitom se jim spíš chce brečet. A přitom je to tak snadný pochopit. […] Takže pozvolna směřuju k datu 16. června a ničeho se nebojím. (s. 16, 19)

Čuňani
Dvanáctiletá Paloma užívá pro svou matku označení „mère“ či „maman“. Překladatel však zvolil v češtině pro obě pojmenování jedno řešení, „mamka“. Vzhledem k tomu, že Paloma svou matkou pohrdá (stejně jako většinou svého okolí), bylo by patřičnější překládat “mère“ například jako „máma“ či „matka“.

V románu si autorka často hraje se slovy, s jejich mnohovýznamovostí a grafickou i zvukovou podobou. V těchto případech překladatel pro zachování funkce často přistupoval k substituci, která se mu, podle mého názoru, ve většině případů zdařila a zachovává primární funkci textu.

C’est pas possible de voir des élèves aussi incompétents en grammaire. […] En plus, qu’un prof de lettres oublie la négation, moi, ça me choque. (s. 193)
To snad ani není možné, abysme tady měli žáky, kteří nejsou schopni zvládnout gramatiku. […] Navíc, když profesorka gramatiky není schopná použít správný slovesný tvar, tak to mě šokuje. (s. 146)

Cancrelat buccal oblige, Mâdâme Rosen ne dit pas : les Chinois mais les Chunois. J’ai toujours rêvé de visiter la Chune. (s. 178)
Šváb v puse se nezapře, pročež paní Rosenová neříká: Číňani, ale Čuňani. Vždycky jsem toužila podívat se do Čuni. (s. 135)

Êtes-vous sensibles à la poésie de ce terme ? On avitaille un bateau, on ravitaille une ville. (s. 371)
Cítíte poezii tohoto výrazu? Lodě potřebují výstroj, vojáci zas výzbroj. (s. 283)

Rex versus Punťa
Někdy však vzhledem k rozdílům mezi jazyky nebylo možné převést celé sdělení originálu. V následujícím příkladě překladatel zvolil postup „translation by omission” (překlad vynecháním). Veškerá vlastní jména byla v překladu ponechána v původní podobě (většina z nich není významová), a tak by působilo nesourodě, kdyby se v něm najednou objevilo české jméno. V tomto případě je tedy překladatelův postup oprávněný, přestože český čtenář nedostane informaci o mluvícím jméně učitelky, jež vskutku nesedí k její skutečné podobě (Maigre – Hubená).

C’était en cours de français avec Mme Maigre (qui est un antonyme vivant tellement elle a de bourrelets). En plus, elle met du rose. (s. 191)
Bylo to při hodině francouzštiny s paní Maigreovou. To je dáma pěkně při těle a má ráda růžovou. (s. 145)

Na druhé straně se vyskytují i případy, kdy bylo možné zvolit substituci. Místo „Kikinků“ a „Rexů“ (což nejsou typická česká jména pro psí mazlíčky) by bylo vhodné užít například jména jako Azor a Punťa. V tomto případě se však překladatel rozhodl zachovat autorčinu aluzi na Mikulášovy patálie, kde vystupoval právě psík Rex, který se ve skutečnosti jmenoval Kiki.

Juste au cas où vous n’auriez pas compris dans quel genre de résidence j’habite. Pas de Kiki ni de Rex chez nous. (s. 76)
To jen tak, abyste pochopili, v jakém domě to bydlím. U nás nejsou žádní Kikinkové nebo Rexové. (s. 60)

Sádelňák a jiní…
Román je doslova prošpikován expresivními a emočně zabarvenými výrazy, které pocházejí z různých registrů, od familiárních pojmů po výrazivo vysokého stylu, příznakově poetické. Překladatel se snažil tuto pestrost zachovat, k nivelizaci docházelo v podrobně analyzovaném úryvku jen zřídkakdy.

Quand le haka a commencé, c’est surtout lui que j’ai regardé. C’était clair qu’il n’était pas comme des autres. D’ailleurs, Cassoulet n°1 a dit […]. (s. 41)
Když začala haka, tak jsem se dívala hlavně na něj. Bylo jasné, že není jako ostatní. Sádelňák číslo 1 k tomu navíc říkal […]. (s. 34)

Mais Antoine Pallières, dont la répugnante et embryonnaire moustache n’emporte avec elle rien de félin, me regarde […]. (s. 14)
Ale teď mě pozoroval Antoine Pallières a ten jeho odporný embryonální knírek, ve kterém nic kočičího nebylo. (s. 12)

V následujícím případě však došlo k významovému posunu. „Une haleine de mammouth“ jasně evokuje zápach z úst, český překlad sípu „jako mamut“ to však nevyjadřuje. Jedním z možných řešení by mohlo být například: „mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, smrdutý dech mamuta“.

[…] j’ai des oignons aux pieds et, à en croire certains matins auto-incommodants, une haleine de mammouth. (s. 15)
[…] mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut. (s. 13).

Autorka používá mnoho originálních metafor a figur, které by možná vedly některé méně kreativní překladatele nesprávně k nivelizaci či generalizaci, nicméně Petr Christov se k takovým postupům ve zkoumaném vzorku uchyloval jen ve výjimečných případech. Text díky tomu zůstal svěží, netradiční a neztratil na své originalitě a nápaditosti – svých základních rysech.

Tandis que, garante de ma clandestinité, la télévision de la loge beuglait sans que je l’entende des insanités pour cerveaux de praires, je me pâmais, les larmes aux yeux, devant les miracles de l’Art. (s. 15)
A tak mi televize v domovnické lóži zaručovala klid pro mé pokoutné aktivity tím, že blekotala nějaké pitomosti pro mozky měkkýšů, aniž bych je já sama musela poslouchat. A já se zatím válela smíchy a se slzami v očích jsem se dojímala nad zázraky Umění. (s. 13)

V tomto případě vidíme, že překladatel rozdělil souvětí, i když by bylo možné ho ponechat vcelku, jak tomu je v originálu, aniž by to čtenáře nějak rušilo. K tomu v textu překladu dochází často.

Dlouhé, nebo krátké?
Překladatel by při překladu beletrie měl, pokud to je možné, co nejvěrněji zachovat styl autora. Zejména je-li důležitou složkou textu. Například v románu S elegancí ježka právě způsob vedení zápisů v deníku dokresluje osobnostní rysy obou protagonistek, zdůrazňuje jejich výjimečnost vzhledem k okolí: u Palomy výlučnost v rámci její věkové kategorie a rodiny, u Renée odlišnost vůči dané společenské skupině. Proto by překladatel měl zohlednit i větnou stavbu a syntaktické jednotky převádět pokud možno tak, jak jsou v originálu. Tzn. zbytečně je nerozdělovat či nespojovat, pokud k tomu není závažný důvod. V této oblasti bychom mohli překladateli (či redaktorovi?) vytknout, že se tohoto nepsaného pravidla, alespoň ve zkoumané části textu, zcela nedržel. Například v následujícím případě rozdělil jedno francouzské souvětí na čtyři syntaktické jednotky. Jednu vedlejší větu navíc vynechal.

J’exhibe complaisamment ces victuailles de pauvre, rehaussées de la caractéristique appréciable qu’elles ne sentent pas parce que je suis pauvre dans une maison de riches, afin d’alimenter conjointement le cliché consensuel et mon chat, Léon, qui n’est gras que de ces repas qui auraient dû m’être destinés et s’empiffre bruyamment de cochonnaille et de macaronis au beurre tandis que je peux assouvir sans perturbations olfactives et sans que personne n’en suspecte rien mes propres inclinations culinaires. (s. 17)
S oblibou tyto suroviny chudých dávám na odiv. Jejich význam se citelně zvyšuje tím, že jsem chudá žena v domě bohatých. Musím totiž zároveň přiživovat jak obecně platné klišé, tak svého kocoura, který se jmenuje Lev a musí si vystačit s jídly, jež by měla být určena mně. A tak se on divoce láduje uzeným, špekem nebo makarony na másle, zatímco já mohu bez rušivých čichových vjemů uspokojovat své vlastní kulinářské libůstky, aniž by kdokoli cokoli tušil. (s. 14)

K rozdělování dlouhých souvětí do kratších vět autor přistupoval ve zkoumaném vzorku poměrně často (zvláště v deníku Renée – přitom právě dlouhá, složitá souvětí v jejích zápiscích přispívají k vykreslení postavy, jež tak okatě narušuje klišé o hloupých a zabedněných domovnicích). Například následující souvětí by bylo možné zachovat a nerozdělit následujícím způsobem: „Zvonek propojený s infračerveným mechanismem mě teď vždy upozorní, když někdo prochází vstupní chodbou, a svůj význam tak naprosto ztratilo tlačítko, které lidé dříve museli stisknout a zazvonit na mě, abych se o jejich přítomnosti dozvěděla, když jsem právě byla někde daleko.“

Un carillon relié à un mécanisme infrarouge m’avertit désormais des passages dans le hall rendant inutile tout bouton requérant que les passants y sonnent pour que je puisse connaître leur présence, bien que je sois fort éloignée d’eux. (s. 17)
Zvonek propojený s infračerveným mechanismem mě teď vždy upozorní, když někdo prochází vstupní chodbou. Svůj význam tak naprosto ztratilo tlačítko, které museli lidé dříve stisknout a zazvonit na mě, abych se o jejich přítomnosti dozvěděla, když jsem od nich byla daleko. (s. 15)

I v deníku Palomy najdeme mnoho souvětí, jejichž rozdělení nebylo naprosto nezbytné. Celkový ráz promluvy se tím totiž mění.

Les adultes ont avec la mort un rapport hystérique, ça prend des proportions énormes, on en fait tout un plat alors que c’est pourtant l’événement le plus banal au monde. (s. 23)
Dospělí se ve vztahu ke smrti chovají hystericky. Vždycky to nabere gigantické rozměry. Dělají z toho vědu, a přitom je to ta nejobyčejnější událost na světě. (s. 18)

Marguerite čili Rozálka
U většiny vlastních jmen překladatel ponechal jejich původní podobu, ženská příjmení jsou přechýlena. Některá křestní jména byla počeštěna (Colombe – Kolombína) či funkčně pozměněna (Cannelle Martin – Cesmína Martinová, Marguerite – Rozálka). Počeštěná či pozměněná jména nijak neruší plynulost či přirozenost textu.

V případě kulturních reálií Petr Christov napomáhá soudržnosti a srozumitelnosti textu překladu tím, že citlivě přistupuje k substituci, tedy nahrazení za jiný, domácí ekvivalent, či k explicitaci, tedy rozvedení, čímž je čtenáři předána úplná informace (například „Quai d’Orsay“ je metonymické označení pro francouzské Ministerstvo zahraničí podle místa, kde sídlí).

Mme Maigre faisait un point sur l’adjectif qualificatif épithète, au prétexte que nos rédactions en étaient totalement dépourvues « alors que vous devriez en être capables depuis le CE2 ». (s. 193)
Paní Maigreová rozebírala adjektiva v přívlastku pod záminkou, že naše práce byly naprosto otřesné, protože „tohle byste měli být schopni zvládnout už ve druhé třídě.“ (s. 146)

Il travaille au Quai d’Orsay mais il ne ressemble pas du tout aux diplomates que nous connaissons. (s. 240)
Pracuje na Quai d´Orsay na ministerstvu zahraničí, ale vůbec se nepodobá ostatním diplomatům, které známe. (s. 183).

Chybička se vloudila
V analyzované části překladu se vyskytly i některé nepřesnosti, způsobené například opomenutím některého výrazu, příliš volným překladem, nepřesným výrazem („sašimi“ – „suši“), nevhodným výrazem či pravděpodobně špatnou interpretací originálu. Pro ilustraci:

[…] et mange des hamburgers à midi et des sashimis le soir. (s. 89)
[…] k obědu si dá hamburger a povečeří sushi. (s. 69)

[…] pour tenter mieux se convaincre soi-même. (s. 20)
[…] abychom dokázali přesvědčit sami sebe. (s. 17)

V následující větě došlo k významovému posunu. Kolokviální výraz „Ce n’est pas terrible“ (nebo v hovoru častěji „C’est pas terrible“) může mít podle kontextu i kladný, ale i zcela negativní význam, a tedy znamenat, že něco opravdu není dobré. V tomto významu se vyskytuje zejména v mluvě dětí a mládeže. Z překladu vyplývá, že japonštinář v podstatě není zase tak špatný, přitom originál hlásal pravý opak. Jedním z řešení by tedy mohlo být třeba „náš japonštinář nestojí za nic / za moc nestojí“. I věta „konsternovaně se na nás dívá“ je velmi volným překladem francouzského originálu.

Le prof japonais n’est pas terrible, il mange les mots en français et passe son temps à se gratter la tête d’un air perplexe mais il a un manuel qui n’est pas trop mal et, depuis la rentrée, j’ai fait de gros progrès. (s. 23)
Náš japonštinář není špatný, ale polyká francouzská slova, konsternovaně na nás zírá a pořád se škrábe na hlavě […]. (s. 19)

Učesaný ježek
Překladatel románu S elegancí ježka prokázal velkou míru nápaditosti a kreativity. Za účelem dodržení faktické správnosti a přesnosti bylo při překladu zapotřebí velké dávky pečlivosti: bylo nutné dohledat mnoho informací vztahujících se k reáliím, dešifrovat a adekvátně převést různé aluze či narážky zejména z oblasti umění a filozofie. Po formální, stylistické i faktické stránce jde o dobře odvedenou práci. Jediný větší otazník visí nad tím, zda a nakolik je oprávněný – v českých překladech ovšem častý – postup krácení delších souvětí i v případě, že v textu měla důležitou roli.

I přes některé zde zmiňované drobné nedostatky v rovině lexikální a syntaktické přenáší text překladu primární estetickou funkci původního textu, je koherentní, zachovává lehkost a vtip originálu. O tom jistě svědčí i to, že si kniha stejně jako ve Francii i u nás získala mnoho příznivců.