Vracím se na Grensen ke svému kolu a šlapu z centra pryč. Proč jsem sem krucinál jel? A co budu vlastně dneska dělat? Na dnešní čtvrtek nemám vážně žádné plány. Měl jsem v úmyslu být dneska mrtvý. Byl jsem pevně rozhodnutý, že opustím ten mizernej život, co žiju v tomhle odporným městě, v týhle rádoby zemi, jenže tu pořád jsem, a jestli je to vůbec možné, tak s ještě větším pocitem studu, s pocitem, že jsem se v poslední vteřině pevně přimkl k životu. Nedokázal jsem to, sakra. Dá se to, o co jsem se včera snažil, považovat za nepodařený pokus o sebevraždu? Jestli něco považuju za největší lidský nezdar, tak to je nepodařený pokus o sebevraždu. S tím nedokážu žít. Jestliže jsem se rozhodl, tak jsem se rozhodl. Udělám to, co musím. Včera se mi to nepodařilo, ale dneska... dneska půjde všechno mnohem líp.

Ale jak? Jak dokážu co nejsnáz dostat život z tý svý zatracený tělesný schránky? Mohl bych samozřejmě skočit z nějakého vysokého domu. Mohl bych rozesít své vnitřnosti po třídě Karla Johana. Stačilo by jen vrátit se zpátky do hotelu Grand, vyjet výtahem nahoru a vyskočit tam z baru.

Jenže skákat z vysokých budov není můj styl. Ne, budu si muset vymyslet něco lepšího. Mohl bych si najít lano, dojet metrem k Sogneskému jezeru, dojít tam na molo, přivázat si svoje dámské kolo k noze a pak se vrhnout do vody a klesnout na dno. Slyšel jsem, že utopit se je prý hodně příjemné. Mozek rychle vypne a pak, než nastane smrt, mě naplní báječná extáze. To by šlo. To by mohlo být dost dobré, to by mohlo být skoro poetické.

Po chvíli zvažování všech pro a proti volím přece jen jiné řešení. Problémem sebevražedných pokusů, které jsem zatím promýšlel, je to, že se musím k smrti rozhoupat sám.

Mám lepší nápad: Jedu na kole na Youngovo náměstí, sjíždím na Grønland a pak vyjíždím Motzfeldtovou ulicí kolem Botanické zahrady na Tøyen. Kolo zahazuju do křoví a pak jdu na stanici metra, na nástupiště, úplně na konec, kde začíná tunel. Je tady až moc lidí, takže budu muset počkat. Brzy přijíždí okružní linka mířící na Storo, lidi vystupují a nastupují, a teď přijíždí z druhé strany linka směrem na Østerås. Nějaký pitomec na vozíku cosi vykřikuje. Na druhé straně stojí pár roštěnek v bikinách. Sedám si na lavičku a čekám.

Konečně přijíždějí k oběma nástupištím soupravy metra téměř současně. Všichni cestující na mojí straně nastupují a poté, co vlaky odjedou, zůstávají na druhé straně jen tři lidi. Nějaká dívka s kočárkem žvaní do mobilu, nějaký stařík se dívá do blba a kluk v mém věku, který se mi trochu podobá, přinejmenším z tohohle úhlu, si na lavičce čte knížku.

Musím vyrazit právě teď, okamžitě, než tady bude zase plno lidí. Snažím se být maximálně neviditelný, naprosto nehlučně se plížím dolů po schůdcích úplně na konci nástupiště a pak se rozbíhám rychlými a doufejme že nehlasnými kroky do tunelu. Čím hlouběji se dostávám, tím rychleji běžím.

V protisměru kolem mě produní metro a já se kryju, lepím se ke zdi. Když se zase rozhostí ticho, dávám se do běhu, a jak se dostávám dál do tunelu, mizí světlo ze stanice Tøyen a brzy nevidím nic, je tady tma jako v hrobě.

Cvakám zapalovačem a pokračuju volným krokem dál. Musím si najít vhodné místo, kam bych si mohl lehnout, nejlíp asi v zatáčce. Brzdná dráha vlaků je sice dlouhá jako týden před výplatou, jenže člověk nikdy neví. Když si lehnu hned za zatáčku, nebude mít řidič metra ani šanci šlápnout na brzdu. Jen si všimne, že cosi přejel, a pak dorazí nějaká speciální jednotka a odnese moje rozmašírované tělo. Slyším ještě kdesi v dálce dunět další vlak a lehám si, abych nebyl vidět. Je důležité, aby si mě nikdo nevšiml a nenahlásil na dopravní dispečink, že v tunelu lítá nějaký magor. To by zastavili veškerý provoz a začali mě hledat.

Dunění vlaku doznívá a já pokračuju ve své procházce, v poslední procházce svého života. Občas cvakám zapalovačem, abych se rozhlédl kolem sebe, jenže všude je to úplně stejné. Teď se konečně dostávám do zatáčky a po přiměřeném počtu metrů se rozhoduju: tady a nikde jinde. Tady ta tragédie skončí. Zapaluju si cigaretu a lehám si na koleje.

Není to zrovna pohodlné, takže si zase sedám. Až uslyším přijíždět vlak, můžu se pomaličku položit. Začínám se trochu děsit bolesti, která mě čeká, ale utěšuju se tím, že smrt tentokrát nastane mnohem rychleji, než kdybych se oběsil. Předpokládám, že mě vlak rozjede na tři kusy. Když si lehnu tak, jak jsem se o to právě pokusil, přejedou mě kola metra přímo pod hlavou a v podbřišku. Hlava se mi skutálí pod napájecí kolejnice, nohy mi patrně vylétnou na zeď a břicho a prsa mi přimáčkne podvozek.

Znovu cvaknu zapalovačem. Zdi jsou šedivé a křivé. Vidím, jak trať přede mnou zatáčí doleva. Vlak už určitě brzo přijede.

Myslím, že všechny linky metra vedou tudy.

Nebo se snad tady rozdělují? V jakém tunelu to vlastně jsem? Teď slyším vlak supící kdesi v dálce. Určitě jede sem.

Už jede!

Opět si lehám a čekám. Myšlenky mi pěkně lítají. Myslím na jeden animovaný film s Pepkem Námořníkem. Když Brutus pochopí, že ho Oliva nechce, přiváže ji na koleje, myslím dokonce, že použije kolejnice jako lano. Dokonce i Pepek dostane od Brutuse slušnou nakládačku, jenže pak se mu samozřejmě podaří zhltnout dostatečnou porci špenátu a potom už to Brutus nemá jednoduché. Těsně předtím, než má vlak rozjet Olivino protáhlé tělo, se objeví Pepek. Nestihne Olivu odvázat, takže prostě dá lokomotivě ránu pěstí, až se celý vlak smrskne. Film končí tím, že Pepek Námořník zpívá svým typickým hlasem „Jsem Pepek Námořník“ a dvakrát potáhne z dýmky. Možná se taky zachechtá, jestli s tím nezačal až v pozdější fázi své kariéry.

Už neslyším žádné vlaky. Kdy sakra hodlají přijet? Osloský dopravní podnik nedokáže nikdy dodržovat jízdní řády! V jakém tunelu to vlastně jsem? Nezamotal jsem se do nějaké smyčky?

Teď slyším i hlasy. Kurva drát! Kdosi mě viděl. Někdo, možná na stanici, možná řidič metra, které mě před chvíli minulo, to musel nahlásit, a teď zastavili tady v tunelu veškerý provoz. Objevuje se i světlo, sice ne přesně tam, kde stojím, ale v druhém tunelu za zatáčkou. Je tady nejspíš víc odboček. Svítí se v druhém tunelu.

Právě tam někdo volá „haló“. Do prdele. Nemůžu se od nich nechat chytit. To by mi dali svěrací kazajku a hospitalizovali by mě na psychiatrii. To prostě nezvládnu. To vážně nesnesu. Odkud přichází ten hlas? Zezadu. Přidávám do kroku, popobíhám, co možná nejtišeji. Ale jsou mi v patách. Už mě viděli. Musím prostě sebrat všechny síly. Teď uháním jako šílený. Jenže kam mířím? Je jich za mnou už víc, jsou to muži a volají: „Stůjte!“

Ale já nezastavuju. Nechci s nimi nic mít, vbíhám do teď osvětleného tunelu. Patrně mě vidí, a jestli budu mít fakt smůlu, vyslali někoho i z ostatních směrů a v tom případě budu v pasti. Netuším, kam mířím, ale brzy snad musím dorazit na další stanici, buď na náměstí Carla Bernera, nebo... jakže se to jmenuje? Ensjø? Jo, to bude asi ono. Nikdy jsem nebyl žádný expert v kvízu Znáte dobře Oslo?, ale něco jsem snad pochytil. Přece jen bydlím v tomhle mizerným městě skoro patnáct let. Jen když se vymotám ven z tohohle zatracenýho tunelu, pak se určitě dokážu dostat do bezpečí. Jenže zrovna teď se ten tunel zdá být dlouhý jako věčnost. Přesto nejsem unavený. Mám dobrou kondičku, nejspíš kvůli tomu, že hodně jezdím na kole. Myslím jen na to, že musím běžet. V dřeni nadledvinek mi bublá adrenalin. Poprvé za sakra, fakt sakra dlouhou dobu se cítím skutečně živý.