V cizích zahradách
Jednomu z nejvýznamnějších švýcarských autorů současnosti Petru Stammovi vyšla letos třetí kniha v českém překladu. Po úspěšných novelách Agnes a Krajina náhodného žití se tentokrát jedná o soubor povídek s názvem V cizích zahradách (v originále In fremden Gärten, 2003). Stejně jako předchozí tituly, i tento byl vydán nakladatelstvím Dauphin v překladu Huga Kysilky a Marie Iškové.
Jednomu z nejvýznamnějších švýcarských autorů současnosti Petru Stammovi vyšla letos třetí kniha v českém překladu. Po úspěšných novelách Agnes a Krajina náhodného žití se tentokrát jedná o soubor povídek s názvem V cizích zahradách (v originále In fremden Gärten, 2003). Stejně jako předchozí tituly, i tento byl vydán nakladatelstvím Dauphin v překladu Huga Kysilky a Marie Iškové.
Jakkoli to zní klišovitě, jazykový styl povídek by se dal nejlépe charakterizovat jako „prostý“ nebo „věcný“ – věty jsou krátké a málo rozvité, což může připomínat některé povídky Ernesta Hemingwaye. Každá začíná uvedením do prostředí, popisem nálady a už po první větě víme, jakou bude mít povídka atmosféru („Dům byl příliš velký … Z televize bylo slyšet jen šumění … Pozdě odpoledne začalo sněžit“). I přes nesporný minimalismus dokážeme díky sugestivnímu popisu děj skutečně „vidět“ a navzdory absenci jakékoli introspekce je čtenář přítomen nanejvýš soukromým okamžikům, které většinou člověk nikomu nevypráví. V prostřední povídce jsme tedy například svědky toho, jak jeden hrdina váhá, zda navštívit přítele s nemocnou manželkou, a dlouho bloumá po ulici před jeho domem, až nakonec místo opustí.
Společné s Hemingwayem má Stamm rovněž to, že vypráví o obyčejných lidech, kteří se buď nacházejí v nějakém krizovém období, z něhož je povídka výsekem, nebo je pointa příběhu vytrhne z průměrné, ale relativně poklidné existence.
Všem povídkám jako hlavní téma dominují vztahy a téma vyřčeného a nevyřčeného. Ačkoli děj vždy vnímáme z perspektivy jedné postavy, o jejím vztahu k ostatním se dozvídáme jen podle toho, co jim řekne, nebo ještě spíše podle toho, co jim chce říct, a neřekne. A tak je v povídce Návštěva staré ženě nejbližší člověk, jehož jazyk neovládá, a v povídce Celou noc si hlavní hrdina několik hodin připravuje větu pro svou milou, kterou jí nakonec nedokáže říct. Následující povídka Jako dítě, jako anděl se odvíjí ve stínu jednoho rozhovoru, k němuž se celou dobu schyluje, ale ke kterému postavy nikdy nenajdou odvahu, a v povídce V cizích zahradách se hrdinka prostřednictvím prázdného, mlčícího domu učí poznávat svou sousedku a možná přemýšlí, co všechno si spolu neřekly.
Na opačném pólu stojí tři texty, které jsou vlastně jen dialogy: Hořící stěna, Fado a Nádraží. První dva jsou plytkými rozhovory náhodně se setkavších lidí, snažících se zahnat samotu, v posledním mladí lidé debatují nad náhodným a pro ně celkem nevýznamným zážitkem, z něhož však dýchá nemoc a smrt (ostatně nemoc nebo smrt je ve všech povídkách alespoň latentně přítomná).
Možná by se dalo říci, že spíše než o vztazích jsou povídky o absenci vztahu. O opuštěnosti člověka ať už vinou stáří, nemoci, příslušnosti k sociální třídě, generační propasti nebo jednoduše neschopnosti se k někomu přimknout a sdílet s ním své pocity. Více než polovina hlavních postav je nějakým způsobem na cestách, v cizině nebo mimo domov, ostatní se trápí ztrátou kontaktu s někým blízkým.
Lidskou osamoceností se inspiruje i povídka Experiment, která se však z ostatních příběhů sbírky dost vymyká: Ačkoli název pochopitelně odkazuje k obsahu, skoro mám pocit, že odpovídá – v kontrastu k ostatním povídkám – i po stránce formální. Tato povídka totiž asi nejvíce připomíná toho již zmíněného Hemingwaye, a to silně vypointovanou poslední větou. Také je to jediný příběh, kde se chování a charaktery podřizují zápletce, jediný, kde můžeme mít pocit, že postavy jednají trochu divně nebo nelogicky.
A právě v této logičnosti všech ostatních vidím problém. Povídky jsou možná až příliš prosté, v hlavních hrdinech až příliš poznáváme sami sebe. Všudypřítomná melancholie už je trochu okoukaná: známe ji jednak od klasiků oboru, jakým je už několikrát vzpomínaný Hemingway (ale Stamm postrádá ve většině případů jeho pointy a barvitost prostředí a postav), jednak z takových okrajovějších děl, jako je sbírka povídek od bengálské Američanky Jhumpy Lahiriové (avšak Stammovi chybí naléhavá touha po domově – její i jejích hrdinů). I to je důvodem, proč předposlední povídka Experiment tak příjemně překvapí.
Poslední zmínku bych ráda věnovala velmi zdařilé kompozici celé sbírky: Do cizích zahrad vstupujeme povídkou Návštěva, kde se vypravěč na svět dívá očima staré osamělé ženy, která má strach ze smrti. Přes cestování po několika zemích se v poslední povídce Polibek vracíme znovu na začátek. Ale tentokrát má mladá žena strach o svého otce. Nakonec tedy nalezneme usmíření v jakémsi cyklu generací, kde má každý své místo. A na rozloučenou dostaneme polibek.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.