Z obálky povídkového souboru shlíží mladá žena v džínové bundě s očima protáhlýma ve stylu tradiční indické malby. Uprostřed čela ji zdobí tečka „bindi“ a ve vlasech neevropsky naaranžovaná šňůra korálků. Brilantní zkratka celé knihy je dílem malíře Františka Matouška, který jako základ použil svůj obraz „Anna“ a výše zmíněné indické prvky domaloval. Obálka jasně naznačuje, s čím se především hrdinky, ale i hrdinové povídek souboru Nezvyklá země musí vypořádat: zkombinovat zdánlivě nesouměřitelné rysy dvou zcela rozdílných kultur. Je dobré si uvědomit, že snad až na „bindi“ by moderní Indka žádnou z ozdob, kterými se honosí dívka na obálce, běžně nenosila. Indické prvky obálky tedy představují element krásný, avšak jednoznačně patřící do minulosti a k romantickým představám, jež však americko-bengálské hrdinky povídek Jhumpy Lahiriové, které vystudovaly vysokou školu a chtějí si samy vydělávat na živobytí, nepěstují.

Lahiriová (1967) se původně jmenovala Nilanjana Sudeshna. Jhumpa se jí začalo říkat v dětství. Autorka se styděla, že s výslovností jejího skutečného jména má většina lidí potíže, a proto už u Jhumpy zůstala. Narodila se v Londýně do rodiny bengálských imigrantů, ale když byly Jhumpě tři roky, přestěhovali se do Rhode Islandu. Lahiriová vystudovala anglickou a srovnávací literaturu, tvůrčí psaní a renesanční studia na Bostonské univerzitě, kde nyní také učí. Je mimo jiné členkou Obamovy Komise pro umění a humanitní vědy (President's Committee on the Arts and Humanities).

Jhumpě Lahiriové zatím kromě Nezvyklé země (Unaccustomed Earth, 2008) vyšel ještě povídkový soubor Interpreter of Maladies (1999, č. Tlumočník nemocí, 2009) a v roce 2003 román The Namesake (Jmenovec). Povídky ze souboru Nezvyklá země jsou přinejmenším co do prostředí a témat částečně autobiografické. Postavy například mnohdy mají co do činění s akademickým světem, část povídky „Dobrota sama“ se odehrává v Londýně a v souboru najdeme i několik dospělých hrdinů, kteří si zjednodušují či poameričťují jména.

Přitažlivost povídek Jhumpy Lahiriové tkví především v autorčině dovednosti kombinovat univerzální a exotické. Témata, která se mohou dotýkat kohokoli, jako milostný život, vztah k vlastním rodičům, studium na vysoké škole, mateřství, kariéra či alkoholismus dostávají v případě bengálských přistěhovalců další specifické rozměry, které Lahiriová dovedně využívá coby odrazový můstek ke kritice, poznání a pochopení komunity, z níž vzešla.

Propadne-li například bengálský Američan – tak jako Ráhul v povídce „Dobrota sama“ – alkoholu, znamená to nejen, že selhal jako jedinec a způsobil smutek a problémy svým blízkým. Lahiriová na příkladu Ráhula nenásilnou formou upozorňuje na úskalí často striktně odmítavého postoje hinduistů vůči alkoholu, který je přirozeně nejtypičtější pro Bengálce pokročilejšího věku. Lehce se tak může stát základem pubertální vzpoury jejich potomka, jež ale nemusí skončit rychlým vybouřením. Kořeny Ráhulova alkoholismu autorka dále spatřuje v tradiční bengálské výchově, která chlapcům poskytuje nepoměrně více svobody než dívkám a v neochotě rodičů přiznat si, že alkoholismus jejich syna nemusí být „problém téhle země“ (141), ale mladého muže, kterého oni v téhle zemi nedovedli úspěšně vychovat.

Jak dává tušit i uvedený příklad, tematickou konstantu sbírky (jak je tomu v literatuře amerických přistěhovaleckých komunit obecně) představuje soužití první a druhé generace Bengálců ve Spojených státech. To obzvlášť dovedně zachycuje několik povídek, v nichž se můžeme setkat s takzvaným dvojím vypravěčem, tedy s kombinací dětského vidění, jehož postřehy prezentuje a občas uvádí na pravou míru vzpomínající dospělý.

Důležitým tématem literární tvorby etnických Američanů je problematika jazyka, který si s sebou jejich rodiče do Států přinesli. Pro příslušníky první generace samozřejmě představuje přirozenější vyjadřovací prostředek než pro jejich potomky. Děti si angličtinu osvojí zpravidla rychleji a lépe než jejich rodiče a v záplavě různorodých možností komunikace v angličtině pro ně jazyk země jejich původu zůstává spojen pouze s domácím zázemím, vůči kterému se dříve či později nějakým způsobem vymezují. Lahiriová toto jazykové odcizení první a druhé generace popisuje třeba na příkladu Rumy, hrdinky titulní povídky „Nezvyklá země“, která se dle vlastních slov „v bengálštině nikdy necítila jako dospělá“. (19)

Jednou z bengálských zvyklostí, které se s realitou současné Ameriky rozcházejí nejvíce, je institut dohodnutého manželství. Lahiriová nad ním ale žádné explicitní soudy nevynáší. Asi polovina manželských párů, které se v souboru vyskytují, vznikla tímto způsobem, ovšem každé na jiném základě a z různých popudů. Manželství Ruminých rodičů z první povídky se zdá být průměrným dohodnutým svazkem, kdy spolu dva lidé vcelku příjemně žijí, ale nikdy se do sebe opravdu nezamilují. Čtenář ovšem narazí i na dohodnuté manželství s příchutí romantiky, jako když Kaušikova otce na první pohled uhranula Kaušikova matka („Hema a Kaušik“) a on pak sezdání zařídil, nebo na dohodnuté manželství druhé generace, jež se pro Hemu, blížíci se čtyřicítce, stane vítaným východiskem z dlouholetého vztahu se ženatým mužem. Pro dohadování manželství, a přirozeně i manželství samotné, je u mladších Bengálců žijících v Americe typická rovnocennější pozice ženy. Nutno podotknout, že hrdinky Nezvyklé země nejsou k podřízenému postavení vychovávané. Lahiriová místy poukazuje na poněkud paradoxní potřebu Bengálců, jejichž manželky zůstávají v domácnosti a volný čas tráví sledováním telenovel, umisťovat své dcery na co možná nejelitnější americké univerzity a podporovat je v kariéře.

U autorů s dvojím kulturním pozadím vyvstává otázka, jestli také čerpají inspiraci z dvojího literárního okruhu. Co se týče specificky indických rysů povídek Jhumpy Lahiriové, můžeme zmínit asi jen druhou část souboru s názvem „Hema a Kaušik“, která propojuje tři povídky odehrávající se v rozmezí asi třiceti let. Jsou vyprávěny kombinací první a druhé osoby a minimálně ve dvou případech jde svým způsobem o milostná vyznání. Rovněž je pravděpodobné, že adresáta a toho, komu je povídka určena, dělí značná fyzická vzdálenost. Zmíněné rysy povídky sdílí s žánrem tzv. posílané poezie, který založil staroindický básník Kálídása (4. – 5. st.). V dílech tohoto žánru zpravidla odloučený milenec posílá po dešťovém mraku své družce básně, v nichž jí především sděluje, jak moc po ní touží. Mezi Hemou a Kaušikem však nikdy žádný dlouhodobý vztah neexistoval, do styku spolu během let přicházeli čistě vlivem okolností, nicméně přesto se mezi nimi rozvinulo silné pouto. Pokud se tedy Lahiriová posílanou poezií inspirovala, pak spíše vzdáleně, a originálně si ji přizpůsobila – třeba faktem, že vypravěčem je nejen Kaušik, ale i Hema (dokonce ve větší míře), a dále pasážemi ne zcela poetickými.

V jakých ohledech je Lahiriová autorkou euroamerickou? Jak již bylo naznačeno, valná část povídek souboru Nezvyklá země představuje komorní, často rodinná dramata, ve kterých můžeme rozeznat například vliv A. P. Čechova, jednoho z Lahiriiných literárních oblíbenců. Třeba v závěru povídky „Dobrota sama“ je čechovovské ladění vcelku patrné: „Myslela na manžela, který už jí nedůvěřuje, na synka, jehož křik ji právě vyrušil, na svou novou rodinu, která toho rána utrpěla trhlinu a která byla stejně obyčejná a děsivá jako všechny ostatní.“ (169) Tento úryvek rovněž dokládá, že vášeň Indie – kde si například roku 1860 překladatel Shakespearova Othella dovolil do hry doplnit dobrý konec – pro šťastné a bezproblémové závěry Lahiriová rozhodně nesdílí.