Díky vytrvalé diskusi a vysvětlování ze strany zainteresovaných subjektů dnes už otázka po možnosti výuky tvůrčího psaní, zdá se, nezní „lze psaní naučit?“, ale „kde, jak, kým se dá naučit?“. Příklady z dávné i nejsoučasnější praxe ukazují, že k získání příslušných kompetencí může adept psaní dojít jednak na půdě takto zaměřených institucí, jednak pod přímým či zprostředkovaným vedením jednotlivců – řekněme „guruů“ (v prvním případě) či autorských vzorů (v případě druhém). Kromě reflexe rozličných směrů a metod výuky tvůrčího psaní se tak probouzí též ptaní po vztazích mezi naivitou, samouctvím, amatérskostí a profesionalitou tvorby. Postup od neumělých literárních pokusů k vyzrálému, uvědomělému, osobitému výrazu tedy nesledujeme jen např. u frekventantů kurzů tvůrčího psaní, ale rovněž u dalších autorů usilujících stát se „skutečnými literáty“ a svou tvorbu učinit „skutečnou literaturou“. Velmi živá je tato snaha mezi hybateli emancipujících se skupin, aspirujících v rámci svého úsilí na vytvoření takové kultury (tedy i literatury), jež by snesla co do kvality i charakteru porovnání s kulturními statky většinovými (tudíž i většinovým písemnictvím). V souřadnicích dnešního českého literárního života je v tomto směru exemplární rozvíjející se literatura romská.

Její počátky, tedy první publikované pokusy, se u nás datují do 70. let 20. století. Do té doby neměla romština ve zdejším kontextu písemnou podobu (několik izolovaných výjimek představují záznamy povětšinou z pera badatelů vně romské menšiny, mezi nimiž se stala už kanonickým příkladem publikace Antonína Puchmajera Románi Čib z roku 1821) a první pravopisná pravidla, jichž se autoři mohli přidržet, získala až v roce 1971 (tato pravidla, jež vypracovala lingvistická komise Svazu Cikánů-Romů – průkopnické romské organizace na území dnešní ČR –, se vztahují k u nás nejrozšířenějšímu tzv. slovenskému, resp. severocentrálnímu dialektu romštiny; tentýž dialekt byl až r. 2008 oficiálně standardizován a řečová praxe mezi jeho mluvčími, potažmo autory, kteří v tomto dialektu tvoří, zůstává ne vždy jednotná). Romská slovesná tradice byla totiž po staletí výhradně orální; badatelé ji ještě ve druhé polovině 20. stol. popisují v českém kontextu jako živý, funkční a velmi sofistikovaný systém.¹ Zejména zdatný vypravěč, jehož performance podléhaly řadě striktních pravidel formálního i ekologického rázu², požíval v komunitě vysokou prestiž; um těchto paramisarů, jejich zacházení se slovem, žánrový rozptyl i motivický repertoár následně znamenal zásadní pretext pro první generace autorů psané romské tvorby, tím spíše, že nejstarší z nich velmi často postrádali systematičtější školní vzdělání, a tedy jiné literární vzory.

Rokycanská prozaička Ilona Ferková (nar. 1956) patří k nejdéle a nejcílevědoměji publikujícím romským autorům; průřez její tvorbou přináší též prestižní antologie romské tvorby v ČR Čalo voďi / Sytá duše editorek Heleny Sadílkové a Jany Kramářové, již v roce 2006 vydalo brněnské Muzeum romské kultury. Ferková vychodila pouze základní školu, její otec byl ovšem uznávaný vypravěč, s rodiči též nadšeně navštěvovala sešlosti, na kterých se vyprávělo: „O čhaja man cirdenas: ‚Av het, džas het,‘ a me na, me rado šunavas, so vakeren.“³ Mezi svými známými má sama pověst vynikající, charizmatické vypravěčky: „Kana džas motoriha pre varesavo politicko bešiben, oj vakerel dromeha, so pes ačhiľa, ko so predžiďila, u me ča poravav o jakha. Šunav la, bisterav pre savoreste, ča la šunav. Andro vakeriben pes ke late ňiko našťi thovel“⁴, komentuje vypravěčské schopnosti Ferkové Ondřej Giňa. Písemně začala tvořit v 80. letech, kdy vedla ženský folklorní soubor Amare neni⁵ (romské soubory byly tehdy jedinou tolerovanou formou romského kulturního života) – pro jeho potřeby psala nejdříve variace na lidové písňové texty, později také krátké scénky, kterými členky souboru prokládaly svá vystoupení⁶. Na některém z vystoupení souboru se Ferková seznámila s badatelkou Milenou Hübschmannovou, tehdy už činnou v romském emancipačním hnutí, jež pak Ferkovou seznámila s dalšími píšícími Romy a jejich tvorbou (mj. se spisovatelkami Ilonou Lackovou, Terou Fabiánovou či Margitou Reiznerovou) a přiměla ji k psaní povídek. Podle spisovatelčiných vzpomínek se jejím prvním čtenářem stal její manžel, s nímž se svou tvorbu pokoušela konzultovat: „Ta phenav mire romeske: ‚No, ča le, gen, dikh, či mište.‘ […] A ov phenel: ‚Ta mište, no, varesavo diliňipen nane, no ta…‘ ‚Hej, diliňipen, ta oda has pal o dživipen!‘“⁷ Zapáleněji Ferkovou podporovala, tak jako řadu dalších autorů, až do své smrti v roce 2005 právě Hübschmannová; v její osobnosti lze najít – a pomocí pramenů prokázat, což s oblibou činí zvláště badatelčini protichůdci, spatřující tu aspekt zpochybňující celé romské hnutí (srov. zvláště Jakoubek, Marek: Romové – konec (ne)jednoho mýtu. Praha, Socioklub, 2004) – literárního „gurua“ průkopnické fáze romského písemnictví v ČR jako celku. Působení Hübschmannové lze zhruba shrnout jako vyhledávání a podporu talentů – badatelka pro romské autory pořádala workshopy, vyzývala je k další tvorbě, četla jejich práce, radila v psaní a podávala zpětnou vazbu, podle vzpomínek jednotlivých autorů zpravidla kladnou. Ferková cituje Hübschmannovou takto: „‚Joj, igen, igen šukar, dikhes, sar oda džal, te kames! ... Ker, ma dara, ča kavkes sar vakeres mange, kavke napisin, ma mišlin pre aver veci. Kavke sar vakeres, kavke he pisin. ... Akana ďinďardeder pisin!‘“⁸ Pro texty „svých“ autorů pak badatelka vyhledávala také publikační možnosti – vedle romistického časopisu Romano džaniben, na němž se Hübschmannová (ostatně jeden čas i Ferková) podílela a kde pravidelně vychází původní romská tvorba, vyšly práce Ferkové např. v nakladatelství jiné spolupracovnice Hübschmannové Margity Reiznerové Romaňi čhib jako jedna ze sedmi samostatných publikací, a to pod názvem Mosarďa peske o dživipen⁹ (Liberec, Romaňi čhib, 1992). Jednu z jejích povídek poslala Hübschmannová též do mezinárodní romské soutěže Amico Rom, kde Ferková uspěla. Možnost publikovat, být čten, vnímat sám sebe jako spisovatele se zdá být u romských autorů významným, ne-li určujícím hnacím motorem – v soukromé korespondenci s autorkou této stati se Ferková příležitostně zmínila, že má rozpracovaný generační román, pokud však nenajde nakladatele, nebude ho ani dopisovat; a podle mé přímé zkušenosti zde nejde o ojedinělý přístup.

Prvotní tvorba Ferkové prozrazuje úzké vazby s lidovým vypravěčstvím a s folklorní slovesností je bez námahy zaměnitelná: její nejstarší texty odpovídají převážně klasifikaci novelistické pohádky. Povídky shrnuté do sbírky Mosarďa peske o dživipen operují ve shodě s folklorními naracemi s neurčitými reáliemi („andre jekh foros sas jekh Rom“¹⁰ apod., zvýraznila A. S.), v neurčitém chronotopu figurují typizované postavy představující výrazné typy tradiční romské komunity: romano čhavo – romský mladík, kirvi – kmotřička, ujcus – strýček, resp. soused apod. Jednotlivé příběhy, lineární a s jedinou zápletkou, vyznívají jako obecně cílená podobenství s morálním poselstvím, umocněným vždy v závěru hodnotící floskulí, ne-li přímo příslovím: „Jekh dad the dajori bararena avri the biše čhaven, aľe biš čhave na ľikerena jekha da the jekhe dades“¹¹, stojí např. v závěru povídky s názvem „Čačikaňi paramisi“¹². I titulní text sbírky, od pohledu „nejmodernější“ – pojednává totiž o komunistické sterilizační praxi – má jak kompozicí, tak stylem vyprávění velmi blízko k folkloru a proppovské funkce by se na ni daly aplikovat přímo exemplárně.

Zhruba v polovině 90. let se autorčin styl začíná prudce měnit. Lze jen spekulovat, nakolik je možné tuto proměnu připsat např. úspěchu ve zmíněné literární soutěži, nakolik se Ferková začala více identifikovat se spisovatelskou rolí; stoupající autorská suverenita, vypravěčská vynalézavost a ochota pouštět se za prověřené „území“ je v jejích textech stále více patrná. Sama autorka tento posun příležitostně vysvětlila, že se postupně „ve psaní vycvičila“¹³. Povídka „Kečeň“¹⁴ vydaná r. 1995 zůstává co do žánrového zařazení a kompozice moralitou s naučením v závěru: rozpadá se přitom do dvou částí, z nichž první lze charakterizovat jako typickou humorku „o hloupé Romce“, druhá část se pak profiluje jako svého druhu exemplum, poměrně volně související s částí úvodní. Postavy se sice jmenují velmi obecně (např. Kaľi, jméno hlavní protagonistky, je zhruba tak obecné jako v českém folklorním kontextu Honza), nicméně už nejsou bezejmenné; příběh je explicitně zasazen do města Plzně. Oproti dřívější tvorbě Ferkové je rozvinut důraz na sekundární komunikaci mezi postavami – v jejich přímé řeči se odbývá veškerá dynamika děje, resp. proměn vztahů mezi postavami a reflexe jimi zastávaných hodnot. Jako pozdější charakteristický rys autorčiny tvorby se v této povídce poprvé více objevuje cílená práce s vícejazyčností: na kontrastu češtiny a romštiny je vystavěna celá druhá část textu, a volba jazykového kódu je dokonce tematizována jako prubířský kámen kvality charakteru postav, potažmo jejich „životní pravdy“ – čačipen.

Možnosti romštiny jako literárního jazyka, možnosti jazykem vytvářeného světa Ferkovou zjevně zaujaly natolik, že v jejich prospěch napříště pouští z hlavního zřetele tradiční žánrové schéma. Nápadná poučnost se z jejích próz nevytrácí najednou, není už ale vyzdvihována a je přítomna spíš implicitně, jako message (Hübschmannová vysvětluje exemplární charakter próz Ferkové jako reakci na ztrátu bezprostředního styku s posluchačstvem a jeho zpětné vazby)¹⁵; pevně daná forma ustupuje konkrétnější, pestřejší a osobitější tematice vyprávění – pro Ferkovou se nadále stávají příznačnými drásavé příběhy z prostředí dnešních romských komunit nesené individualizovanými protagonisty.¹⁶ Zároveň platí, co postihl v recenzi povídek Ferkové Viktor Šlajchrt: „Ti, kdo vykročili nejdál z mantinelů tradičního zobrazování, píší se znatelně menší jistotou než ti, kdo více setrvávají v tradiční stylizaci.“¹⁷ Tyto novější prózy Ferkové (týká se to zvláště povídek ve sbírce Čorde čhave / Ukradené děti. Brno, Společenství Romů na Moravě, 1996 a „Kalo, či parno / Černý, nebo bílý“, Romano džaniben 2000, č. 4, s. 40–58) se zdají ve srovnání s její dřívější tvorbou horší, rozvleklejší, doslova zanesené dlouhými a nikam nevedoucími dialogy. Povídka „Kalo, či parno“ začíná kupříkladu následujícím rozhovorem:

„Čhajale, aver kurko otpustos u raťi bašaven. Ačhava the pre zabava, so phenen?“
„Me na džanav, Marto, džanen mište, save hine mri daj mro dad. Imar šunav la da: Pre kajse veci tut hin mek kana, ňič tuke na našľola.“
„Och, Věro, me na džanav, s’oda tut hin za daj, sem imar tuke dešupandž berš, u mek tut ľikeren sar cikňa čhajora. Dikh, mri daj mro dad na phenen mange ňič, choc te avav dži tosara avri. A tu, Hedvi?“
„So me, the me šaj ačhuvav, e daj mange tiš ňič na phenla.“
„Joj, sar tumenge mište,“ cirdľa phares o voďi e Věra, „ča amare ajse benga.“
„Ta lendar ma phuč,“ phenel e Marta, „ačheha u imar ena odoj the o čhave...“
„Tuke pes mišto phenel, Marto, u sar avava khere, ta so manca kerla e daj?“
„Jaj, Devľa, ta marďoha, ta so, aľe choča pes pobavineha.“
„Ta mek dikhava, sem o otpustos až aver kurko. Kaj kamen akana te džal? Maj mange kampela te džal khere.“¹⁸

Text působí jako doslovný přepis z nahrávacího zařízení; Karolína Ryvolová tento způsob vyprávění reflektuje u značné části romských autorů nejen v ČR jako typický a charakterizuje jej jako „poctivé vyprávění“, jehož smyslem je podat vše co nejpřesněji, nejúplněji tak, „jak to skutečně bylo“, tzn. bez využití vypravěčské zkratky, jíž podle postřehu Ryvolové tito autoři (prozatím) nejsou schopni¹⁹. Setkáváme se zde s jevem, který na příkladu pohádek Boženy Němcové přibližuje už Felix Vodička: velkorysým rozkreslením postav, jejich psychiky, jejich reakcí vypravěčka nahrazuje úlohu mimiky, gestikulace, tónu hlasu, jež nesly folklorní vyprávění.²⁰

V nápadném užívání přímé řeči se do popředí dostává jiný charakteristický vypravěčský nástroj Ferkové, jímž je vyprávění samo o sobě, jeho reflexe a osahávání jeho možností a mezí. Podobně jako Vodička u Němcové²¹ sledujeme v novějších pracích Ferkové střídání vypravěčů, tematizované vypravěčské situace, vyprávění o vyprávění. V próze „Muľa anglo romipen“²² ze sbírky Čorde čhave, zahájené simulovanou vypravěčskou besedou, se střídají vypravěči tak, aby mohl být příběh nezdařeného manželství mezi městským Romem a dívkou z tradiční romské osady předložen celý. Nad nešťastnou událostí se tak pomyslně schází širší komunita, aby ji společně posoudili. Hübschmannová v této souvislosti připomíná tradici „soudních dvorů“, tj. společného hodnocení chování členů komunity, u některých romských skupin.²³ Prvek tradice tak paradoxně proniká do autorské slovesné tvorby jako způsob inovace; střídání vypravěčských hlasů Ferkové navíc umožňuje sofistikovaněji pracovat též s časovými rovinami.

Ještě dále na ose mezi insitností a profesionalitou postoupila Ferková ve své zatím poslední otištěné práci „Vakeribena andal e Anglija / Příběhy z Anglie“ (Romano džaniben ňilaj 2008, s. 214–229). Neoprostila se úplně od jisté neobratnosti v dialozích postav, přímá řeč zůstává často doslovná, nestylizovaná²⁴; jako autorskou devizu si však podržela metodu vyprávění o vyprávění (vkládá např. do textu krátké příběhy nebo anekdoty, jako tu o placeném WC v centru Prahy²⁵) i možnosti různořečí, obohacené zde vzhledem k emigrantskému tématu ještě o angličtinu. Šťastná stylizace cestovního deníku autorku zbavila nutnosti vytvářet ve vyprávění oslí můstky – forma útržků, nespojitých epizod líčených v ich-formě jí umožnila vyprávět jakoby mimochodem, sama za sebe, nikoliv jako moralizující hlas z lůna komunity. Píše-li Josef Vohryzek o sbírce Čorde čhave, že u Ferkové „kvalita povídek spočívá v autorčině přirozeném podání, jako by vše, co vypráví, sama viděla nebo zažila a stalo se to její osobní zkušenost퓲⁶, můžeme připojit, že autorka naposledy našla i svůj vlastní literární – ne už orální – jazyk a s možnostmi psaného textu se nejen ztotožnila, ale též je osobitě rozvíjí. Čímž ne zcela odpovídáme na otázku, nakolik a za jakých podmínek lze romskou tvorbu bezproblémově označit za literaturu; to však již přesahuje rámec našeho příspěvku.
 

1. Srov. Hübschmannová 1999, s. 296–303 aj. ^zpět 
2. Srov. Hübschmannová 2000, s. 128–129. ^zpět
3. „Holky mě tahaly: ‚Pojď, jdeme pryč,‘ ale já ne, já jsem ráda poslouchala, co vyprávějí“ (Romano džaniben ňilaj 2006, s. 302). Pokud není uvedeno jinak, překlad Alena Scheinostová. ^zpět
4. Když jedeme na nějaké politické zasedání, (Ilona) po cestě vypráví, co se kde stalo, co kdo zažil, a já jen valím oči. Poslouchám, na všechno zapomenu, jen ji poslouchám. Ve vypravování se jí nikdo nemůže rovnat.“ Hübschmannová 1995, s. 7. ^zpět
5. Naše tety ^zpět
6. Za působením souboru Amare neni se Ferková ohlíží v autobiografické črtě „Sar ačhla o suboris Amare neni“ (Jak vznikl soubor Naše tety) ze sbírky Mosarďa peske o dživipen. ^zpět
7. Povídám svému muži: ‚Vem si to, přečti si to, jestli je to dobrý.‘ ... A on povídá: ‚Tak dobrý, no, nějaká pitomost tam není, tak snad...‘ ‚Ale jaká pitomost, vždyť je to ze života!‘“ Romano džaniben ňilaj 2006, s. 306. ^zpět
8. „Moc krásné, moc, podívej, jak to jde, když chceš! ... Piš, neboj se, prostě to napiš tak, jak mi to povídáš, a na nic dalšího nemysli. Jak vyprávíš, tak taky piš. ... A teď to jen napiš delší!“ Ibid., 307–308. ^zpět
9. Zkazila si život ^zpět
10. „v jednom městě žil jeden Rom“ ^zpět
11. „Jeden táta s mámou vychovají třeba dvacet dětí, ale dvacet dětí se nepostará o jednu mámu a jednoho tátu.“ Ferková 1992, s. 12. ^zpět
12. Pravdivá pohádka / povídka ^zpět
13. http://cs-cz.facebook.com/event.php?eid=164647703553987, 28. 10. 2010 ^zpět
14. Půjčka ^zpět
15. Hübschmannová 1995, s. 7. Orientace na sdělení, fungování textu spíše než na jeho vlastní literární charakteristiky je příznačná pro romskou literaturu jako celek, což chápeme jako výraz hraničního postavení této tvorby mezi folklorní a literární existencí, jejího zbytnělého aspektu sociálního faktu. Důraz na funkci, impakt textu příležitostně prozrazuje i Ferková, srov. její odpověď na otázku, co je úkolem romských kulturních představitelů: „Kana gejľa avri kaja [miri] kňižka, me diňom te genel mira řeďitelkake andre školka, joj genďa a joj mange phenďa: ‚Já jsem neznala tu druhou stranu, až teď, když jsem si přečetla tvoji knihu, tak znám i druhou stranu, to je tam všechno – bolest, láska – všechno tam je. Život, jak jste žili, jak žijete, já jsem si to nikdy nedovedla představit, až jsem si to přečetla. Takže jsem pochopila i tu druhou stranu, že vy se taky bavíte jinak, že vy žijete jinak.“ („Když vyšla ta moje knížka, dala jsem ji přečíst své ředitelce ve školce, ona si ji přečetla a řekla mi: [...]“) Romano džaniben ňilaj 2006, s. 315. ^zpět
16. „Inspirace ke mně přichází od lidí. Jsem dobrý posluchač. Někdy, když večer usínám, se mi vybaví nějaká vzpomínka a musím to okamžitě zachytit na papír, abych ji nezapomněla. Potom se k tomu někdy vrátím a dopracuji,“ popsala sama Ferková svůj inspirační zdroj (http://cs-cz.facebook.com/event.php?eid=164647703553987, 28. 10. 2010). ^zpět
17. Šlajchrt 2008, s. 204. ^zpět
18. „Holky, příští týden je pouť a večer tam hrajou. Zůstanem tam i na zábavu, co říkáte?“ „Já nevím, Marto, víte, jaký jsou naši. Už slyším mámu: Na tohle máš dost času, nic ti neuteče.“ „Já nevím, Věro, co to máš za matku, vždyť už je ti patnáct, a pořád se k tobě chovají jak k malý holce. Podívej, mně naši nic neřeknou, i kdybych byla pryč do rána. A ty, Hedvi?“ „Co já, já můžu taky zůstat venku a máma taky nic neřekne.“ „Ach jo, jak vy se máte,“ povzdechla si Věra, „to jen naši jsou takoví zlí.“ „Tak se jich neptej,“ povídá Marta. „Zůstaneš na zábavě, budou tam kluci...“ „Jo, tobě se to řekne, Marto, ale co se mnou máma udělá, až přijdu domů?“ „No bóže, tak dostaneš, no, ale aspoň se pobavíš.“ „No, ještě uvidíme, pouť je až příští týden. Kam chcete jít teď? Já musím brzy domů.“ Ferková 2000, s. 40. Překlad Jan Červenka. ^zpět
19. Ryvolová, Karolína. „Stručné dějiny a přehled romské literatury ve světě“. Přednášky pro Seminář romistiky FF UK v LS 2007/2008. Nepublikováno. ^zpět
20. Vodička 1955, s. 334. ^zpět
21. Ibid., 332–345. ^zpět  
22. Zemřela pro romství ^zpět
23. Hübschmannová 1995, s. 6. ^zpět
24. Ferková 1998, s. 225 aj. ^zpět
25. Ibid., 221. ^zpět
26. Vohryzek 1997, s. 89. ^zpět

Literatura

Ferková, Ilona. Čorde čhave / Ukradené děti. Brno : Společenství Romů na Moravě, 1995.
Ferková, Ilona. „Kalo, či parno / Černý, nebo bílý“. Romano džaniben, 2000, č. 4, s. 40–58.
Ferková, Ilona. „Kečeň / Půjčka“. Bulletin Muzea romské kultury, 1995, č. 4, s. 41–46.
Ferková, Ilona. Mosarďa peske o dživipen. Liberec : Romaňi čhib, 1992.
Ferková, Ilona. „Vakeribena andal e Anglija / Příběhy z Anglie“. Romano džaniben ňilaj 2008, s. 214–229.
Hübschmannová, Milena. „Předmluva“. In Ferková, Ilona. Čorde čhave / Ukradené děti. Brno : Společenství Romů na Moravě, 1995, s. 2–7.
Hübschmannová, Milena. Romské pohádky. Praha : Fortuna, 1999.
Hübschmannová, Milena. „Slovesnost a literatura v romské kultuře“. In Davidová, Eva – Jařabová, Zdeňka, eds. Černobílý život. Praha : Gallery, 2000, s. 123–148.
Šlajchrt, Viktor. „Nenápadná ryzost Ilony Ferkové“. Romano džaniben ňilaj 2008, s. 211–213. Vodička, Felix – Dvořák, Karel. „Včleňování folkloru do obrozenské literatury“. Česká literatura, 1955, r. 3, č. 4, s. 293–350.
Vohryzek, Josef. (Ferková, Ilona: Čorde čhave / Ukradené děti). Romano džaniben, 1997, č. 1–2, s. 88–89.
Wagner, Peter – Sadílková, Helena – Kramářová, Jana. „Chudľom te gondoľinel pal o romipen, kana me man zgejľom la Milenaha (Rozhovor s Ilonou Ferkovou)“. Romano džaniben ňilaj 2006, s. 301–315.